Rock in Symphony: Zážitek, co se zaryje nejen pod kůži

Na stránkách Rebel Soundu jsme zvyklí probírat klasické rockové a metalové koncerty, kde vzduchem létá pot, pivo a hmatatelná, divoká energie. Tentokrát se ale podíváme na trochu jinou záležitost. Někteří z naší redakce mají podobné koncerty již za sebou, ale někteří z nás pouze věděli (ale nezažili), že podobné fúze existují.

V úterý, 27. října, jsme měli tu čest zažít projekt Rock in Symphony - Legends Live Forever na vlastní kůži. Prostory pražského O2 Universum byly beznadějně vyprodané, a jakmile sál potemněl, dalo se napětí ve vzduchu krájet. Člověk by si možná řekl, že k syrové rockové hudbě zkrátka klasika v podání velkého orchestru nebude sedět, ale opak je pravdou. Kdo není duší úplný pařez, toho podobný zážitek naprosto pohltí. Při příchodu jsme tušili, že se nám tento večer zaryje do paměti na hodně dlouho. Netušili jsme ale, že se nám zaryje rovnou do duše.

Když se sálem rozezněly první tóny, mělo to v sobě něco až mystického. Jako by se na okamžik zastavil čas a prostor kolem nás se proměnil ve svatyni, kde se uctívají vzpomínky. Každý tah smyčcem jako by probouzel k životu staré duchy rockových legend, které se vznášely nad pódiem v neviditelném oparu nostalgie. O ten nejintenzivnější hudební rituál se postarali členové zahraniční formace Soundtopia Rock Band, složené z mezinárodně uznávaných hudebníků, kteří spojili síly s Bohemian Symphony Orchestra Prague. Společně nám naservírovali průřez těmi největšími hity světové rockové historie – od AC/DC, Metallicy a Pink Floyd, přes Led Zeppelin až po Iron Maiden a Deep Purple. Nešlo o žádné laciné cover verze, které by se jen pletly pod nohama velkých jmen. Šlo o naprosto jedinečné, individuální zpracování, které klasickým ikonám vdechlo zcela nový život a dalo jim až nadpozemský přesah.

Speciálním hostem večera byla domácí kapela Lucie. Když jsme zjistili, že odehrají pouze pět singlů, na okamžik nám to přišlo trochu líto. V závěru koncertu jsme ale museli uznat, že to vůbec nevadilo. Nakonec jsme byli vlastně rádi, že stěžejní část programu patřila právě onomu velkolepému ztvárnění zahraničních legend za doprovodu smyčců a žesťů, které měly sílu rezonovat hluboko v hrudníku.

Po celý večer se v nás prala zvláštní směs emocí. Cítili jsme úžas, ohromení, dojetí, obrovskou radost, ale i plíživé stíny melancholie. Při zavřených očích nás hudba odnesla do míst, o kterých si myslíte, že už k nim nemáte klíč. Vracely se vzpomínky na těžké chvíle a rány, které život přinesl a na momenty, kdy člověk stál na rozcestí v naprosté tmě. Ale stejně jako kdysi v reálném životě, i tento večer se zvládly tyto stíny překonat. Melodie působily jako balzám, jako zářivé světlo, které se zničehonic zjeví na konci temného tunelu a ukáže vám směr.

Během poslechu těch důvěrně známých písní, umocněných majestátní silou orchestru, nám přišlo na mysl něco mnohem zásadnějšího. Žijeme ve světě a v době, kdy se společnost neustále rozděluje. Lidé se staví jeden proti druhému, s prstem namířeným na domnělého nepřítele, a někde po cestě pomalu ztrácíme to nejcennější – vzájemný respekt. A přesně do této napjaté nálady se objeví projekt, kde se dva na první pohled naprosto odlišné světy prolínají a doplňují s tak nevídanou přirozeností. Je až s podivem, jak brzy a často zahazujeme možnost, že by věci mohly v závěru dopadnout dobře. Tady bylo víc než očividné, že pokud existuje vůle k propojení a ochota naslouchat jeden druhému, může to fungovat v dokonalé harmonii.

Jestli k vám hudba umí promlouvat, pak pro vás tenhle zážitek musel být jako ten nejniternější monolog, který zasáhne přímo do srdce. Hudba totiž dokáže spojovat. A měla by spojovat. Ale stejně jako v životě, i v ní to zkrátka musí jít ruku v ruce s respektem k tomu druhému. Jakmile totiž začneme jeden k druhému ztrácet úctu, harmonie se změní v nedorozumění, všechno začne nepříjemně dřít a rozhodně nás to nepovede k lepším zítřkům. Vede to naopak k rychlému pádu zpět do tmy.

Někdy se ale objeví chvíle, hudební akordy nebo jen pár rozsvícených světlušek v temnotě, které člověku dodají tu malinkou, ale tolik potřebnou jiskru naděje. Naději v to, že na spoustu věcí prostě člověk není sám. Že i když se zdá, že je všude kolem jen hluk a zmatek, může se v tom chladném světě přeci jen zničehonic objevit někdo – nebo něco –, co vás pevně chytne za ruku a beze slov vám řekne: "Nemusíš být na všechno sám." A přesně tohle mi ten večer pošeptala hudba.

Pokud jste někdy zvažovali navštívit takové vystoupení – neváhejte. Ani vteřinu.

Jednou nám poděkujete.

A my děkujeme pořadatelům a všem, kteří se na tomto večeru podíleli za to, s jakým respektem je celý projekt zpracován a že zrovna my u toho mohli být.

Text a fotografie: ta.s.krkavci