Poslední zdvihnutí Mjölniru: Emotivní loučení Míly Krejčího s kapelou Vanaheim

Když se uzavírá jedna velká kapitola, bohové v Asgardu zpozorní. V sobotu 16. května 2026 se v Městském kulturním domě v Kolíně odehrála událost, která se nesmazatelně zapíše do paměti tuzemské metalové scény. Kapela Vanaheim zde zakončila své úspěšné turné k nové desce Devět světů (která se dočkala svého slavnostního křtu letos v březnu v domovském Chlumci nad Cidlinou). Tento večer však nebyl jen oslavou nového alba. Byl především velkolepým, dojemným a nezapomenutelným loučením s frontmanem Mílou Krejčím.

Můj osobní rituál aneb Když normám spadne nit

Než se ale ponoříme do víru vikingské bitvy, musím se přiznat k jedné věci: začínám mít pocit, že se moje příjezdy na koncerty stávají jakýmsi mým charakteristickým poznávacím znamením. Zatímco praví válečníci mají své rituály před bojem, mým rituálem je zřejmě zmatené bloudění. Nedostatečné označení místa pro výběr vstupného zapříčinilo, že jsem sice u schodů zaregistrovala lidi sedící na stole, ale absolutně mi nedošlo, že jde o personál, který páskuje hosty. Suverénně a s redaktorským odhodláním jsem si to nakráčela přímo na schody, kde mě okamžitě zastavil rázný hukot. Dotaz, kam si to kráčím a zda mám zaplaceno, mě rychle vrátil nohama na zem. Následovala má úsměvná cesta do kanceláře, po které jsem konečně mohla vstoupit do sálu. Problém u vstupu tedy odškrtnut a mohlo se jít na věc.

Bouře před bitvou

O zahájení celého večera se postarala kapela Rimortis, která společně s kapelou Roxor tvořila pevný pilíř celého turné na podporu desky Devět světů. Obě kapely odvedly fantastickou práci a skvěle připravily půdu pro hlavní hrdiny večera. Článek chci ale věnovat především kapele Vanaheim. Od samého začátku, už od prvních rozeznělých tónů, visela ve vzduchu naprosto specifická magie. Atmosféra byla napjatá, neskutečně dojemná a jednoznačně válečná (v dobrém slova smyslu). Vanaheim jsou svou stylizací do severské mytologie, ikonickými kostýmy a tematickými texty pověstní, ale ten večer mělo vše ještě hlubší rozměr. Všichni na pódiu i v hledišti ze sebe vydali absolutní maximum energie. Záměr byl jasný: udělat Mílův poslední koncert velkolepý.

Drakkar pluje dál: Jednota pravé smečky

Večer přinesl několik okamžiků, které se musely zarýt hluboko do každého rockového srdce. Když s prvními tóny nové skladby Drakkar jsem vyrazila na balkon lovit ty nejlepší záběry, naskytl se mi naprosto fascinující pohled. Skupinka fanoušků si dole v sále sedla těsně vedle sebe na podlahu a začala synchronizovaně napodobovat pádlování přesnětak, jak tomu čelili samotní členové kapely během natáčení videoklipu k této písni v mrazivém Norsku. Byl to moment, který mi okamžitě vykouzlil úsměv na rtech. Ukazoval totiž na to nejdůležitější – Vanaheim má ve své "smečce", jak své fanoušky nazývají, bojovníky, kteří se nezaleknou ničeho. Jako praví válečníci se spojili v jeden tým a táhli za jeden provaz, respektive za jedno veslo.

I největší válečníci pláčou

Celé vystoupení bylo protkáno vzpomínkami a historkami z dob, kdy Míla a zbytek kapely tvořili jednu nedělitelnou partu. Bývalý frontman byl na pódiu obdarován malými dárky na památku, mezi kterými pochopitelně nesměla chybět tradiční medovina. Míla se o tento posvátný nápoj podělil nejen se svými bratry ve zbrani na pódiu, ale i se svými věrnými fanoušky v první linii. Sledovat tyto okamžiky bylo neuvěřitelně dojemné. Že chlapi nepláčou? Naprostý nesmysl. Když se uzavírá jedna zásadní životní kapitola a doženou vás všechny ty roky společných vzpomínek, můžete být sebevětším a nejdrsnějším válečníkem, ale slzám se neubráníte. Míla v závěru večera nechal volný průchod emocím a zdaleka v tom nebyl sám. Ačkoliv mnoho přítomných jeho rozhodnutí odejít plně chápalo a respektovalo, v sále byste v tu chvíli hledali suché oko jen velmi těžko.

Zvednutí Thorova kladiva

Co jiného člověku v takové chvíli zbývalo, než s tichým respektem sledovat tuto poslední společnou vikingskou bitvu? Sledovat frontmana s ikonickými pruhy přes oko, jak s nesmírnou pokorou, vděčností a obrovským nasazením prožívá svůj poslední koncert. Zvednutí Thorova kladiva bylo už jen symbolickou tečkou za jednou velkou érou. Poslední objetí, poslední potlesk. Za celou redakci Rebel Sound přejeme Mílovi na jeho další cestě životem (ať už ho kroky zavedou kamkoliv mimo brány Midgardu) jen to nejlepší. Kapele Vanaheim zároveň přejeme šťastnou ruku a bystrý zrak při hledání nového hlasu. Do té doby post frontmana na přechodnou dobu přebere Ondra Marek z Roxoru, který má ke kapele velmi blízko a se kterým fanoušci už měli tu čest v rámci druhých vokálů na vybraných singlech.

Skål, Mílo! Tvá kapitola je dopsána, ale epos kapely Vanaheim pokračuje.

Fotografie a text: ta.s.krkavci