OCELOT: Rock ’n’ Roll se dělá rukama, nohama a hubou

Žádné digitální simulátory, žádné metronomy v uších a už vůbec žádné ústupky pohodlným trendům moderní doby. Jihomoravská stálice Ocelot táhne svou nekompromisní metalovou káru už od roku 1988 a i po ořezání sestavy na úderné trio razí jasnou filozofii: hudba musí mít koule, tlak a poctivý pot.

​V otevřeném rozhovoru pro magazín Rebel Sound jsme s frontmanem a baskytaristou Jindrou detailně probrali okolnosti vzniku aktuálního alba Vendeta, natáčení syrového videoklipu Rozsekáme všechno na sračku pod režijní taktovkou Páji Junka i divoké zákulisí kapelního života na cestách. Vedle toho se Jindra bez servítek opřel do pohodlných zvukařů, vzmáhající se umělé inteligence či kapelního alibismu a jasně vysvětlil, proč autentickou energii tavených elektronek žádný digitální plugin nikdy nenahradí.

V minulém rozhovoru jsi říkal, že zvukaři z vašich maršálů a dvou kopáků omdlévají. Jak moc je podle tebe dnešní metalová scéna zhýčkaná digitálními simulátory, samply na pódiu – a proč Ocelot odmítá ustoupit téhle pohodlnější cestě?

Musím tě trochu opravit – říkal jsem, že někteří zvukaři, takže né všichni. Jsou zvukaři, hlavně na větších akcích, kteří neřeší, jestli máme deset maršálů a padesát kopáků, prostě to nazvučí podle našeho přání k oboustranné spokojenosti, jsou vstřícní a není pro ně nic problém. Pak jsou zvukaři prndalové, ti prndají – proč to má být takhle, když já to dělám takhle a pak jsou vyložený hovada, který by nejradši, abys neměl nic a strčil si šňůru přímo do jejich systému (nebo do prdele), aby to měli jednodušší. Protože osazovat naše bicí mikrofony a dělat další věci, je pro ně moc práce. Takový kecy, jakože takhle se teď nehraje, stačí vám vzadu pět watů a jeden kopák, si můžou strčit taky do prdele.

Druhá část otázky - aha – digitál. Jsme toho názoru, ať si hraje každý, na co chce, třeba na hřeben, je nám to jedno. My hrajeme klasicky, takže nic digitálního, žádné napodobeniny ani simulace. To, co leze z nástroje, přenášíme dopředu, nic víc.

Dneska kupa kapel zkouší generovat grafiku, texty nebo celé riffy přes umělou inteligenci. Vy držíte tradici "rukama, nohama, hubou". Pozná dnešní fanoušek v roce 2026 ještě vůbec rozdíl mezi poctivým potutelným potem na pódiu a vyblýskaným digitálem?

To se nás opět netýká! Vše, co děláme, jsme vytvořili sami – ať zvuk, rify, texty, nápady. Tyhle podvody s umělou inteligencí jdou mimo nás. Ano, dnešní fanoušek to pozná. Potit se můžeš na pódiu i s digitálem, ale rozdíl je v tom, co těm lidem z toho pódia přenášíš. U nás je to hlavně energie, radost z hraní, pocit z dobře udělané písničky a ti posluchači to samozřejmě cítí. Oni cítí, že to není jen jako, že to nejsou prázdný gesta, ale že to fakt myslíme vážně. Teď jenom můj názor, za který třeba dostanu za uši: Proč si bubeníci ve spoustě kapel rvou do uší metronom? Samozřejmě kvůli samplům a je to tak i ve studiu – proč nahrávat ve studiu s metronomem? Ano, je to přesnější, ale od toho, aby byl rytmus přesný, tu máme přece pana bubeníka, který je tu od toho, aby ten rytmus držel a né, aby se držel nějakého stroje, co mu ťuká do ucha. Pak je ta muzika studená, neosobní. A jestli jsme muzikanti, tak bychom ten rytmus měli snad udržet i bez metronomu, že jo?

Album Vendeta už je venku a zkoušíte z něj nové věci naživo. Která z novinek vás na pódiu nejvíc překvapila tím, jak na ni lidi v klubu okamžitě skočili, a u které jste museli publikum trochu víc rozhýbat?

Z nového alba hrajeme už šest věcí a řekl bych, že se všechny chytají velice dobře. Odezvu máme jednak při samotných koncertech, ale taky chodí lidé hned po koncertě a sdělují své dojmy z nových věcí. A to je pak spousta informací – pro nás samozřejmě důležitých informací, protože se dovídáme, jak to na posluchače působí atd.

Na Vendetě jste vytáhli 12strunnou kytaru Takamine nebo akustickou basu. Nebáli jste se, že vám skalní fanoušci omlátí o hlavu, že měknete, nebo spíš rádi zkoušíte, co všechno váš zvuk ještě snese?

To je srandovní otázka! Ale díky za ni. Ta dvanáctistrunka je pouze ve dvou věcech a pouze na dobarvení, takže pokud o tom někdo neví, že jsme to použili, tak to v podstatě ani nepozná. Jestli myslíš, že to nějakým způsobem změkčuje náš zvuk, tak to ani omylem. Akustickou basu jsem nepoužil, je to semiakustická baskytara s dutým tělem, kterou jsem nahrál ve skladbě Funebál Marš a myslím, že tu má skvělý drsný a nekompromisní zvuk. Rádi experimentujeme se zvukem a s nástroji, ale má to svoje hranice a nikdy bychom nedopustili jakékoliv změkčení, spíš naopak.

Ořezání sestavy na trio vám prý dalo neskutečnou volnost. Byla v tom i špetka alibismu, že je prostě jednodušší dohodnout se ve třech než ve čtyřech, nebo šlo čistě o potřebu mít na pódiu absolutní prostor jen pro sebe?

Podívej, kdyby nám vyhovovalo, že nás je na pódiu deset, tak nás bude hrát deset. Nám vyhovuje zrovna teď trojka. Ve trojici se dají dělat skvělé věci, ale musí na to být samozřejmě zruční hudebníci, musíš tu muziku cejtit a musíš vědět kdy a co přesně zahrát tak, aby ty pasáže (prasáže) nebyly prázdné. Ty tři nástroje se musí samozřejmě neustále doplňovat. Nikdo nemůže odpočívat a všichni musí jet naplno. Všichni mají samozřejmě větší volnost, ale o to víc energie a makačky do toho musí dát.

Zmínil jsi, že váš bubeník Fore sekne s alkoholem. Jak moc to zamávalo se společenskou pověstí Ocelotu v zákulisí a o co víc teď musíte jeho abstinenci dohánět vy ostatní?

Nikoliv sekne, ale už dávno sekl. My ho obdivujeme, že nepije a jsme rádi, protože ožralej bubeník je zkáza koncertu. Jůůů, my máme nějakou společenskou pověst? Ale vím, na co narážíš – my máme opravdu pověst kapely, co se s tím alkoholem moc nepáře a táhne se to s náma odjakživa. Naše pověst je spíš pověst chuligánů. Ale to přece k tomu rokenrolu tak nějak patří. Když chceš hrát rokenrol, nemůžeš být upjatý intoš, a když se odvážeme při koncertě, tak se odvážeme i po koncertě. Nejsme kapela, co odehraje koncert a spořádaně a vzorně odjede domů.

V hlavě se ti rýsuje další knížka. Kdyby ses měl vykašlat na jakoukoliv kapelní korektnost a napsat úplně všechno tak, jak se to opravdu stalo, kolik bývalých členů a manažerů by s tebou už v životě nepromluvilo?

Všichni. Ale oni se mnou nemluví i teď a to jsem vůbec nic nepropálil. Ale vážně – spousta věcí mají zůstat v kapele a tam taky zůstanou. Navěky.

Máte jasné pravidlo: "Čím víc se nad písničkou přešlapuje, tím víc je to na hovno." Stalo se vám ale někdy, že jste nějaký motiv tak dlouho pilovali, až z něj vznikl absolutní propadák, který jste nakonec museli rovnou vyhodit?

Ano, samozřejmě, jistě! Takových věcí byly hromady. Někdo přinesl nápad a teď se na něj všichni vrhli (na ten nápad) a začali ho vylepšovat, vymakávat, každý do toho rval to svoje, každý měl svou představu a pak se různě pilovalo, vylepšovalo, a nakonec všichni cítili, že to jaksi tak nějak není ono a že je ta věc moc nebaví. Strávíš nad tím spoustu času a pak to letí do kanálu. My teď pracujeme tak, že necháme autora se vyjádřit a zasahujeme do díla jen minimálně – ale samozřejmě nás ta věc musí bavit, jinak to jde do popelnice. Takhle jsem rozšlapal už několik svých věcí a vůbec toho nelituju.

Nový klip má dost nekompromisní název Rozsekáme všechno na sračku. Jak vypadalo vyjednávání s režisérem (Junek Film), když přijdete s takhle ulítlým nápadem? Poslal vás někdy do háje, nebo vás v tomhle úletu ještě rád podpoří?

Jo jo, název je nekompromisní a to jenom vyjadřuje náš nekompromisní postoj k tomu, co děláme. Kompromisy ať dělá někdo jiný. Pan režisér Pája Junek je skvělý chlapík, je to taky muzikant a má obrovské zkušenosti, takže se mu vždy rádi svěříme do rukou a necháváme všechno, co se týká klipu, na něm. Nemůžeš umět všechno a my neumíme udělat scénář ke klipu, aniž bychom tam nacpali spoustu zbytečností a kravin. Proto tyhle věci svěřujeme profíkovi. Do háje nás nikdy neposlal, už jsme s ním udělali asi 5 klipů a v úletech nás velmi rád podpoří – spíš ty úlety ještě sám zdůrazňuje a vyhledává. No a už nás zná natolik, že ví, co asi do nás může očekávat….

Váš řidič Šnek a zbytek týmu sázejí za volantem hlášky z hodně černého humoru. Dá se s vámi vůbec odehrát víkendové turné a vrátit se v pondělí do běžné práce bez trvalého poškození psychiky?

Jak kdy! Přechod z víkendového ježdění do normálního života je opravdu náročný. Je to, jako když se rázem ocitneš v jiném světě. A na to by měl být aspoň jeden volný den, kdy si znavený hudebník znovu očuchá civilní život, zjistí, že není jenom rokenrol, ale že je právě teď zase v civilizaci, kde platí trochu jiná pravidla. Ale to chce cvik, normální člověk by to asi těžko přežil.

Hrajete syrově, ale sázíte výhradně na češtinu. V čem je podle tebe mateřština v tvrdé muzice nejvíce zákeřná a co musíte z textu okamžitě vyhodit, aby to neznělo jako trapná
agro-metalová odrhovačka?

Mateřština není v tvrdé muzice zákeřná, my chceme dělat české texty, aby fanoušci okamžitě poznali, o co v tom válu jde, aby si ho zapamatovali, a v podstatě hrajeme pro Čechy a Slováky, takže není důvod dělat anglické texty. Až vyrazíme jinam, bude nutné ty texty předělat do angličtiny. Tady pořád někdo operuje s termínem agrometal, ale zamyslel se někdy někdo nad obsahem anglických textů? Ty jsou u nás tak trochu nečitelné, takže kapela, co jede anglicky, není automaticky považována za tzv. agrometal. Zpívají přece anglicky, a to je světový jazyk... Zkus si někdy přeložit pár anglických textů a pak uvidíš, co je agrometal.

Z kapely jste postupně vyházeli různé chytráky a radílky. Co byl ten absolutně nejbizarnější požadavek nebo rada, kterou vám kdy někdo zvenčí zkoušel nutit ohledně vaší muziky nebo vystupování?

Ale to je pořád něco. Občas se vyskytne někdo, kdo má recept na všechno, všude byl, všechno zná, rád poradí a pomůže a hlavně tvrdí, že to je ku prospěchu kapely. Taková už otřepaná fráze je: "Ale já jsem to chtěl posunout někam dál." Nejbizarnější požadavek? Těch bylo víc. Například, že si hrubou nahrávku jeden náš bývalý člen vezme z profesionálního studia domů a tam ji smíchá na svém starém noťasu sám, protože on to umí líp než profíci ve studiu. Pak jsme měli zachovávat na stage při koncertě ticho, aby neřvaly maršály – prostě na stage musí prý být při koncertě ticho. Další poradce zase požadoval pomalé písničky o lásce, abychom se prý zavděčili holkám a jiný zase chtěl, abychom hráli pro tanec. To vše svědčí o tom, že prostě někdo nepochopil, v jaké je kapele a jaká se hraje muzika.

Zmínil jsi promáčené zásuvky v Orlických horách nebo srážku s laní u Bratislavy. Který koncert v historii Ocelotu byl po technické nebo organizační stránce absolutní katastrofou, ale v šatně jste ho nakonec zapili jako kultovní zážitek?

Tak takovou sloní paměť zase nemám! Jednou jsme kdysi dávno přijeli do Českého Krumlova do nějakého klubu, nanosili věci na stage a šli na pivo. Postupem času nám začalo být divné, že pořád nepřichází zvukař. Kde je zvukař? Načež pořadatel pravil: "A vy ho nemáte?" A jeli jsme domů. Pak jsou tu různé zapomenuté nástroje, které jsme třeba nechali před zkušebnou ležet a odjeli na koncert, nebo koncert na jistém motosrazu, kde do zesilovačů šlo jen asi 150 voltů, takže to nehrálo, anebo jsme se tak zlili, že jsme nebyli schopni vůbec hrát (ale to se stalo pouze dvakrát!).

Ocelot táhne káru už od roku 1988. Kdyby za tebou dnes přišla mladá namyšlená kapela, co si myslí, že po třech odehraných koncertech snědla všemu moudrost světa, jakou nejtvrdší lekci z reality bys jim u piva dal?

Á, tak to ne. Myslím, že mladá namyšlená kapela snad ani neexistuje. Pokud jsem měl tu čest, tak zatím se tyto kapely chovaly velmi skromně a takovým rádi pomůžeme. Rady kapelám určitě nedávám, nejsem radílek ani vševěd. Každá kapela je jiná a musí si to zkusit sami. Padnout, vstát, padnout, vstát a pořád dokola…..

Díky za tvůj čas i upřímnost! Co drsného, ale chlapsky upřímného bys na závěr vzkázal čtenářům magazínu REBEL SOUND a všem fanouškům poctivé muziky?

Přijďte na náš koncert, rozsekáme všechno na sračku.

Bez pozlátka, bez póz a bez zbytečných slov kolem. Ocelot zůstává jednou z mála kapel, které si na nic nehrají a servírují muziku přesně tak, jak ji nahrály – syrovou, hlasitou a nekompromisní. Nová deska Vendeta je venku a živá prověrka v klubech právě probíhá. Pokud vám v dnešní sterilní době chybí vůně tavených elektronek a poctivý rokenrolový pot, víte, kde tuto jihomoravskou trojici hledat.

Matess