Vojtaano: Dělám jen, co mě baví, snažím se to posouvat, ale zároveň netlačím na pilu

Vojtěch Záveský, kterého fanoušci znají pod pseudonymem Vojtaano, patří mezi výrazné osobnosti české scény. Působí jako písničkář, herec i stand-up komik a ve své tvorbě propojuje hudbu s nadsázkou, osobitým humorem a autentickými texty. 

V době, kdy se upřímnost v hudbě často schovává za stylizaci nebo ironii, přichází s deskou Šťastnej, která si na nic nehraje. Nejde o pózu ani hru se slovy, ale o přímou výpověď období, ve kterém má věci srovnané a může se opřít o to, co je pro něj skutečně důležité.

V následujícím rozhovoru se vracíme k tomu, jak deska vznikala, odkud Vojtaano čerpá inspiraci, jak vybíral hosty i co pro něj znamená být "šťastnej" v každodenním životě.

Proč právě nová deska nese název Šťastnej? Je to ironie, nebo jsi fakt v životě v bodě, kdy ti nic nechybí?

V současný době mi fakt vůbec nic nechybí, a uvědomuju si, že je to výjimečnej stav. Chtěl jsem o tom napsat, dokud to trvá. Chci si tuhle dobu navždycky pamatovat.

Už podle názvu některých písní mi přijde deska taková "rodinná". Je to tak, nebo se mýlím? 

Vždycky u psaní vycházím z toho, co právě žiju, ale moc nad tím nepřemýšlím. Když se pak podívám zpátky, opravdu se dá z témat songů poznat, co jsem zrovna prožíval. A když si teď poslechnu poslední album, tak je fakt dost o rodině. Nedivím se tomu, rodina je u mě na prvním místě.

V čem dalším je tahle deska jiná oproti předchozí tvorbě? Je třeba něco, co jsi vyzkoušel poprvé?

Poprvé zpívám text, který jsem nenapsal. K písni Máma je nejvíc s Ester Kočičkovou jsem udělal hudbu, ale text kompletně napsala sama Ester. Já si zakládám na autenticitě a texty mi musí stoprocentně mluvit z duše, proto k tomu nikoho nepouštím. Ester se ale rozhodla, že napíše text i za mě, a jelikož byl perfektní, tak jsem neoponoval.

Kde bereš inspiraci na ty texty? Odposloucháváš lidi v hospodě, nebo to všechno taháš z vlastní hlavy?

Do hospody nechodím, vlastně obecně vůbec nechodím mezi lidi. Vídám se jen s nejbližšíma kámošema. S lidma jsem v kontaktu na koncertech a po nich, a to mi stačí. Texty hodně zakládám na vlastní zkušenosti, ale občas se vžiju do témat, která řeší třeba kamarádi, nebo něco co rezonuje ve společnosti.

Který song byl nejtěžší na napsání? A který naopak nejlehčí?

Psaní textu pro mě není těžký. Těžký je najít správný téma, příběh, pointu. Když vím, o čem tak už to jde samo. Rýmy nějak naskakujou, a pak si jen hraju s dynamikou a rytmem slov.

Na desce si hodně hraješ se slovy. Máš nějaký oblíbený obrat nebo rým z téhle desky, na který jsi vyloženě pyšný a bál ses, že ho lidi přeslechnou?

Nejsem vyloženě pyšný na žádnou hlášku nebo rým, ale baví mě třeba tohle: "Teď už nebojím se ničeho, ničeho, co dřív křičelo, už nerosí se mi čelo"… Je to z písně Mířím nahoru, kterou produkoval Josef Mikulka.

Vyhodil jsi z alba nějakou skladbu, protože ti přišla "až moc osobní" nebo naopak "moc velkej úlet", který by rozbil náladu zbytku desky?

Ne. Celkové vyznění alba dopředu neřeším, prostě jen píšu písničku po písničce, o čem se mi zrovna chce. Podle textu zvolím žánr, jestli to nechám na kytaře, nebo půjdu třeba do elektroniky. Takhle mě to baví, ale uvědomuju si, že to album může pro někoho znít rozlítaně.

S čím jsi do studia šel a s čím jsi z něj vyšel? Je výsledek přesně to, co jsi slyšel v hlavě před rokem, nebo se to během nahrávání úplně přerodilo?

Většinu věcí jsem připravil v domácím studiu, a některé jsme jen lehce doladili s Ondrou Žatkuliakem v Rooftopu. S jeho kolegou Jacobem Růžičkou jsme ale některé věci úplně překopali. Jake nahrával do songů například elektrickou kytaru a basu. Na desce jsou i věci, které produkoval úplně sám na základě mojí představy. Při jedné session jsem ho poprosil o oldschool hip-hop s metalovou kytarou, 90bpm. Něco ve stylu nu-metalu z let 1990-2000. Za dvě hodiny bylo hotovo. Je to song: Vole co je feat. Zeller.

Desku provází výstižně vtipný vizuál od @barabunda_hunter. Jak jste na sebe přišli a jak moc jsi mu do toho mluvil?

S Mírou Šikulou se známe od malička, z litoměřického oddílu Judo. Později jsme spolu pařili, jezdili na skatu a tak. Míra odjakživa kreslil graffity a různý vtipy a komiksy. Do návrhu jsem mu skoro vůbec nemluvil. Zná dobře moji tvorbu i mě, trefil to skvěle.

Deska je plná hostů – Ester Kočičková, Zeller, Mukas z Electrïck Mann, Fast Food Orchestra, Cocoman a Dr. Kary. Podle čeho jsi hosty vybíral? Šlo ti o to, aby ti seděli do konkrétního příběhu písně, nebo jsi prostě chtěl mít na desce kámoše, se kterými je ti dobře?

Oboje. Vybíral jsem každýho podle tématu songu a stylu, a vybíral jsem z lidí který znám, mám rád a respektuju. Většina už jsou kámoši, s Dr. Kary a Cocomanem to bylo první větší sblížení, a jsem za něj vděčnej.

Stalo se u některé skladby, že ji host posunul úplně jinam, než jsi původně zamýšlel? Přepsal jsi kvůli někomu třeba refrén nebo aranži?

Cocoman v songu Pray mě úplně odrovnal. Byla to naše první spolupráce, jeho hudbu znám a respektuju. To, co poslal, hlavně ten bridge, mě nadchlo a nasadilo laťku vysoko. Vyhecoval mě tím k větší melodičnosti, a svoji sloku jsem znovu přezpíval. Mukas ve skladbě Já na bráchu mě zase rozsekal, jak moc vtipně to nahrál, a na základě toho jsem i tady svoji sloku trochu upravil.

Album uzavírá předělávka Je to blízko od Michala Davida. Většina muzikantů mu nemůže přijít na jméno. Je to taky z tvojí strany ironie nebo je to myšleno vážně?

Michal David je vynikající muzikant, jazzman i popovej hitmaker. Na většině věcí bychom se neshodli, jeho hudba se mnou nerezonuje, ale respektuju ho. Píseň Je to blízko je vyloženě moje guilty pleasure, mám ji rád od dětství. Prostě jsem si ji chtěl zazpívat s kytarou, bez jakýkoliv ironie.

Jaký je tvůj recept na "bejt šťastnej"? Máš nějaký rituál, který tě hodí do pohody?

Funguje mi, že dělám jen, co mě baví, snažím se to posouvat, ale zároveň netlačím na pilu. Nechlastám, jsem aktivní, žiju přítomností. Hlavní podíl na mým štěstí má ale moje krásná rodina. Mám ženu, se kterou si rozumím ve většině věcí, je to moje láska a opora. A k tomu máme dvě úžasný zdravý děti. Co víc si přát.

S vydáním desky jsi vyjel na turné – první kapelní. Proč zrovna kluci z FFO? Jak se ti spolupracuje s takovou bandou po letech hraní sólo s kytarou?

S Fast Food Orchestra jsme už několikrát byli na tour, vzájemně si hostovali na akcích. Jsou to kámoši a vždycky se mi líbil jejich zvuk, živý vystupování. Zkusil jsem je, protože to pro mě byla nejjednodušší a zároveň nejlepší volba. To, že do toho šli jsem nečekal, a měl sem z toho hroznou radost. Jsou to neskutečný profíci, takže přípravy a zkoušky probíhali naprosto hladce. Na pódiu máme společnou chemii, takže to nebyl vůbec problém.

Co tě na hraní s kapelou nejvíc baví? Je to větší nářez, nebo ti občas chybí ten klid jen s kytarou?

Obojí má něco do sebe, mám v plánu to kombinovat. S kytarou je to klid, intimita, propojení s publikem, možnost udělat cokoliv co mě zrovna napadne. S kapelou je to energie a tlak. Na jednu stranu tak svázanost, hraje se s metronomem v uchu, písně mají striktní formy. Ale ta společná energie se všema, co jsou na pódiu, za zadkem bicí, to má prostě koule.

Děkujeme Vojtaanovi za čas, otevřený přístup a upřímnost při rozhovoru, a přejeme mu spoustu úspěchů – na pódiu i mimo něj.