Valečovské léto: Morčata, Alkehol a Trautenberk rozpoutali pod hradem večer, který měl všechno
Tři kapely, tři naprosto odlišné světy a jeden večer nabitý energií, humorem, pivním rockem i horským šílenstvím.
Už při příchodu bylo jasné, že tenhle večer nebude patřit k těm, které člověk jen tak odškrtne v koncertním kalendáři. Areál měl od prvních minut zvláštní náboj a před pódiem se postupně scházeli lidé, kteří přesně věděli, proč přijeli. Sedmadvacátý ročník Valečovského léta nabídl v předposledním koncertním večeru trojici, která dokáže přitáhnout početné publikum a každá úplně jiným způsobem: Morčata na útěku, Alkehol a Trautenberk. Humor bez zábran, poctivý alkoholový rock a nakonec koncert proměněný téměř v horské divadlo. Na papíře zajímavá kombinace. Naživo pořádná rána.
Morčata na útěku: žádné brzdy, jen humor a energie
Jako první se do publika pustila kapela Morčata na útěku. A kdo jejich koncerty zná, dobře ví, že tady se na uhlazenost nehraje. Morčata jsou showmani, pro které je hranice dobrého vkusu spíš orientační čára než pevná zeď. Právě v tom ale tkví jejich kouzlo: nic nepředstírají, neberou se smrtelně vážně a publiku servírují přesně ten typ nekorektního humoru, kvůli kterému je fanoušci milují.
Zazněly známé kusy jako Bych blil, Hledá se děda a další stálice jejich repertoáru. Celou show pak zakončila Šalina. Kapela měla energie na rozdávání a ani vědomí dlouhé cesty domů na ní nebylo znát. Publikum dostalo plnou dávku morčecího chaosu a hlučnou, sprostou, vtipnou a hlavně zábavnou. Přesně takovou, jakou od nich čekalo.
Alkehol: když se pod Valečovem připíjí poctivým rockem
Po humorné smršti přišel čas na kapelu, která je pro několik generací českých rockerů a metalistů prakticky institucí. Alkehol nastoupil bez zbytečných okolků a rozjel svůj typický alkoholový rock. Žádná komplikovaná póza, žádné hledání efektu za každou cenu jen skladby, které publikum zná, refrény, které se zpívají společně, a kapela, která i po letech ví, jak si dav získat.
V setu nechyběl například Spalovač chlastu ani Strážnej anděl. Pod pódiem bylo znát, kolik lidí na téhle muzice vyrůstalo. Některé písně už dávno nejsou jen položkami v diskografii pro fanoušky jsou spojené s koncerty, hospodami, festivaly, přáteli a kusy vlastního života. A právě to dává koncertům Alkeholu jejich specifickou atmosféru.
Příjemný moment přišel i po samotném vystoupení. Zatímco se pódium připravovalo pro závěrečný Trautenberk, kytarista Petr se ještě pohyboval mezi fanoušky, zdravil se s nimi, plácal si s lidmi a rozdával trsátka. Zdánlivá drobnost, která ale dokáže říct o vztahu kapely k publiku víc než dlouhé řeči z pódia. Právě takové okamžiky si lidé z koncertů často odvážejí domů spolu s hudbou.
Trautenberk: pódium se změnilo v horské divadlo
A potom přišel Trautenberk. V tu chvíli se koncertní pódium změnilo v úplně jiný svět. Kdo tuhle partu někdy viděl, čekal kostýmy, nadsázku, divadelnost a typickou horskou atmosféru a přesně to také dostal. Nechyběly ani ikonické dřevěné kadibudky a celý vizuál působil jako kulisa k absurdnímu příběhu, ve kterém se potkává tvrdá hudba, humor a svérázná poetika kapely.
Jenže Trautenberk nestojí pouze na kostýmech a vtípcích. Jakmile se kapela opře do nástrojů, celé divadlo dostane pořádný tah. Zazněly oblíbené skladby napříč repertoárem, mezi nimi Himlhergot, Hory volají, Jelito nebo Umaštěný tváře. Pod pódiem se postupně rozjelo skutečné peklo. Fanoušci se dostali do varu a energie mezi kapelou a davem rostla s každou další skladbou.
V jednu chvíli už byla situace mezi publikem natolik divoká, že musela zasáhnout ochranka. Naštěstí se vše obešlo bez vážnějšího problému a večer mohl pokračovat tak, jak měl hudbou, řevem, smíchem a davem, který odmítal ubrat. Byla to přesně ta hranice koncertního chaosu, kdy člověk cítí, že se před pódiem opravdu něco děje a že kapela má publikum pevně v rukou.
Když léto končí s rachotem
Tím skončil předposlední koncertní večer letošního Valečovského léta a rozhodně ne potichu. Každá ze tří kapel nabídla úplně jiný druh zábavy, přesto vedle sebe fungovaly překvapivě přirozeně. Morčata na útěku rozesmála a rozjela publikum, Alkehol připomněl, proč jeho písně přežívají generace fanoušků, a Trautenberk večer dorazil velkolepou horskou show, při které už pod pódiem nezůstalo mnoho prostoru pro klid.
Byl to jeden z těch večerů, kdy se neodjíždí jen se seznamem odehraných skladeb v hlavě. Odjíždí se s hlasivkami v háji, s úsměvem, možná s trsátkem v kapse a hlavně s pocitem, že koncert zase jednou nebyl jen hudbou puštěnou nahlas. Byl zážitkem. A jestli má léto pomalu zavírat dveře, pak přesně takhle s kytarami naplno, s publikem v pohybu a s pořádným rachotem pod Valečovem.
Denča