Zavírák Mezivrchy 2026: Z pohodového odpoledne rovnou do pekla. Lomnice zavřela léto bez slitování

Když jeden festival nabídne několik hudebních světů

Jsou festivaly, na které člověk přijede kvůli jedné konkrétní kapele. A pak jsou akce, jejichž největší síla spočívá v tom, že vás během jediného dne dokážou protáhnout několika naprosto odlišnými hudebními světy. Přesně takový byl Zavírák Mezivrchy 2026.

Při prvním vstupu do areálu lomnického koupaliště na člověka okamžitě dýchla energie posledního pořádného letního festivalového dne. Koupaliště, pivo, první návštěvníci před pódiem, další postupně přicházející branou a pocit, že léto ještě rozhodně neřeklo poslední slovo. A Zavírák mu hodlal vystrojit rozloučení, na které se jen tak nezapomíná.

Dramaturgie festivalu byla postavená jako cesta. Nejdříve příjemné odpolední tempo, potom punkové probuzení a nakonec tvrdá část programu, během níž se charakter celého areálu změnil téměř k nepoznání. Od lehčího ska rocku přes punk až k metalu, death metalu a dalším tvrdým polohám. Zavírák se nebál míchat žánry a právě díky tomu měl vlastní tvář.

Neo Mr. Day – příjemné otevření dne

Neo Mr. Day dostali úkol festival otevřít a jejich lehčí ska-rocková poloha do začátku odpoledne sedla. Nebyl důvod útočit na návštěvníky hned prvními tóny. Lidé se teprve scházeli, hledali svoje místa, dávali si první pivo a postupně se dostávali do festivalové nálady.

Kapela tak fungovala jako nenásilný rozjezd. Lehce rozproudila krev, ale zároveň nechala dostatek prostoru atmosféře letního koupaliště. Už v této chvíli bylo zřejmé, že dnešní program nebude uzavřený v jediné hudební škatulce.

Rachot Band – jeden z nejsilnějších lidských momentů

Po nich nastoupil Rachot Band, kapela spojená s Jedličkovým ústavem v Liberci. Jejich vystoupení patřilo k okamžikům, které člověka zahřejí u srdce úplně jiným způsobem než tvrdá kytara nebo rozjetý kotel.

Na pódiu společně muzicírují také lidé s handicapem a při pohledu na jejich nadšení bylo jasné, že hudba podobné hranice jednoduše nezná. Byla v tom síla, odhodlání a hlavně obrovská radost z toho stát na pódiu a hrát pro lidi.

Rachot Band sázel na známé převzaté skladby, díky kterým se mohlo snadno přidat i publikum. Tady ale vůbec nešlo o lítost ani o posuzování toho, kdo drží nástroj. Šlo o muziku. O partu lidí, která si společné hraní evidentně užívá a dokáže svoji radost poslat dál pod pódium.

Právě podobné chvíle připomínají, proč má hudba takovou sílu. Rachot Band ukázal, že chuť, vůle a láska k muzice dokážou překonávat hranice, které se někdy zvenčí zdají nepřekročitelné.

Pluto – poslední klid před postupným přitvrzením

Pluto pokračovali v příjemnější části dne. Zpěv s akustickou kytarou vytvořil lehčí rockovou atmosféru, u které se dalo na chvíli zastavit a jednoduše si užívat odpoledne.

Mezitím ale v areálu přibývali další návštěvníci a stále více bylo vidět také fanoušky tvrdší muziky. Ti už dobře věděli, co má přijít později. Pluto přesto fungovali i pro ně. Příjemná hudba, dobrý zpěv a další logický článek v postupné gradaci festivalu.

HV Kvartet – punk nastartoval pohyb pod pódiem

S HV Kvartetem začala atmosféra měnit barvu. Punk udělal svoje a pod pódiem se objevili první lidé, kteří už nechtěli jen postávat s pivem. Rozjíždělo se lehčí pogo a Zavírák dostal první výraznější kopanec.

Kapela hrála svoje věci s energií, která k punku patří. Žádné zbytečné kudrlinky, ale pohyb, muzika a kontakt s publikem. Punku udělali čest a zároveň potvrdili, že právě žánrová pestrost je jednou z největších předností celé akce. Pořád to ještě nebylo peklo. Ale sirky už někdo vytáhl.

Carniwar – metalisté vstali od piva

A potom se všechno změnilo. Carniwar.

Jestli do této chvíle někdo seděl u piva a čekal, kdy konečně přijde jeho chvíle, právě tady skončil odpočinek. Metalisté se začali zvedat, lidé mířili blíž k pódiu a během několika okamžiků působilo stejné koupaliště úplně jinak.

Carniwar přinesli tlak a zvuk, který se neposlouchal pouze ušima. Šel přes celé tělo. Kytary začaly řezat do prostoru a pohodové festivalové odpoledne dostalo první opravdu tvrdou ránu. Tady se otevřela brána do druhé poloviny Zavíráku.

Živá podoba jejich muziky měla obrovskou sílu. Najednou bylo jasné, že všechno předtím bylo postupným stoupáním a teď začíná ta část večera, kvůli které se metalová část publika tak dlouho držela v pohotovosti. Od tohoto okamžiku už se mělo jen přitvrzovat.

Plán To Kill – další benzín do ohně

Po Carniwar nebyl nejmenší důvod ubírat. Plán To Kill pokračovali v tvrdém tempu a definitivně potvrdili, že vládu nad koupalištěm převzala metalová část programu.

Kontrast byl fantastický. Ještě před několika hodinami pohodové letní odpoledne u vody, teď tvrdá muzika, lidé před pódiem a areál, který začínal připomínat metalovou základnu.

Právě tady bylo krásně vidět, jak Zavírák pracoval s celým dnem. Neposkládal vedle sebe deset podobných kapel. Nechal atmosféru postupně růst. Každá další tvrdší sestava přidala něco navíc a Plán To Kill byli další pořádnou dávkou paliva do ohně.

ČAD – železný mejdan, který Lomnici rozebral

Pak přišel jeden z absolutních vrcholů celého večera. ČAD.

Slovenská trojice nepotřebuje složité kulisy, dlouhé představování ani přehnané pódiové divadlo. Stačí, aby vezmou do rukou nástroje a spustí. V tu chvíli začne fungovat přesně to, co z ČAD dělá tak výraznou koncertní kapelu: syrovost, tlak, naprostá uvěřitelnost a energie, která jde z pódia rovnou mezi lidi.

Charakteristický vokál Pišty Vandala se okamžitě zařízl do prostoru koupaliště. Basa s bicími vytvořily mohutný základ a kytara do něj řezala bez zbytečného slitování. Tady už nikdo nemusel přemýšlet, jestli metalová část Zavíráku opravdu začala. Byla v plném proudu.

A když zazněl Železný mejdan, snad ani nemohla přijít vhodnější skladba. Protože přesně tím se v tu chvíli Lomnice stala. Jedním velkým železným mejdanem.

Zbojnícke móresy pak přinesly další charakteristickou tvář ČAD. Tvrdost, slovenský rukopis a skladbu, která v živém provedení získává ještě větší sílu. Publikum už dávno nebylo jen pasivním pozorovatelem. Tady se řvalo. Tady se žilo. Tady se hrálo naplno.

Na ČAD je fascinující právě to, že člověk nemá pocit vypočítané show. Je v tom opravdovost. Kapela působí, jako kdyby pro ni neexistovalo hraní na půl plynu. Ať stojí před jakýmkoliv publikem, dostane svoji dávku naplno.

ČAD tak nejen splnili vysoká očekávání, ale stali se jedním z koncertů, které definovaly celý letošní Zavírák. Po jejich setu už nebylo pochyb, že Lomnice je připravena na poslední dvě rány večera.

Neurotic Machinery – první z posledních dvou ran

Po ČAD by mnoho kapel mohlo působit jako vystřízlivění. Neurotic Machinery ale rozhodně nepřijeli atmosféru uklidňovat. Naopak.

Tvrdost dostala jinou podobu. Technicky propracovanější, sevřenou a drtivou. Po syrovém útoku ČAD přišel další nápor a únava po celém dni najednou jako by přestala existovat. Neurotic Machinery dokázali navázat bez toho, aby pouze kopírovali energii předchozí kapely.

Jejich vystoupení působilo jako precizně vedený útok. Tvrdá muzika se valila z pódia, tlak nepolevoval a celý areál už byl definitivně na úplně jiné planetě než při odpoledním začátku festivalu. A právě tady se začala psát závěrečná kapitola večera. Poslední dvě kapely už nedostaly za úkol Zavírák jen důstojně dokončit. Dostaly za úkol ho dorazit.

Neurotic Machinery odpálili první část finálního náporu a bylo jasné, že pokud si někdo schovával poslední síly, právě teď nastal čas je vytáhnout. Lomnické koupaliště už nebylo místem pohodového letního posezení. Bylo to metalové bojiště.

I Survived a Horse Attack – poslední úder a peklo v Lomnici

A potom přišla poslední kapela. I Survived a Horse Attack.

Po celém dni by člověk mohl čekat, že už bude publikum unavené, že energie začne pomalu odcházet a závěr se ponese spíš v duchu příjemného dojezdu. Jenže nic takového se nekonalo.

I Survived a Horse Attack vzali zbytky energie, které v areálu ještě zůstaly, a bez milosti je vyždímali. Poslední set večera nebyl uklidňujícím epilogem. Byl posledním útokem.

V tu chvíli už bylo téměř absurdní vzpomínat na pohodový začátek odpoledne. Na stejné místo, kde se před několika hodinami hrála lehčí muzika a lidé v klidu posedávali, teď dopadala závěrečná tvrdá smršť.

Neurotic Machinery a I Survived a Horse Attack vytvořili společně závěr, který se dá popsat jednoduše: peklo v Lomnici.

Dvě poslední kapely už nepovolily ani o centimetr. Nebyl čas vydechnout, nebyl důvod brzdit. Zavírák se řítil ke konci přesně tak, jak si podobný festival zaslouží nahlas, tvrdě a s posledními zbytky sil před pódiem.

A právě I Survived a Horse Attack dostali nevděčný, ale nádherný úkol celou tuhle cestu uzavřít. Ne zavřít dveře potichu. Prásknout s nimi tak, aby to bylo slyšet ještě dlouho potom.

Jestli měl Zavírák symbolicky zavřít léto, tenhle závěr ho neposlal spát. Poslal ho rovnou do pekla.

Tombola, pivo a charakter Zavíráku

Festival ale nebyl jen nepřetržitým sledem koncertů. Po ČAD přišlo také odlehčení v podobě tomboly, ve které se hrálo mimo jiné o pivo a další dobroty. Právě podobné momenty připomínaly příjemný komunitní charakter celé akce.

Zavírák nepůsobil jako anonymní obří festival, kde se člověk ztratí v davu. Pořád tu byla cítit blízkost mezi pódiem a lidmi. Kapely, fanoušci, pořadatelé, koupaliště, pivo a hudba. Vlastně jednoduchý recept, který ale v Lomnici fungoval výborně.

Závěr – takhle se zavírá léto

Když se člověk na konci ohlédl za celým dnem, skoro se nechtělo věřit, že všechny ty hudební světy patřily k jednomu festivalu.

Neo Mr. Day otevřeli den pohodově. Rachot Band přinesli jeden z nejsilnějších lidských momentů. Pluto udrželi příjemnou odpolední náladu. HV Kvartet probudili punk a první pogo. Carniwar potom zvedli metalisty od piva a od této chvíle se začala psát úplně jiná kapitola.

Plán To Kill dál přikládali pod kotel. ČAD předvedli jeden z absolutních vrcholů večera a udělali z Lomnice skutečný Železný mejdan. A když přišli Neurotic Machinery a I Survived a Horse Attack, už nebylo co zachraňovat. Poslední dvě kapely proměnily závěr v regulérní metalové peklo. A právě to je největší kouzlo Zavíráku Mezivrchy.

Festival se nesnaží tvrdit, že existuje pouze jeden správný hudební styl. Dokáže během jednoho dne postavit vedle sebe rozdílné kapely a nechat publikum projít od pohodového odpoledne až k extrémně tvrdému večeru. Přesto celek drží pohromadě. Společným jmenovatelem totiž není žánr. Je jím radost z živé hudby.

Zavírák Mezivrchy 2026 začal jako příjemné poslední letní odpoledne na koupališti. Končil úplně jinde. V hluku, tvrdosti, posledních zbytcích energie a atmosféře, kterou poslední dvě kapely vyhnaly až na samotný strop.

Léto se pomalu loučí. A jestli se mělo rozloučit pořádným koncertním výbuchem, Lomnice nad Popelkou mu připravila zatraceně důstojnou tečku. Z pohodového odpoledne až do metalového pekla.

Takhle se zavírá léto.

Více fotografií na naší zoneramě. 

Text: Denča
Fotografie: Vojta