Ota Hereš: Kytara za mými zády musí být prostě slyšet!

Ota Hereš patří mezi výrazné osobnosti české rockové a metalové scény. Muzikant, kytarista, skladatel, technický srdcař a člověk, jehož jméno je pevně spojené nejen s temnou historií Törru, ale také s uvolněnou energií Alkeholu. Za desítky let na pódiích prošel několika zásadními kapitolami tvrdé muziky, zažil proměny scény, nástup nových technologií i chvíle, kdy kapelu držela pohromadě hlavně zkušenost, nadhled a poctivý přístup.

V rozhovoru pro Rebel Sound se Ota vrací k úplným začátkům, k prvnímu okouzlení hudbou, ke zlomovým momentům své kariéry i k tomu, proč dodnes nedá dopustit na klasické lampové aparáty. Mluví otevřeně, s humorem a bez zbytečných póz přesně tak, jak ho fanoušci znají. Řeč přijde na Törr, Alkehol, staré texty, skládání, koncertní improvizaci i na energii lidí pod pódiem, která ho i po tolika letech žene dál.

Tohle není jen rozhovor o minulosti. Je to pohled muzikanta, který byl u zásadních momentů českého metalu, ale zároveň pořád stojí nohama pevně na zemi a bere hudbu hlavně jako radost, kterou může předávat dál.

Oto, příští rok to bude neuvěřitelných 50 let od chvíle, kdy vznikaly zárodky toho, co se později stalo Törr. Když se ohlédneš zpátky do roku 1977, napadlo by tě tehdy jako teenagera, že u tvrdé muziky vydržíš prakticky celý život?

Tak to by mně určitě nenapadlo. Když jsem Törr zakládal byli jsme nejdřív dva, já a bubeník Pavel Kadeřábek. Pak jsem se dal dohromady s basskytaristou Filipem Moldanem a bubeníkem Michaelem Jakubův a to jsme začali hrát nejdřív převzatý skladby od Olympic a Katapult abychom se tak nějak naučili hrát dohromady a následně už jsme vytvářeli vlastní skladby.

Zažil jsi několik dekád české metalové a rockové scény. Který okamžik dnes považuješ za skutečný zlom své hudební cesty a proč právě ten?

Největší zlom mého života byl vůbec na začátku a to když jsem shlédnul film Abba ve filmu to byl rok 1977 a rozhodl jsem se, že budu slavnej muzikant .Jinak co se týče dalších etap určitě výhry v určitých hudebních soutěžích -tenkrát zájmové umělecké činnosti to už bylo s kytaristou Mírou Machem ,kdy se Törr začal stávat známou kapelou, pak samozřejmě vstup Vlasty Henycha do Törr a přesměrování na black metal, následně můj vstup do Kryptor tady šlo o trashmetal, samozřejmě založení Alkeholu a taktéž moje účast při založení Harleje.

Jsi spojený se dvěma výrazně odlišnými světy: temnějším, rouhačským Törr a uvolněnějším hospodským rockem Alkeholu. Jak těžké je pro tebe přepínat v hlavě mezi těmito polohami, když jdeš z jednoho koncertu na druhý?

Vůbec ne, mám rád oba styly a skládám pro obě kapely je to neuvěřitelně zábavný.

Česká metalová scéna se od osmdesátých a devadesátých let hodně proměnila. Co podle tebe dnešním kapelám nejvíc chybí a v čem mají naopak mnohem větší výhodu, než jste měli vy na začátku?

Co novodobým kapelám chybí, tak to si netroufnu hodnotit. Nejsem hudební kritik. Beru to čistě tak, že když chce někdo dělat hudbu a dělá jí a najde si to sví posluchače, tak to má smysl. Výhodu samozřejmě oproti nám mají velikou už jen neomezeným přístupem k informacím, hudbě, hudebním nástrojům, cenám hudebních nástrojů atd. Jen pro obraznost, za kytaru, kterou jsem používal v blackmetal Törru jsem dal v osmdesátých letech 6 tehdejších platů…

Jak dnes skládáš hudbu? Jsi pořád typ muzikanta, který si sedne doma s kytarou a riff nahraje na diktafon, nebo už naplno využíváš domácí studio, software a moderní technologie?

Hudba mne napadá různě a na různých místech. Buď si to pamatuju anebo si jí zaznamenám zpěvem do mobilu. Dost často, když si hraju na kytaru. To samé texty. Žádné pomocné technologie ke skládání nevyužívám.

Tvůj kytarový zvuk je na české scéně hodně čitelný a specifický. Které kytary, aparáty nebo zvukové fígle jsou pro tebe momentálně největší srdcovka?

Už dlouhý desítky let používám Fender Stratocastery a to v různých modifikacích. Pro Alkehol momentálně používám aparát Engl Savage 120 + Engl 4 x 12 box a pro Törr Peavey 6505 + Engl 4 x 12 box.Jedu v čistě lampovém modu u obou kapel. Digitální mašiny pro živé hraní vůbec nepoužívám. Kytara za mými zády musí bejt prostě slyšet!

Spousta kytaristů dnes přechází na digitální aparáty typu Kemper nebo Quad Cortex, protože je to pohodlné na cesty. Jak to máš ty? Nedáš dopustit na klasické lampy a pořádný box, nebo tě digitální moderní svět taky něčím láká?

Jak už jsem psal v minulé odpovědi, nedám dopustit na klasické lampové aparáty. Digitální svět má určitě sví kouzlo, ale ne pro mne.

Jak se ti s odstupem let zpívají texty, které vznikaly v úplně jiné době a často i v jiném rozpoložení? Bereš je jako zakonzervovanou historii, nebo se stalo, že ti dnes nějaká věta už nejde přes pusu?

Úplně v pohodě, jde často vlastně i o obraz doby a my jsme jí prožili, takže s tím nemám žádný problém. To, co už bych dnes zpívat nechtěl tak toho je málo a to nezpívám.

Je nějaká skladba z repertoáru Törru nebo Alkeholu, kterou dnes hraješ s úplně jinými emocemi než v době, kdy vznikala? Co se v ní pro tebe za ta léta změnilo?

Takový skladby si myslím, že ani nejsou nebo je tak nevnímám. Samozřejmě, že k některým mám vzpomínky, jak vznikaly, ale emoce nejsou nikterak jiný.

V Alkeholu táhnete káru s Petrem 'Kunou' Bunešem už od roku 1992. Jaký je podle tebe recept na to, aby spolu dva lidi vydrželi v kapele, na cestách i v hospodě tak dlouho, aniž by se pozabíjeli?

Já ti ani nevim, my jsme tak nějak celou tu dobu prostě v pohodě. Už víme, co od druhýho čekat, děláme si ze sebe prdel a je jasný, že se na sebe i někdy nasereme, ale takovej je život.

Fanoušci tě znají nejen jako muzikanta, ale i jako člověka, který si umí poradit s technikou. V Hořicích jsi během výpadku proudu pomohl zprovoznit elektriku a koncert mohl pokračovat. Odkud se u tebe vzala tahle technická zručnost? Je to celoživotní koníček, nebo ses tomu někdy věnoval i profesně?

Mě technický věci obzvláště spojení s elektrikou bavilo už od mala. Vlastně první zkreslovací krabičky na kytary jsem si začal vyrábět sám. Je to můj celoživotní koníček. Vystudoval jsem střední elektro a následně vysokou elektro. Nejvíc ale člověku dá vlastní zájem o danou tematiku. Profesně jsem nikdy nenastoupil do zaměstnání v tomto oboru.

Vybavíš si situaci, kdy ses musel během koncertu spolehnout na čistou improvizaci, a nakonec to celé vystoupení zachránilo?

Je jasný, že za tu dlouhou dobu, co hraju se při hraní stalo, že jsem zapomněl riff nebo sólo ale kapela vždycky jede dál, takže se jen musíš napojit v příhodnou dobu. Co se týče improvizace hudební, tak to asi ne a improvizaci v tom, jak ukočírovat koncert, když někdo z hudebníků je již značně společensky unaven, tak to je potom jinej příběh.

Na koncerty Törru i Alkeholu dnes chodí často už tři generace fanoušků. Jaký je to pocit vidět v přední řadě vedle pamětníků skákat patnáctiletého kluka v tričku Törr?

Nádhernej a stejně nádhernej je vidět tam manželskou dvojici, která na tobě byla třeba v roce 1986 a tehdy jim bylo 30…

Co tě po tolika letech pořád žene na pódium a nutí odehrát koncert naplno, i když za sebou máš probdělé noci, dlouhé přejezdy a náročný víkend?

Ta neskutečná energie lidí, co se jdou na tebe podívat a poslechnout si tě.

Jednou se bude psát historie českého metalu. Jak by sis přál, aby si lidé Otu Hereše pamatovali: jako kytaristu, skladatele, frontmana, technického srdcaře, nebo prostě jako chlapa, který tomu nikdy nepřestal věřit?

Chtěl bych aby si mne lidé pamatovali jako člověka, co dělal muziku, která dělala lidem radost.

Ota Hereš v rozhovoru ukazuje, že za dlouhou muzikantskou cestou nestojí jen talent a zkušenosti, ale hlavně obrovská chuť hrát, tvořit a zůstat sám sebou. Ať už jde o temnější polohu Törru, hospodskou přímočarost Alkeholu, poctivý lampový zvuk nebo vzpomínky na zásadní okamžiky české scény, z jeho odpovědí je cítit nadhled člověka, který toho zažil opravdu hodně, ale hudbu pořád bere jako radost.

Právě v tom je jeho síla. Nehraje si na legendu, i když jí pro mnoho fanoušků bezpochyby je. Mluví otevřeně, s humorem a s pokorou k muzice i lidem, kteří stojí pod pódiem. A pokud má být Ota Hereš jednou zapsán v historii českého metalu, pak nejen jako kytarista, skladatel nebo frontman, ale především jako člověk, který tvrdé muzice věnoval celý život a nikdy nepřestal věřit tomu, že má smysl dělat radost druhým.

Denča