Noc v opeře aneb Panoptiko ve městě perníku

Arci-fans a arci-osazenstvo, posaďte se ke svým mobilním telefonům, počítačům či tabletům… a nechte se unést Mozartem, legendami o hraběnce Bathory, neb tento večer patřil Panoptiku, které zakotvilo v našem epesním čase. A kdo se nechal nalákat do pardubického Ideonu, ten brzy zjistil, že nepůjde o obyčejný koncert, ale o podívanou, která si s operní pompou, divadelností a metalovou energií pohrává s velkou radostí.

Většina kapel si na své koncerty zve předkapely, aby publikum rozehřály. Panoptiko se však vydává vlastní cestou. Místo klasického modelu vsází na propracovanou show, výrazné postavy a atmosféru, která vtahuje diváky do svého vlastního světa. A ten svět je plný nadsázky, divadelních gest i humoru. Kdo by si neoblíbil Barona von Telephon nebo jediného a nezaměnitelného Lorda Panoptika, jehož charisma dokáže během chvíle strhnout celý sál?

Velkým bonusem večera bylo, že se brány této karmínově zbarvené opery otevřely už hodinu a půl před samotným příchodem nesmrtelných na pódium. Každý arci-fans tak měl dostatek času v klidu prozkoumat prostory Ideonu, projít se mezi ostatními návštěvníky, nahlédnout do jeho temnějších zákoutí a pomalu se naladit na chystanou operu. Mozart znějící v pozadí krásně dokresloval atmosféru a připomínal, že dnešní večer nebude jen o hudbě, ale také o příběhu a divadelnosti.

S přibývajícím časem se sál postupně zaplňoval a bylo jasné, že publikum nepřišlo jen stát u pódia. Lidé se bavili, sdíleli očekávání a bylo cítit, že mnozí z nich už dobře vědí, co od Panoptika čekat. A ti, kteří přišli kapelu jen "okouknout", velmi brzy pochopili, že tenhle večer v nich zanechá dlouhotrvající dojem. Zvlášť ve chvílích, kdy sál zpíval místy hlasitěji než sám Lord Panoptik.

Jakmile se na pódiu objevily první postavy této operní společnosti, bylo jasné, že se rozjíždí představení, které si s publikem bude pohrávat od prvního do posledního tónu. Hudba, světla, pohyb i divadelní gestika vytvářely show, která se jen těžko popisuje jedním slovem. Panoptiko zkrátka dokáže proměnit koncert v malý příběh, kde se humor střídá s temnějšími motivy a publikum je jeho nedílnou součástí.

Zazněly i písně, které má naše redaktorka obzvlášť ráda. Nejednou si proto při focení neodpustila trochu "trsnout" nebo si s kapelou zazpívat – protože práci je potřeba si také užít. A když se řekne perník, ne každý si vybaví jen sladkou pochoutku. Proto (a nejspíš nejen naši redaktorku) pobavila píseň Escobar, která svým tématem i nadsázkou vyvolala nejeden úsměv v publiku. Ale buďme slušní a vraťme se zpět do opery!

Nesměl chybět ani Prokletý march, který je pro znalce velmi zajímavý – zvlášť když se v něm objeví melodie jednoho z nejznámějších pochodů na světě. Jistě nikdo nepochybuje, že Panoptiko bylo přítomno už u jeho zrodu a že si Johann Strauss u Radetzkého marše nechal od samotného Lorda Panoptika jistě rád poradit. Publikum tuto hudební hříčku přijalo s nadšením a bylo vidět, že podobné momenty k této kapele prostě patří.

Atmosféra večera postupně gradovala. Lidé pod pódiem zpívali, smáli se, reagovali na každé gesto i každou poznámku z pódia. A právě v těchto chvílích bylo nejvíc vidět, jak silně Panoptiko dokáže publikum vtáhnout do svého světa. Tohle nebyl koncert, kde by někdo jen stál se založenýma rukama – tady se zpívalo, reagovalo a hlavně užívalo.

Na závěr zazněla i Bathory, jako připomínka velkolepého plesu, u něhož podle vlastních slov kapela nechyběla. A právě tato píseň uzavřela celý večer symbolicky – s trochou temnoty, trochou historie a velkou dávkou divadelní nadsázky.

Jak tedy večer zhodnotit? Jednou větou to rozhodně nejde. Panoptiko se totiž postaralo o to, aby na jejich koncertě nikdo jen nestál a nepřihlížel – každý si mohl užít každý tón, každý moment i každý úsměv, který z pódia přiletěl směrem k publiku.

A tak nezbývá než udělat pukrle, usmát se a popřát Panoptiku mnoho dalších staletí. A být vděční za to, že zakotvili právě v naší době.

Na všechny fotky koukni tady!