Trautenberk: „Humor je náš život. Hlavně se z ničeho neposírat a být sytí!“

Trautenberk už dávno není jen kapelou, která na pódiu servíruje tvrdé riffy, horskou poetiku a humor bez zábran. Za roky své existence si vybudoval vlastní svět, ve kterém se potkává poctivá muzikantská práce, nadsázka, improvizace a především silné spojení s fanoušky. Právě kvůli nim členové kapely po koncertech zůstávají mezi lidmi, podepisují cédéčka, fotí se a poslouchají příběhy, které někdy sahají mnohem hlouběji než běžné koncertní zážitky.

V otevřeném rozhovoru pro Rebel Sound Trautenberk prozrazuje, proč se nikdy nevzdává osobního kontaktu s publikem, jak vznikají jeho skladby, proč nikdo nečekal obrovský úspěch písně "Netáhlo" ani kolik skutečné improvizace se skrývá za zdánlivě spontánní koncertní show. Řeč přišla také na O2 arenu, těžké začátky mladých kapel, vzpomínku na zesnulého frontmana i na to, co by si lidé měli jednou při vyslovení jména Trautenberk vybavit.

Na Bolka Festu bylo vidět něco, co dnes u známých kapel nebývá samozřejmostí po koncertě jste neměli problém zůstat mezi lidmi, fotit se a bavit se s fanoušky. Je to pro vás vědomé rozhodnutí? Co vám takové setkání dává a máte nějaký moment s fanouškem, který vám opravdu utkvěl v hlavě?

Jistě, že je to vědomé rozhodnutí. Děláme to tak od začátku a stále to máme rádi. O to víc, když jsme dosáhli velkých stage a prostor mezi námi a fanoušky se zvětšil. Ten kontakt nám chyběl. Tak si ho prostřednictvím setkání po koncertě naplňujeme. A také při tom kromě Cédéček chlapcům podepisujeme dámám dekolty, což už je jen taková milá třešínka na dortu.

No a pak se taky dozvídáš příběhy o tom, jak si někomu ovlivnil život. Jeden pán nám povídal, že když byl úplně na dně a myslel na nejhorší, pomohl mu ten náš "mámvprdelismus" postavit se zpátky na nohy a brát život s větší lehkostí. To utkví.

Trautenberk si za roky vytvořil vlastní svět plný humoru, nadsázky i horské poetiky. Kde je hranice mezi recesí a tím, co už je ve vašich textech úplně vážně?

Vážné v našich není v podstatě vůbec nic. Snad krom pár povzdechů nad lidskou blbostí, nenažraností a pýchou, ale i ty jsou zabaleny do humoru. Důležitější je otázka, kde je hranice mezi recesí a trapností. A na té hraně balancovat není žádnej špás. Hledáme ji celou naši existenci a občas šlápnem vedle. Z toho je důležitý se neposírat a díky tomu není ta hrana tak ostrá.

Když vzniká nová skladba, co přijde jako první příběh, hláška, riff nebo obraz, který chcete posluchači dostat do hlavy? Popište celý proces od prvního nápadu až po koncertní verzi.

Jak kdy. Refrén Potužníka seniora existoval dřív ve zpívané podobě a o několik let později přibyla hudba, ale ve většině případů je první riff, pak se skládají jednotlivé pasáže za sebe a testuje se jak fungují. Pak přijde na řadu text a další laborování s délkou jednotlivých pasáží. To už se ale dělá ve studiu jako předprodukce. Následně se píseň naučíme a jdeme ji zvěčnit na regulérní nahrávku do studia. A pak se pro ní hledá vhodné místo v koncertním playlistu. Někdy dojde i na úpravu tempa pro koncert, pač některé písně zní lépe pomaleji pro poslech z desky a rychleji na živo.

Spousta kapel říká, že publikum je nejlepší kritik. Vzpomínáte si na okamžik, kdy vás právě fanoušci přesvědčili, že nějaká skladba funguje úplně jinak, než jste čekali?

Ano. Netáhlo. Vůbec nic jsme od té písně nečekali a brali ji původně trošku jako vatu na desku. Že to zasáhne tolik lidí a bude to mít milióny shlédnutí by nikoho z nás ani ve snu nenapadlo.

Vaše koncerty působí spontánně. Kolik z toho je připravené a kolik vzniká čistě podle atmosféry daného večera?

Připravované není téměř nic. Improvizujeme. Je ale čestné si přiznat, že za ta léta už máme osvědčené hlášky, scénky, emotivně vzniklé pohyby, takže se to pomalu stává připraveným choreem. Čili, ano, hrajeme s atmosférou večera, ale...

Kdybyste mohli fanouškům pustit jednu jedinou skladbu z vaší tvorby a říct: 'Takhle přesně zní Trautenberk', která by to byla a proč právě ona?

Himlhergotdonrvetr. Tahle skladba nás udělala, dostala do rádií a na festivaly a vtiskla nám ksicht, o který jsme Obroušovou smrtí přišli.

Máte za sebou spoustu festivalů i klubů. Existuje koncert, který vás změnil jako kapelu – ne kvůli návštěvnosti, ale kvůli tomu, co jste si z něj odnesli?

Myslím, že neexistuje. Posun je kontinuální věc. Neuvědomuji si, že bychom v určitém bodě začali dělat věci rapidně jinak. Samozřejmě loňská O2 aréna byla opravdu veliká výzva, více než roční příprava na ní a samotný koncert nás určitě posunul nejen jako kapelu ale i celý náš tým, který je neodmyslitelnou součástí úspěchu celého trautenberčího cirkusu.

Vaše tvorba často balancuje mezi humorem a muzikantskou precizností. Nemrzí vás někdy, že si lidé kvůli humoru nevšimnou, kolik práce je schované za hudbou samotnou?

Nemrzí a kdo se v tom chce šťourat, ten si to v tom najde. Já osobně mám rád, když mi umělec do skladby zakomponuje nějakou nenápadnou třešničku, schovaný vtípek, nějakou aranži, kterou ani nepostřehneš a přesto tam je. Ale takových hnidopichů není mnoho. S tím se musíš jako autor smířit, že když už něco takového vymyslíš, nebo zahraješ totálně bezkonkurenční sólo na kytaru, tak to prostě jen ozdobí celek a ten jednotlivý prvek ocení naprosté minimum fajnšmekrů.

Kdybyste mohli vrátit čas do úplných začátků Trautenberku, jakou radu byste tehdejším sobě dali?

Rozezpívej se, vole! Vyhýbej se klimatizacím! Sportuj víc! Jinak bylo všechno dobře.

Na české scéně jste si vybudovali vlastní značku, aniž byste kopírovali trendy. Co je podle vás dnes pro mladou kapelu těžší napsat dobrou hudbu, nebo si zachovat vlastní tvář?

Primárně získat pozornost, pač to je dneska nejcennější komodita. A jestli to udělají přes dobrou hudbu, zajímavý koncept, extravaganci či přes bůhví co, to už je v podstatě jedno. Dnešní začínající kapely mají mnohem jednodušší ten úplnej start. Všechno je dostupný za pár korun, desku jsi schopný natočit pomalu doma v obýváku a nápad rozešleš spoluhráčům v týdnu mailem a nečekáš do víkendu na zkoušku, abys ho předal osobně. Ale pak, prosadit se v těch pehršlích kontentu, který se na potencionálního fanouška valí, to je dneska sakra těžká disciplína. Takže bych spíš poradil tohle. Zkoušejte to a buďte trpěliví.

Existuje skladba, kterou hrajete hlavně proto, že ji fanoušci milují, přestože vy k ní dnes máte úplně jiný vztah?

Asi ne. Tím, že žádná píseň není myšlena vážně (kromě Pána udíren), je to hlavně o zábavě a vtipu a ta naše smečka humorem žije, není důvod, aby se k nim měnil vztah. Všechny naše halekačky hrajeme s radostí. Ale když už jsem zmínil toho Pána udíren. Jde o vzpomínkovou píseň pro našeho zesnulého frontmana. Hrajeme ji jen vyjímečně na koncertech v Klatovech a v Plzni. A díky té vyjímečnosti je pro nás stále silná a pokaždé nás i po těch letech na stage sundá. Ani zde se vztah nemění.

Kdybyste měli natočit dokument bez jakýchkoliv filtrů, o čem by měl být? Co by fanoušky nejvíc překvapilo na životě Trautenberku mimo pódium?

Možná by je překvapilo to, že by je nic nepřekvapilo. To jak se prezentujeme na sítích, na koncertech je prostě náš život. A humor je jeho nedílnou součástí. Tyjo, teď mě napadá. Točit dokument sestříhaný z nejlepších momentů v dodávce by mohla být docela slučná zábavička.

Na závěr jedna osobní až jednou Trautenberk definitivně sleze z pódia, co byste chtěli, aby si lidé při vyslovení vašeho jména vybavili jako úplně první?

Pocit, že jim s námi bylo dobře.

Na závěr vám dáme prostor bez jakýchkoliv mantinelů. Co byste chtěli vzkázat čtenářům Rebel Sound a všem lidem, kteří vás podporují, ať už od prvních koncertů, nebo vás teprve nedávno objevili? Je něco, co jim podle vás během koncertů nebo poslechu vaší hudby možná nikdy neřeknete, ale mělo by to zaznít právě teď?

Ano. Myslím, že je něco velmi důležitého co bych chtěl sdělit nejen čtenářům Rebel Soundu, ale celému národu.

BUĎTE SYTÍ!!!

Na otázky odpovídal Luboš alias "Horst"

Z odpovědí Luboše z Trautenberku je cítit, že za všemi hláškami, recesí a divokou koncertní energií stojí především parta lidí, která se nechce brát příliš vážně, ale svou hudbu, fanoušky a společně prožité chvíle vážně bere. Nepotřebují kolem sebe budovat nedostupnou hvězdnou auru. Mnohem důležitější je pro ně vědomí, že se s nimi lidé bavili, na chvíli zapomněli na starosti a třeba díky jejich pověstnému "mámvprdelismu" dokázali zvládnout i těžší životní období.

Až jednou trautenberčí cirkus definitivně sleze z pódia, kapela by si přála jediné, aby si lidé při vyslovení jejího jména vybavili pocit, že jim s ní bylo dobře. Podle všeho se jí to daří už dnes. A závěrečné poselství? Žádné komplikované životní moudro ani hluboké filozofování. Prostě a jednoduše: BUĎTE SYTÍ!

Denča