Purnama: Patnáct let temnoty, vášně a znovuzrození

Patnáct let na scéně není jen číslo. Jsou za ním stovky hodin ve zkušebně, koncertní pódia, silná přátelství, těžká rozhodnutí i okamžiky, kdy člověk znovu hledá důvod, proč vlastně začal hrát. Česká metalová kapela Purnama, jejíž název odkazuje k měsíci v úplňku, si od roku 2011 prošla právě takovou cestou. Od prvních společných nápadů přes alba Lioness a Flame of Rebellion až po výrazné koncerty a proměny sestavy se postupně měnil nejen její zvuk, ale také pohled na hudbu a život.

Purnama však není jen příběhem tvrdých riffů, energie a temné koncertní atmosféry. Prostřednictvím projektu Metal for Hope dokázala propojit metalovou komunitu s konkrétní pomocí druhým. A zatímco dříve kapelu poháněla především touha posouvat hranice a dobývat další pódia, dnes se do popředí dostává také autenticita, vzájemná důvěra a radost ze společné tvorby.

Pro Rebel Sound jsme si proto povídali s frontmanem Jakubem Vitákem nejen o hudebních úspěších, ale i o pochybnostech, návratech, odpovědnosti a odvaze přiznat si vlastní chyby. Došlo také na první českou skladbu Pamatuj na smrt, připravované album v mateřštině i na otázku, co člověku po patnácti letech na metalové scéně zůstane, když opadne tlak na výkon. Výsledkem je otevřený rozhovor o kapele, která se nebojí vyvíjet — a přitom nezapomíná, proč vznikla.

Purnama vznikla v roce 2011 a samotný název v indonéštině znamená měsíc v úplňku. Když se dnes vrátíte k onomu symbolickému začátku "za krvavého úplňku", co z původní představy o kapele v Purnamě stále žije a co naopak během let nemilosrdně přepsala realita?

To je skvělá otázka. Mám pocit, že ji za těch patnáct let dostávám v takhle ryzí podobě poprvé. Přiměla mě vrátit se v hlavě úplně na začátek a projít si celou tu cestu. První, co mě napadá, je radost z hraní a odhodlání nevzdávat se. Vzestupů i pádů jsme za tu dobu zažili dost, ale tohle v nás zůstává.

Když jsme Purnamu zakládali, bylo mi přibližně jednadvacet. Dnes je mi šestatřicet a žiju úplně jiný život. Hodně jsem se změnil, na spoustu věcí jsem přišel a kapela mi v tom dost pomohla. Proměna Purnamy podle mě souvisí hlavně s tím, jak se vyvíjíme my sami. Pořád nám ale zůstává nadšení a schopnost hledat i v těžkých situacích nějakou cestu a řešení.

Jedna z největších změn je, že už vedení kapely nestojí jenom na mně. Na úplném začátku se všechno točilo kolem mě, který všechno vymyslí, zařídí a udělá. Postupně jsem ale pochopil, že nakládat všechno na jednu hlavu může být naše slabina. Musel jsem si upřímně přiznat, že na vedení kapely ve všech ohledech sám nestačím.

Přibližně deset let je s námi náš manažer Michal Šedivý, kterému jsem postupně předal hlavní kormidlo. Převzal veškerý management a starost o chod kapely a právě jemu nejvíc vděčím za to, že tu stále jsme. Předat tuhle odpovědnost někomu, kdo je mi lidsky i svým přemýšlením tak blízký, bylo jedno z nejlepších rozhodnutí pro můj vlastní život i pro zachování Purnamy. Michal pro ni vždycky dělal maximum a já mu za to budu vždycky vděčný.

Za řadou našich úspěchů, včetně vystoupení na Masters of Rock, stojí právě jeho práce. Není tolik vidět, i když s námi občas vystupuje na pódiu jako démon. O to větší radost mám, když ho lidé poznávají i na koncertech, kde sami nehrajeme. Dost se jeho jméno začíná stávát známé a je radost sledovat jeho velký progres. O všem se spolu radíme a směr hledáme společně, ale Michal dnes ten chod řídí a vede nás dál.

Na začátku jsme chtěli hlavně jít hrát, dělat metal, dělat bordel a mít z toho radost. Neměli jsme přesnou představu, kam až dojdeme. Dnes se o chod kapely dokážeme lépe podělit, ale pořád nás spojuje to původní nadšení. Jestli něco přežilo všechny změny, je to právě chuť společně hrát a tvořit.

Od založení kapely k debutovému albu Lioness vedla přibližně šestiletá cesta. Které období během těchto let nejvíc prověřilo vaši trpělivost a víru v kapelu? Nastal okamžik, kdy jste byli skutečně blízko konci, a co tehdy rozhodlo, že Purnama pokračovala?

Upřímně, jestli něco opravdu prověřilo naši trpělivost a víru v kapelu, byly to hlavně poslední tři roky. Nejtěžší období bych nehledal v těch prvních šesti letech před Lioness. Zásadní změny začaly přicházet až mezi prvním a druhým albem a pokračovaly i potom. Rostla moje ctižádost a touha dostat Purnamu na světovou úroveň.

Nikdy jsem nechtěl jít přes mrtvoly. Vždycky mi hodně záleželo na tom, aby se ostatní v kapele cítili dobře. Přesto dnes vidím, že jsem ji někdy vedl možná až moc tvrdě a ne vždycky jsem dokázal správně vnímat, co ostatní potřebují. Ten tlak přinášel výsledky, ale měl i svoje rizika.

Personálními změnami jsme procházeli už dřív. Po Lioness odešel basák Jarda Bejr a na postu bubeníka vystřídal Petra Libicha Václav Lhota. Tyhle změny probíhaly přátelsky a měli jsme jasno v tom, kam chceme pokračovat. Tehdy jsem ale do kapely ještě nevnášel tolik tlaku a myslím, že i díky tomu jsme jimi procházeli snáz.

Po albu Flame of Rebellion odešel také kytarista Václav Vaníček, se kterým jsme stáli u úplného začátku Purnamy. I s ním jsme se rozešli v dobrém, ale odchod člověka, který s tebou kapelu od začátku tvořil, je velký zásah. Zpětně si kladu otázku, jestli k jeho rozhodnutí nepřispěl i můj způsob vedení a tlak, který jsem vytvářel. Nechci mluvit za něj, ale sám za sebe si musím přiznat, že ne všechno se mi povedlo.

Přitom jsme zažívali i úžasné věci. Vyhráli jsme ročník Spark Fresh Blood 2019 a během Within Destruction Tour 2019 jsme odehráli spoustu koncertů s Nahum a Innersphere. Ta snaha tedy nesla ovoce. Jenže ani skvělé výsledky samy o sobě neznamenají, že je všechno uvnitř kapely v rovnováze.

V posledních třech letech pro mě bylo nejnáročnější hledání nového kytaristy. Postupně u nás hráli dva další kytaristé a vycházeli jsme spolu dobře, jenže to nebylo ono. Během toho jsem ale začal hledat odpovědi i sám v sobě. Docházelo mi, že tlak, který do kapely dávám, možná vůbec neodpovídá tomu, co od ní ve skutečnosti chci. Že někdy je nejlepší nechat věcem jejich vlastní čas a cestu.

Asi před rokem jsem za Václavem (původní kytarista) přišel a otevřeně si s ním promluvil, vlastně dost podobně, jako o tom teď mluvím v tomhle rozhovoru. Poprosil jsem ho, jestli by se k nám nechtěl vrátit, abychom se znovu společně vydali na cestu s podobnou radostí, s jakou jsme kdysi začínali. A on to přijal. Je zase s námi a společné hraní nás znovu těší. Moc si toho vážím.

Musel jsem přijmout, že se měním i já. Kapela je živý organismus. Aby mohla růst, potřebuje se živit, ale taky odpočívat a regenerovat. Nemůžeme přehlížet, že máme jiné potřeby než dřív. Už v sobě nemám tu křeč, že kapela musí za každou cenu přežít a trvat věčně. Dokud tu ale jsme, budeme se snažit dávat do toho ze sebe to nejlepší.

Sestava Purnamy během let prošla několika výraznými změnami. Jak poznáte, které prvky jsou nedotknutelnou součástí identity kapely a kde naopak musí dostat nový člen prostor, aby hudbu skutečně ovlivnil? Vybavíte si skladbu, která by bez přínosu ostatních členů zněla úplně jinak?

Asi všechny. Myslím, že bez přínosu ostatních by každá naše skladba zněla jinak. Chceme, aby identitu Purnamy tvořili všichni členové, a každý do ní přináší něco svého.

Tím, že nejen zpívám, ale hraju i na kytaru, většinou přicházím se základním motivem. Přinesu tu první linku, myšlenku, pocit — nějakou esenci toho, jak by skladba mohla znít. Ale pořád je to jenom kytara. Co z toho vytvoří bicí, co přidá basa a druhá kytara, to už nechávám na spoluhráčích. A myslím si, že tak je to správně.

Někdy pak skladba zní trochu jinak, než jsem si původně představoval v hlavě, ale vůbec mi to nevadí. Za ty roky jsem se naučil i ustoupit a dát prostor představě někoho jiného. V současné sestavě nám hudební chemie funguje na sto procent. Mám vedle sebe ty nejlepší muzikanty a přátele, jaké si můžu přát, a věřím tomu, co v našich rukách vzniká. Právě v tom je pro mě identita Purnamy — v hudbě, která je nás všech.

Projekt Metal for Hope ukázal, že extrémní hudba může mít velmi lidský a konkrétní přesah. Jak zkušenost s pomocí onkologicky nemocným dětem proměnila váš pohled na smysl kapely, odpovědnost vůči fanouškům a na to, co všechno může metalová komunita dokázat mimo koncertní pódia?

Metal for Hope vznikl z jednoduché myšlenky: metal mi dává sílu, a když nějakou sílu mám, chci ji využít i pro někoho, kdo právě potřebuje pomoc. U nemocných dětí jsem cítil, že nemůžu zůstat lhostejný. Díky kapele jsme měli možnost oslovit lidi, spojit se a společně něco udělat.

Začali jsme pořádat benefiční koncerty, později i na hradě Trosky. Prvním větším finančním výsledkem spojeným s naší vlastní nahrávkou bylo album Lioness. Díky lidem, kteří si koupili prvních sto kusů, jsme mohli věnovat 27 300 korun Nadačnímu fondu Šance onkoláčkům. Mělo pro nás obrovský význam zjistit, že hudba, kterou tvoříme pro radost, může zároveň někomu konkrétnímu pomoci.

A když to porovnám s naší poslední benefiční akcí, online koncertem pro Florimona během covidu v prosinci 2020, podařilo se společně vybrat přes sto tisíc korun. Pomoc tak směřovala i mimo oblast onkologických onemocnění, protože Flori se potýkal se svalovou dystrofií. Za každou tou částkou byli konkrétní lidé, jejich ochota přispět, sdílet, zahrát nebo věnovat svůj čas a práci. Bez nich by se nic z toho nepodařilo.

Právě během covidu to pro mě mělo zvláštní význam. Nemohli jsme se potkávat na koncertech tak, jak jsme byli zvyklí, ale přesto jsme našli cestu, jak udělat něco společně. Kapely, organizační tým a lidé doma u obrazovek se stali součástí jedné pomoci. To je pro mě skutečná síla komunity.

Tyhle zkušenosti mi opakovaně potvrzovaly, kolik citlivosti a ochoty pomáhat v metalovém prostředí je. Pod drsným vzhledem a láskou k extrémní hudbě může být obrovské srdce. Právě to jsme vyjadřovali heslem "Zlem proti zlu". Tu temnou a tvrdou energii hudby jsme chtěli proměnit v něco, co v reálném životě pomáhá.

Zároveň to posílilo moji odpovědnost vůči lidem, kteří nás podporují. Chci, aby věděli, že jsou součástí toho všeho a že si jejich důvěry vážíme. Metal for Hope dal našemu hraní další smysl: energie z koncertu může pokračovat i za jeho hranicemi a někomu ulehčit těžké období.

Debut Lioness nebyl pouze prvním velkým studiovým milníkem, ale propojil se také s vaší charitativní činností. Proč jste tehdy zvolili právě symbol lvice a co dnes při poslechu alba slyšíte mezi řádky, co jste v době jeho vzniku ještě nedokázali pojmenovat?

Lvice pro mě představuje matku, která bojuje o své děti. Ten příběh je i ve stejnojmenné skladbě Lioness: lovci jí chtějí vzít mláďata kvůli vlastnímu pocitu z úlovku a moci a ona se jim postaví, i kdyby za své děti měla položit život.

V tom obrazu cítím obrovskou syrovost a sílu přírody. Nevnímám její boj jako pomstu nebo nenávist vůči lidem. Je to mateřská síla, která se postaví tomu, co ohrožuje její mláďata. V tomhle symbolu pro mě zůstává samotný život a smrt a obrovská vůle život zachovat. Právě to mě na něm oslovuje a přenáším si to i do vlastního života.

Proto mi lvice připadala jako silný symbol také ve spojení s pomocí nemocným dětem a lidem, kteří čelí těžkým životním překážkám. Přál jsem si, aby z naší hudby byla cítit vůle žít a síla postavit se tomu, co se nás snaží zastavit. Když jsem poznával příběhy maminek nemocných dětí, viděl jsem v nich právě ty lvice. Ženy, které jsou ochotné udělat všechno pro to, aby jejich děti mohly žít.

Dnes, když mám vlastní dítě, ten symbol vnímám ještě hlouběji. Dar života pro mě získal další rozměr a uvědomuju si věci, ke kterým jsem dřív neměl stejný přístup. To, co jsem tehdy cítil a vložil do hudby, teď prožívám i z pozice táty.

A co dnes slyším mezi řádky? Možná právě něco, co pořád ještě úplně pojmenovat neumím. Jsou tam emoce a pocity, kterým dnes rozumím jinak než v době vzniku desky, ale do slov je beze zbytku převést nedokážu. A možná i proto je pro mě hudba tak důležitá — některé věci skrze ni dokážu vyjádřit líp než mluvením.

Album Flame of Rebellion vzniklo v další, sebevědomější etapě a jeho výsledný zvuk jste svěřili také zkušenému uchu Andyho LaRocquea. Která připomínka nebo rozhodnutí během práce na desce vás nejvíc vyvedly z komfortní zóny a co vás toto album naučilo o rozdílu mezi velkou ambicí a skutečnou uměleckou vyzrálostí?

Ta otázka mě docela pobavila, protože celé Flame of Rebellion bylo jedno velké vystoupení z komfortní zóny. Ukousli jsme si opravdu velké sousto. Nahrávali jsme ve studiu The Barn a potom jsme letěli až do Švédska za Andym LaRocquem, přímo do jeho Sonic Train Studios, kde jsme společně řešili mix a mastering, dokud jsme nebyli s výsledkem spokojení.

Andy k nám přistupoval přátelsky a zároveň naprosto profesionálně. Dal nám spoustu rad a udělal pro tu desku maximum. Byla to obrovská zkušenost. Když se ale ptáte, co mě nejvíc vyvedlo z komfortní zóny, nevytáhl bych jednu konkrétní připomínku. Byla to celá ta cesta a všechno, co jsme si s tím albem naložili.

Na Lioness je podle mě nejvíc slyšet naše původní nespoutaná divokost. U Flame of Rebellion jsme nad tvorbou začali přemýšlet jinak. Jako když vaříš a začneš pečlivěji vybírat ingredience a zkoumat, jak je poskládat. Přineslo nám to větší důraz na koncept a jsme na tu desku moc pyšní. Zároveň jsme ale začali víc řešit výsledek a to, aby naše hudba oslovila více lidí. Zpětně mám pocit, že jsme tím tu původní volnost možná až moc spoutali.

Rozdíl mezi ambicí a uměleckou vyzrálostí si naplno uvědomuju až s odstupem. Pečovat o umění a pečovat o vlastní ambice jsou dvě různé věci. Celá tahle etapa mě naučila ptát se sám sebe, kolik energie věnuju hudbě samotné a kolik představě, kam mě má dostat. Kus vyzrálosti pro mě spočívá právě v tom: rozpoznat, kdy hudbě pomáhám růst a kdy na ni jen přenáším svoje očekávání.

Purnama bývá řazena k death a black metalu, ve vaší hudbě je ale zároveň silná melodika, atmosféra a důraz na sdělení. Kde pro vás vede hranice mezi brutalitou a melodií, aby jedna složka neoslabila druhou? Pomáhá vám žánrové označení držet směr, nebo vás někdy spíš omezuje?

Dřív jsem žánrové zařazení řešil mnohem víc. Snažil jsem se naši hudbu někam zasadit a taky proto jsme přijali označení death/black metal. Dnes už si ale takové hranice dávat nechceme. Budeme hrát to, co cítíme a co se nám líbí. Jestli to bude blackové, deathové, progresivní, melodické nebo nemelodické, není rozhodující. Hlavní je, aby ta hudba odpovídala tomu, jací jsme právě teď.

Rovnováha mezi jednotlivými složkami podle mě vychází hlavně z naší chemie v kapele. Učíme se mít otevřené oči, dívat se na hudbu z více stran a vnímat kontrasty. Naše hudba potřebuje rychlost i zpomalení, sílu, brutalitu i povznesení. Vzájemně se to může podpořit a dát tomu druhému větší význam. Když necháme prostor různým možnostem, máme větší šanci nezacyklit se v jednom způsobu tvorby.

Prostě budeme hrát metalovou muziku jako Purnama a předávat v ní svoje emoce, postoje a sdělení lidem, kteří budou chtít naslouchat. Někomu se to bude líbit, někomu ne. Ber, nebo nech být. Za ty roky jsme pochopili, že snažit se zavděčit všem nikam nevede. Zároveň chceme zůstat otevření kritice. Nemusím každého přesvědčovat, ale může být zajímavé slyšet, proč na něj naše hudba působí jinak než na nás.

Balkánské turné, Within Destruction Tour s Nahum a Innersphere, Gothoom, Masters of Rock i koncert v Nizozemsku vám nabídly velmi rozdílné publikum a podmínky. Který zahraniční nebo festivalový koncert nejvíc naboural vaše představy o tom, jak má fungovat metalová kapela, a co jste si z něj přenesli do každodenního fungování Purnamy?

Asi nedokážu vybrat jeden koncert, který by nám úplně převrátil představu o fungování kapely. Každý nám něco přinesl. Od začátku se ale držím jedné věci: nezáleží tolik na tom, kolik lidí před námi stojí, ale kdo před námi stojí. Jestli tam je člověk, který nám naslouchá, prožívá naši hudbu a něco v něm vyvolává, má pro nás smysl dát do toho všechno.

Vždycky hrajeme naplno, ať jsou před námi tři návštěvníci, nebo stovky lidí. Už jsme zažili i koncert s jediným platícím návštěvníkem, který nám svou reakcí dokázal dát obrovskou sílu. Takové chvíle ti připomenou, proč to vlastně děláš. Za každým člověkem v publiku je jeho vlastní svět a ty máš možnost se s ním na chvíli prostřednictvím hudby propojit.

V tomhle smyslu pro mě nejsou malé a velké koncerty. Jsou prostě koncerty. Samozřejmě se liší podmínkami nebo velikostí pódia, ale jejich hodnotu tím neměřím. Umíme si užít malý klub stejně jako velký festival. Do každodenního fungování Purnamy si z toho neseme hlavně vděčnost za možnost hrát a snahu dát každému vystoupení plné nasazení.

Součástí koncertů Purnamy je také výrazná vizuální stránka, včetně démonických postav a lidí z vašeho týmu přímo na pódiu. Jak vzniká dramaturgie této show a kde je hranice, za níž by už obraz začal odvádět pozornost od hudby? Má každý vizuální prvek konkrétní význam, nebo má především zesílit emoci okamžiku?

Když jsme s vizuální stránkou koncertů začínali, hodně jsem to hrotil. Všechno muselo mít jasný význam, svoje místo a choreografii. Souviselo to i s tím tlakem, o kterém jsem už mluvil. Dnes mi dává větší smysl nechat i téhle části koncertu volnější průběh a dát prostor lidem, které máme kolem sebe a které to baví.

Každý se může vyjadřovat jinak. Někdo hraje na nástroj, někdo se stává součástí koncertu prostřednictvím vizuálu, pohybu nebo démonické postavy. Chci, aby si to ti lidé mohli užít po svém a vnést do toho vlastní představy. Dávají tím našemu vystoupení další tvář a život.

Samozřejmě by to mělo souznít s hudbou, texty a tím, co přinášíme. Asi nám tam jen tak nezačnou pobíhat růžoví jednorožci… i když kdo ví. (smích) Dnes už ale nepotřebuju, aby každé gesto mělo předem přesně určený význam. Důležité je, aby to zesílilo emoci a zážitek z koncertu.

Hezky se nám to potvrdilo na posledním koncertě, který jsme odehráli úplně bez těchhle efektů. Částečně jsme si to tak chtěli zkusit, částečně rozhodly okolnosti: klub neumožňoval použití ohňů a kvůli komplikacím s dopravou jsme nemohli vzít všechno vybavení na show. Zůstali jsme tam prostě my a naše hudba.

A reakce lidí byla skvělá. Pro mě bylo důležité vidět, že samotná hudba dokáže ten zážitek unést. Vizuální stránka nás baví a má v Purnamě svoje místo, ale základem pořád zůstává muzika. Všechno ostatní je ta třešnička na dortu.

Skladbou Pamatuj na smrt jste po více než deseti letech poprvé přešli z angličtiny do češtiny a otevřeli téma současného světa, osobní odpovědnosti i nevyhnutelného konce. Proč musela tato výpověď zaznít právě v mateřštině a co jste při jejím psaní dokázali říct otevřeněji, než by vám dovolila angličtina?

Přechod do češtiny je pro mě hlavně cestou k přirozenosti. A u Pamatuj na smrt jde o hodně osobní téma. Čím víc si připouštím, že život může kdykoliv skončit, tím větší smysl pro mě má žít ho teď a tady. Podobně to cítím i s kapelou: vědomí, že ani Purnama tu nemusí být navždy, mi paradoxně dává sílu pokračovat a vážit si toho, co spolu právě prožíváme. Tohle dokážu nejpřirozeněji předat ve vlastním jazyce.

Moje angličtina není tak dobrá, abych se v ní dokázal vyjádřit se stejnou přesností a citem jako v češtině. Původně jsme ji zvolili i proto, že tak zpívaly jiné kapely a my jsme chtěli znít světově. Dnes si říkám, že pokud někdy oslovíme svět, můžeme ho oslovit i česky. V češtině se mi tvoří dobře a cítím, že svoje emoce dokážu předat věrohodněji.

Přitom jsem o češtině přemýšlel už od začátku kapely. Jen jsem se dlouho bál jít s kůží na trh. Zpívat v mateřštině znamená zvláštním způsobem se odhalit. Angličtina pro mě byla takovým oděvem, který jsem si oblékl a ve kterém jsem měl pocit, že to správně zní. V češtině cítím mnohem větší zranitelnost. Zvlášť v takhle tvrdé hudbě je tu riziko, že něco vyzní nepřirozeně, nebo dokonce trochu trapně.

Nutí mě to proto víc přemýšlet o každém slově i způsobu, jakým ho vyslovím. Když něco řvu, potřebuju cítit, že samotné sdělení takový výraz opravdu potřebuje. Obsah textu musí souznít s barvou a intenzitou hlasu. U Pamatuj na smrt mě to přivedlo i k hlasovým polohám, které jsem dřív nepoužíval.

Moc si přeju, aby mi lidé rozuměli. I přes řev, growl a všechny drsné polohy hlasu chci, aby bylo slyšet, co vlastně říkám. Aby se k nim dostala slova i emoce, které do nich dávám. Jsem zvědavý, jak se mi tuhle cestu podaří uchopit a jak ji budou vnímat ostatní.

U Pamatuj na smrt jste si velkou část zvuku i obrazového materiálu vytvořili sami. Co vám naprostá kontrola nad výsledkem dala a v čem byla naopak nebezpečná? Jak v takové situaci poznáte, že už skladbu a video skutečně dokončujete, a ne pouze donekonečna opravujete vlastní pochybnosti?

U Pamatuj na smrt jsme si zvuk a natočení záběrů vzali do vlastních rukou. O zvuk se postaral náš tehdejší kytarista Daniel Seibt a obrazový materiál jsme pořizovali sami na telefon. Z těch záběrů pak vytvořil výsledné video Jakub Šuryken z Decadent Records.

Chtěli jsme, aby nás lidé viděli trochu jinak než na koncertech nebo v našich předchozích klipech. Souviselo to s celým tím krokem k češtině a přirozenějšímu vyjádření. Stejně jako jsem se chtěl otevřít v textu, chtěli jsme i obrazem pustit lidi o něco blíž k nám.

Tu "naprostou kontrolu" bych proto trochu poopravil. I tady měl svoje důležité místo pohled dalšího člověka. Nebezpečí vidím v tom, když se z péče o skladbu stane potřeba pořád všechno opravovat a hlídat. Člověk může hledat dokonalost tak dlouho, až začne ztrácet původní pocit, kvůli kterému vůbec tvořil.

Navíc je někdy docela sranda podívat se na vlastní tvorbu s odstupem. Něco, co jsi původně považoval za chybu, najednou slyšíš jako zajímavý moment, který tam má svoje místo. A jindy zjistíš, že něco, o čem jsi vůbec nepochyboval, bys dnes udělal jinak. Hudba je podle mě úžasný prostor i pro nedokonalost. Chci, aby v ní zůstal člověk.

Dnes je pro mě podstatné, jestli z výsledku cítíme to, co jsme chtěli vyjádřit, a jestli si za ním dokážeme společně stát. Nějakou další úpravu by člověk mohl hledat vždycky. Ale skladba zachycuje i to, jací jsme byli v určitém okamžiku. Když ji jednou pustíme ven, může začít žít s lidmi, kteří ji poslouchají. A to má pro mě větší smysl než ji donekonečna držet u sebe ze strachu, že ještě není dokonalá.

Po albech Lioness a Flame of Rebellion, přechodu pod křídla Black Hornet Productions a první české skladbě stojí Purnama před další kapitolou. Co musí nový materiál nebo další velký krok kapely obsahovat, aby nešlo jen o pokračování dosavadní cesty, ale o skutečný posun? A bude mít v budoucnosti větší prostor čeština, nebo zůstane výjimečným prostředkem pro výjimečná témata?

Třetí album připravujeme celé v češtině. Pamatuj na smrt tedy otevřela cestu, po které chceme pokračovat. Zároveň bych si přál vzít si zpátky něco z našich začátků: ryzí nadšení a chuť tvořit bez tlaku z okolí. Nevracet se o patnáct let zpátky, ale spojit tuhle volnost se zkušenostmi, které dnes máme.

Dnes už jsme všichni tátové. Máme rodiny, na svět se díváme jinak a každý máme vedle kapely i další zájmy. Hledáme způsob, jak Purnamu udržet v běhu všedního života tak, aby v něm měla svoje místo. To všechno se přirozeně dostává i do nového materiálu. Nemusíme si vymýšlet, čím budeme noví. Když budeme upřímní, ten vývoj v hudbě bude slyšet.

A kdy bude album hotové? Až ucítíme, že dozrálo. Chceme mu dát potřebný čas a užít si i samotnou cestu. Přál bych si, aby z něj posluchači cítili živou kapelu, která má co říct a kterou pořád těší hrát spolu. Jestli se nám podaří zachovat tuhle radost a přenést ji dál, bude to pro mě skutečný posun.

Na závěr máte prostor bez jakéhokoli omezení. Co byste chtěli vzkázat věrným fanouškům Purnamy, lidem, kteří vás teprve objevují, a čtenářům hudebního magazínu Rebel Sound?

Chtěl bych vzkázat, že každý z nás má možnost ovlivnit, co v životě přijímá, čemu věnuje pozornost a čemu dává sílu. Každý máme svůj příběh a svoje podmínky, ale hodně záleží i na tom, jak k věcem přistupujeme. Jestli v sobě živíme to dobré, nebo to zlé. Připomíná mi to příběh o dvou vlcích: sílí ten, kterého víc krmíš.

Všem našim věrným fanouškům, lidem, kteří nás teprve objevují, i čtenářům Rebel Sound bych přál, aby dělali věci, které je baví a ve kterých nacházejí radost. Aby se nebáli někdy vystoupit z komfortní zóny a vydat se do neznáma, protože právě tam mohou objevit další možnosti, které život nabízí. Moc bych vám přál, aby vás život bavil tak, jako teď baví mě. A abyste v něčem nacházeli takovou radost, jakou já nacházím třeba ve společném hraní s Purnamou.

Jestli se naše cesty někde protnou, budu se na vás těšit. Jsem zvědavý, koho ještě poznám a co si navzájem předáme. Je krásné potkávat rozdílné lidi, poslouchat jejich názory, poznávat jejich zájmy a pohledy na svět. Nemusíme se ve všem shodnout, abychom se mohli vzájemně obohatit. A právě na taková setkání se těším.

Rozhovor s Jakubem Vitákem nabízí mnohem víc než ohlédnutí za patnáctiletou historií jedné metalové kapely. Je připomínkou toho, že za každou deskou, koncertem i výraznou pódiovou show stojí lidé, kteří se učí spolupracovat, překonávat vlastní očekávání a hledat rovnováhu mezi ambicemi a obyčejnou radostí z hudby. Purnama během své cesty poznala úspěchy i personální změny, ale právě díky nim dnes dokáže otevřeně mluvit o tom, co je pro její další existenci skutečně důležité.

Zvláštní místo v tomto příběhu má také pomoc druhým. Metal for Hope ukázal, že i tvrdá hudba může spojovat lidi kolem mimořádně lidských věcí. A podobnou upřímnost přináší i rozhodnutí tvořit novou hudbu v češtině: místo snahy naplnit očekávání okolí dát přednost slovům, emocím a sdělení, za nimiž si kapela opravdu stojí.

Purnama tak vstupuje do další kapitoly bez potřeby slibovat velká gesta nebo pevná data. Nové album má dostat čas dozrát a hudba má především zůstat živá. Právě v tom je možná největší síla celého rozhovoru: připomíná, že skutečný posun nemusí znamenat hrát rychleji, hlasitěji nebo před větším publikem. Někdy znamená najít cestu zpátky k tomu, co nás na začátku spojilo. A pokud se tato energie přenese i na posluchače, má metal stále co říct.

Poděkování

Děkujeme Jakubu Vitákovi za čas, otevřenost a upřímné odpovědi. Kapele Purnama přejeme mnoho sil, inspirace a radosti při přípravě nového alba i na dalších koncertních pódiích. Děkujeme také čtenářům Rebel Sound za přízeň a podporu metalové scény.

Denča