Morčata na útěku: Nové album je na cestě. Koho by poslali do klece a jak vznikl kultovní hit Twajlajt?

Brněnská legenda Morčata na útěku je na české scéně úkazem. Zatímco jedni je milují pro jejich nekompromisní humor a trefné parodie, jiní kroutí hlavou nad jejich přímočarostí. Rebel Sound měl příležitost vyzpovídat zpěváka Romana "Yettyho" Koblera a kytaristu Michala "Mikeshe" Hejtmánka.

V otevřeném rozhovoru jsme probrali nové chystané album, aktuální turné a rodinný život. Nevyhnuli jsme se ani otázkám na tělo: Kdo z kapely by skončil v zápasnické kleci? Jaký ploužák by vybrali pro nejznámějšího českého politika? Připravte se na jízdu plnou bizarních historek, upřímnosti a humoru, který si servítky rozhodně nebere – a který nakonec skončí i u nečekané hygienické osvěty.

Máte za sebou už prvních pár koncertů z "Turné, ze kterýho se poserete", které jedete s Dogou. Jaké byly první koncerty?

Yetty: My jsme s nima jeli už loni a hrozně nás to bavilo. Letos jedeme na podobně vlně, užíváme si to my i lidi. Kdybych to měl ohodnotit od jedné do desíti, kdy desítka je nejlepší, tak dávám osmičku. 

První koncert turné, který se uskutečnil v Brně, se neobešel bez nějakých dramat. Zasahovala tam záchranka i policie, kvůli nějaké potyčce dam, děje se tohle běžně na koncertech, že se vám tam někdo popere?

Mikesh: My jsme si toho nevšimli. Po koncertě jsem přišel do šatny a za oknem byl nějaký humbuk, až pak nám lidi řekli, že se tam něco stalo. Rozhodně se to běžně neděje.

Yetty: Já si toho taky nevšiml. Stejně bylo nejlepší, porvaly se tam nějaký ženský, hroznej humbuk a našeho manažera zajímalo jenom to, že tam nejde najet dodávkou pro věci (smích). Vůbec nevím, kdo to byl. Myslel jsem si, že se porval někdo z vedlejšího klubu, ale pak jsem zjistil, že ne, to bylo na nás.

Mikesh: Jestli to nebude tím, že na merch stánku nabízíme Dejona za padesát korun. Když pak ti lidi zjistí, že jeho spotřeba rumu je enormní, tak to neutáhnou, tak ho chtějí reklamovat.

Yetty: A ono to nejde. Takže si píšeme poznámku: Příště nenabízet Dejona.

Pracujete v současné době na nové hudbě? Od vydání posledního alba Lída v akci, které vyšlo v roce 2022, už uběhla nějaká doba – mohou se fanoušci těšit na něco nového?

Yetty: Těsně předtím, než jsi přišla, Mikesh odkládal kytaru, protože dodělával jeden ze songů. My už toho máme dost připraveného, teď to nějak dát dohromady, vymyslet nějaké studio a termín atd. Takže materiál by byl.

Mikesh: Je to blízko.

Yetty: Je to blízko. Těžko odhadovat datum.

Mikesh: Vždycky, když to odhadujeme, tak to pak není pravda.

Yetty: Odhadneme to vždycky blbě.

Jak u vás probíhá skládání nových písní? Začínáte nejprve napsáním textu nebo složením hudby?

Yetty: Máme to obráceně. Nejdříve dělám texty coverů nebo i naší tvorby. Mikesh vždycky říká, že potřebuje mít prvně text, aby z toho mohl vychytat tu správnou atmosféru textu, aby potom mohl udělat ty aranže těch coverů nebo složit vlastní hudbu. Takže my máme obrácený postup.

Mikesh: Já si nemyslím, že je nějaký běžný postup, který je zaběhlý a všichni to tak dělají. Každý to dělá tak, jak mu to vyhovuje. U nás to stojí na textech a nápadu. U coverů je nejběžnější postup, že Yettyho napadne nějaká parodie na něco, co slyší v rádiu nebo na náš oblíbený vál. Občas někdo přijde, že by bylo dobrý, kdybychom dělali teď tenhle vál, protože je to dobrý, líbí se mu to a chtěl by to hrát, tak se řekne: "Romane udělej na to nějaký text". Občas se to povede a někdy ne.

Yetty: Funguje to prostě na nápadu. Takový to, hele tady máš něco a napiš o tom text, dělám jen občas když píšu texty jiným. U Morčat všechno visí na prvotním nápadu. Musí mě napadnout něco, co tam sedne – třeba refrén nebo kus sloky. Jak vidím, že se tomu lidi okolo smějou, okamžitě beru tužku a papír.

Mikesh: U vlastní tvorby je lepší, když jdeme od textu k hudbě. Šalina je typický příklad, kdy ten song bych nenapsal, kdybych neměl tu nosnou myšlenku. By mně nenapadlo žánrově o tomto přemýšlet.

Yetty: (smích) Šalina vznikla ve zkušebně. Řekli jsme si, pojďme udělat úplnou kravinu – takovou tu debilitu, co má na YouTube nejvíc zhlédnutí, tak jsme to chtěli udělat. Ptal jsem se, o čem má být text. "No o tom, jak jedeš v šalině." "A dál, co tam mám dát?" "Vlastně úplně cokoliv." Tak jsme udělali totální kravinu a ono se to líbí.

Mikesh: Hlavně ten refrén musel být úplně...

Yetty: ...debilní.

Mikesh: Řekli jsme si: Dej tam jenom "šalina", nic jiného. Je to prostě takový brněnský. Udělej vál Šalina. "A co dál?" Nic, v refrénu můžeš udělat "crrrr", jakože zvoní. To je celý, víc tam nedávej. A funguje to.

Yetty: Na koncertech lidi dělají vláček, je to strašná čurina.

Yetty, zmínil jsi se, že tvoříš texty i pro jiné interprety. Jak moc se věnuješ psaní pro kapely?

Yetty: Jen občas. Posílal jsem něco Trautenberkům, teď si nepamatuju, jestli to použili nebo ne. Teď píšu text pro Izziho z Dogy na jejich nové album. Dřív jsem psal třeba pro kapelu Sagittaraty, která už nehraje. Byl to takový český heavy metálek. Hele, semnou je to blbý, že já v tom nejsem moc spolehlivej. Já totiž, jak nemám okamžitý nápad, co bych začal hned smolit, tak mám tendence prokrastinovat.

Vaše tvorba je dost provokativní, často kombinuje černý humor, sexualitu nebo i fekální humor. Měli jste to v plánu už od založení kapely psát tyhle texty? Nebo jste chtěli psát něco serióznějšího?

Yetty: Ne.

Mikesh: Přišlo to organicky, My jsme hráli v jiných kapelách.. Měli jsme tento materiál s těmito nápady, tak jsme si řekli že to někde vydáme, tak jsme si založili Morčata jako vedlejší projekt. Nakonec to bylo mnohem úspěšnější než naše původní kapely.

Yetty: Přesně, předtím jsme dělali samej black metal. S Mikeshem jsme měli Torment, Filipínec byl myslím v Amortez. Ten humor vznikl, když nám bylo osmnáct a brnkali jsme si v hospodě Black Diamond jen tak pro sebe. První album jsme nahráli, aby se mohlo v té hospodě pouštět. Vznikl z toho ten hospodský humor. Přicházeli nový lidi a ti se ptali, kde to seženou a ono se to samo rozjelo.

Mikesh: Když nám pak zavolali z jižních Čech, zda tam nezahrajeme, tak jsme si řekli, že můžeme hrát kdekoliv po Česku. První i druhá deska byly přitom celé situované kolem Diamondu a té specifické komunity, o které se tam zpívalo.

Yetty: V podstatě jsme to dělali přímo z hospody.

Mikesh: Ano, když je člověku 20, tak má na hospodu čas. Ale u třetího alba jsme si řekli, že do toho šlápneme a uděláme to více obecně, a nebudeme to situovat na ty konkrétní příhody, které jsou založené na reálném základě.

Yetty: Ale trochu "spoilnu" – na nové desce máme nachystaný song o jednom z návštěvníků Black Diamondu. Bylo to dílem nějakého nápadu, myšlenky. A když vidíme, že úspěch mají i ty songy o těch lidech, které nikdo jiný nezná, tak říkám, proč to nedat na to nový album.

Existuje téma, které je pro vás už za hranou – o kterém byste nikdy nic nenapsali?

Yetty: Politika

Mikesh: Politika, určitě ne.

Yetty: Známý teď psal na Facebook, že ti, kdo nechtějí dávat do textů politiku, jsou akorát sráči, kteří se bojí, že by nasrali fanoušky. Já vím, že ti, co hrají punk, tak to tak berou, ale punk je politický žánr. Není to o tom, že chceme nasrat část fanoušků, je to tom, že politiku slyší každý den všude a ty lidi se jdou na koncert bavit.

Mikesh: Nezajímá je to od nás.

Yetty: Od nás to nečekají. Občas nám někdo řekne, ať napíšeme song o Babišovi nebo Fialovi. Proč? To ať dělají písničkáři, pankáči. My budeme psát o prdelích. Politika mi přijde jako úplně debilní téma.

Mikesh: Jsme schopni do textu dát konkrétní událost, ze které se dá udělat sranda – jako byl třeba zátah na CzechTek nebo Rathova krabice od vína – ale pořád je to v rámci recese. Neprofilujeme žádné politické názory.

Kdo z vás vybírá setlist, který zazní na koncertech?

Yetty: Mikesh udělá návrh a pak o tom hlasujeme.

Mikesh: V zásadě jo. Každý do toho mluví, kolikrát se absolutně neshodneme ani mezi sebou, ani s fanoušky. Pomáhají nám i čísla ze Spotify, ale rozhodně to není tak, že bychom jen odehráli top 20.

Yetty: Někdy si myslíme, že je song úplně luxusní, ale lidi pod pódiem jen stojí a koukají. A pak je to i naopak.

Mikesh: Přesně, nebaví je to. Třeba jsme do setu zařadili songy, které jsme dřív live nehráli, protože by nás to nenapadlo a zjistili jsme, že mají úspěch.

Yetty: Přesně. Občas za námi někdo přijde a řekne: "Proč nehrajete tuhle písničku?" My tu písničku hráli třeba čtyři koncerty zpátky a lidi na to nereagovali. Tak jsme si řekli, že to lidi nebaví, tak to hrát nebudeme.

Mikesh: Na Brněnských koncertech, v zimě První Patro a v létě na Špilberku, máme možnost zahrát výrazně více songů. Tam si můžeme dovolit širší setlist a vyzkoušet více, protože víme, že na další koncerty budeme 4 až 7 válů škrtat. Největší "čuch" na to, co se bude lidem líbit, má bubeník Filipínec. Přijdeme pak s návrhem, hromadně si řekneme a vyjde z toho nějaký konsenzus, který nějak seřadíme a hrajeme.

Yetty: Občas se ale s fanoušky neshodneme. Nás třeba vůbec nebaví hrát Švihák z Pennymarketu, text je dobrý, ale hudba je o ničem. Ale lidi na něj skáčou až ke stropu, tak ho tam necháváme. A naopak – máme song Klus, který nás hrozně baví, ale reakce byla nulová. Půlka sálu jen stála a koukala, tak šel prostě ze setu pryč.

Už jste zminuli, že neradi hrajete Šviháka z Pennymarketu, je ještě nějaká písnička, kterou odmítáte hrát?

Yetty: No, toho nakonec stejně hrajeme.

Mikesh: Asi nemáme song, který bychom tvrdohlavě odmítali, i když lidi ho chtějí. Některé věci spíš časem přirozeně vyšumí, protože už k nim dneska nemáme tak blízko.

Yetty: Třeba Chlapi jsou prý na hovno. Lidem se to líbí na poslech – je to takový he he he, ale na koncertě je to strašně utahaný. Hráli jsme to párkrát a reakce byly takové…vlažné.

Mikesh: Když jsme ho vydali, tak jsme ho zahráli, abychom uspokojili poptávku. Pak jsme ho přestali hrát. Naživo je to prostě ucajdaný a pomalé věci v setu naživo moc nesedí. Kdyby to ale lidi chtěli hrozně moc, tak jim to zahrajeme, co bychom pro ně neudělali.

Mladší fanoušci znají spíš ty nejnovější hity, nebo se pletu?

Yetty: Hele, taky jsem si to myslel. Ale po sto letech jsme vrátili do setu song Kakala, který jsme hráli naposledy v době, kdy jsme neměli ani vousy – ale mělo to úspěch a mladí to znají.

Mikesh: Ono to nebude věkem. Když se díváme na složení publika, tak je hrozně pestré, jsou tam obrovské věkové i subžánrové rozptyly. Každý si v naší tvorbě najde svůj segment.

Yetty: Proto vždycky říkám hlavy. Navíc hlavy jsou to, co já vidím, když se podívám z pódia dolů, takže přeci nebudu zdravit lidi, když nevidím lidi, ale jen ty hlavy.

Když se řekne kapela Morčata na útěku, tak se všem vybaví, že jste nazpívali "Twajlajt". Jak vůbec písnička vznikla?

Yetty: To podle mě stačí, on je hodně oblíbený.

Mikesh: My ho máme stabilně jako největší závěr koncertu.

Yetty: Taky jsem potkal spoustu lidí, kteří od nás znají jenom Twajlajt.

Mikesh: Přesně tohle je ten případ o které, jsme se bavili – protože vznikla úplně opačně, než u nás bývá zvykem. Bubeník Filipínec přišel s tím, že tu hudbu musíme hrát, ale my jsme strašně dlouho neměli žádný text. Existovaly asi čtyři verze a Twajlajt vznikal ve studiu.

Yetty: Kluci měli nahranou hudbu a já seděl na chodbě, kouřil jednu za druhou a vůbec jsem nevěděl, o čem to má být. První verze byla o fotbalistech, jak lítají po hřišti – "cik-cak, jak čurák, lítám po hřišti." Ale bylo to pořád o ničem. Pak najednou někdo zmínil film "Twilight". Mně to v hlavě udělalo "lup" a jelo to. Hned jsem šel zpátky a nazpíval to, dokud byl ten text na papíře ještě teplej.

Máte ambice prorazit i v zahraničí nebo chcete zůstat na českém rybníčku?

Yetty: Nemáme, nemáme takové ambice. Tenkrát jsme byli pozvaní do Londýna, do Polska, mluvilo se o Banátu v Rumunsku, kde je česká komunita… ale nic z toho nakonec neklaplo.

Mikesh: Řešili jsme třeba i Chicago, kde je česká komunita. Ale realizace je složitá.

Yetty: Nepřišli jsme ani na to, jak tam odvézt všechnu aparaturu.

Mikesh: Jediné, co jsme v zahraničí řešili, byly eventuální koncerty pro českou komunitu někde jinde po světě, ale to je daleko od toho, že bychom pronikali na jiné trhy. My chceme, aby to zůstalo autentické. To je podle mě i tajemství našeho úspěchu – u Morčat nejsou žádné kalkuly. Vždycky jsme to dělali tak, jak jsme to cítili. Tak jsme to dělali, co na srdci, to na jazyku.

Yetty: Nikdy jsme si nedělali žádný business plán.

Mikesh: Texty jsou v češtině, budou v češtině a vůbec neuvažujeme o tom, že by to bylo jinak. A z toho vychází i scény, na které jsme.

Hrajete po klubech, kulturácích - přemýšleli jste někdy nad tím, že byste chtěli vyprodat O2 Arenu nebo obdobně velkou halu?

Yetty: Jo, téma O2 Arena mezi náma bylo. Byly na to ale dost protichůdné reakce. Někdo říkal "nikdy", někdo "že jo".

Mikesh: Racionálně si ale myslíme, že jsme od toho dost daleko. Brno, Praha a obecně velká města jsou u nás hodně navštěvované. Brno je úplně nejlepší, Praha je hned v závěsu – a to jsme začali objevovat poměrně nedávno. Gauč byl poprvé skoro vyprodaný, loni už úplně. Ale jdeme přirozeně, postupně, tak jak to roste. Ale dělat O2 Arenu… za mě ani Lucerna prostě ne.

Yetty: Tohle je můj osobní názor, ne názor celé kapely – i kdyby byla O2 arena úplně vyprodaná, neumím si představit Morčata na útěku na tak obrovském pódiu. Co bychom tam dělali za show? Letadlo jako Iron Maiden. Ohně, konfety, to není náš styl, ani se mi to nelíbí. Na Benátské noci jsem viděl Bonney M. Měli čtyři světla a flitry na ramenou. Nic víc. A bylo to skvělý. A tohle mám rád – že show je o lidech na pódiu, ne o blikání a ohýnkách.

Mikesh: Naše show je napůl koncert a napůl stand-up. Yetty měl jednu dobu oblíbený fór, že dělal že mu někdo volá a on se šel za roh za bednu, aby se napil rumu.

Yetty: Neříkej to (smích).

Mikesh: A jak by vypadalo v O2 aréně, to nevím.

Yetty: Šel by půl kilometru přes pódium se napít.

Mikesh: Neumím si to představit. Kdyby bylo potřeba, vymysleli bychom něco – třeba pětimetrovou nafukovací Lídu a z prdele se jí budou valit bubliny (smích).

Yetty: Nebo bych lítal na laně jak Copperfield a pak zmizel – našli by mě až druhý den v hospodě. (smích).

Stalo se vám někdy, že vás po koncertě v nějakém klubu nebo kulturáku dali na blacklist?

Yetty: Nevím o tom. Fakt si na nic takového nevzpomínám.

Mikesh: Většinou lidé vědí, do čeho jdou. Až na pár výjimek, ale to nebyly klasické veřejné koncerty.

Yetty: Jednou jsme ale asi na blacklistu skončili, i když ne naší vinou. Pozvala si nás paní starostka na doporučení chlapů z hospody. Hráli jsme ve dvě odpoledne, všude děcka, a ona za námi přišla s tím, jestli bychom nemohli vynechat ty sprosťárny. Navíc se tam začali scházet místní rockeři a metalisti, černé oblečení, dlouhé vlasy… A paní starostka byla očividně trochu vyděšená.

Mikesh: To je dobrý vědět, koho si zvu. Ale že by nás někdo zpětně reklamoval, to ne. Navíc dneska už jsme vlastně "čajíček". 

Yetty: Všiml sis, že už ani moc neslýcháme, jak jsme sprostí? Na dnešní poměry jsme ještě měkcí.

Mikesh: Ten šok efekt převzali jiní.

Yetty: Když se člověk podívá třeba do některých částí rapové scény, tak jsme proti nim skoro slušňáci. My jsme ještě doktoři, co místo hovno říkají nikoliv, oproti nim.

Stalo se vám někdy, že by vám po koncertě chtěl někdo rozbít hubu za to, co jste třeba zpívali nebo co jste tam říkali?

Yetty: Ano, jednou. Kluci už byli u auta a mě mezitím pod krkem držel nějaký místní "mafián" a vyhrožoval mi nožem. Nevím, kde to bylo, ale byl tam s námi Komunál. Vy jste pak jen přišli s tím, kde jsem a během toho mi tam chlapík vyhrožuje nožem. On to byl takový paradox, on si z textu vyzobal něco, že zpívám o násilí, že v textu mám něco jako "lisknu tě přes prdel" a to už je násilí, a tak abych si to koštoval sám.

Mikesh: Takže si spíš jen hledal záminku.

Yetty: Byl to dement, co hledal zámku. A že mě může vzít doma, tam na mě pustit psy, abych věděl, jaký to je. Prý si takhle "zkrotil" už víc kapel. Já jsem pacifista, mám všechny rád, ale tohohle teda ne. Nejlepší na tom bylo, že když viděl, že mě dostatečně vystrašil, tak mi nakonec koupil kořalku.

Tím, že jste brněnská kapela, jak vnímáte publikum v Brně? Je to jiné než v jiných městech, že by si vás tady více užívali?

Yetty: Brňáci si nás samozřejmě užívají hodně, ale v Ostravě nebo v Praze je to úplně stejné. Co se týče energie, skákání a paření, je to vlastně všude dost srovnatelné.

Mikesh: Ta domácí atmosféra je tady samozřejmě cítit, to se asi úplně zopakovat nedá. Naši fanoušci jsou absolutně skvělí kdekoliv. A co se týče poga v kotli, tak to je úplně srovnatelné.

A kde se vlastně vzala Mára? Protože vím, že na všech koncertech, co jsem byla v Brně, ho všichni skandují a publikum ho miluje.

Yetty: Nejen v Brně (smích). On je náš hlavní technik, jezdí s námi už nějaký ten rok.

Mikesh: Sešlo se to dobře, náš tehdejší technik odcházel a my zrovna hledali náhradu, na koncertě jsme potkali Máru a jeho kámoše a začali jezdit. Mára nám začal vycházet vstříc s našim humorem. Říkali jsme si, že by bylo skvělý, kdyby Mára přišel na pódium ve chvíli, kdy Yetty rozehraje nějaký fór, přijdeš tam a uděláš nějakou show.

Yetty: On to začal dělat sám, já jsem o tom ani nevěděl. Najednou přijde Mára, že mi nese pivo, pak mi ho bere z ruky a dá mi vodu.

Mikesh: Přirozeně se stal součástí show. Přemýšlí, jak ji obohatit. Třeba během "Vladislava" roznáší piva do publika. Když někde najde staré kolečkové křeslo, hned na něm přijede na pódium. Cokoliv najde, hned použije.

Yetty: A většinou je to nedomluvený. Kolikrát koukám, co zas ten blbec vymyslel. Lidi řvou "Mára! Mára!" a já si říkám, ty jo, on je stejně slavnej jako kapela… A umí i vyděsit. Jdu do šatny, otevřu dveře a zezadu mě někdo chytne za flígr a slyším "Máš pásku, frajere?" Otočím se – a Mára. Jo, je s ním čurina. A lidem očividně sedl stejně jako nám.

Yetty, jaké je to pro tebe stát na pódiu, kdy slyšíš z publika "Yetty,  ukaž prdel".  A kdy to vlastně vzniklo, že jsi začal ukazovat prdel?

Yetty: Já jsem ji nezačal ukazovat… no dobře (smích).

Mikesh: Ukazovals prdel už v divadelních představeních, kde jsi hrál.

Yetty: Lidi se bavili. Každopádně dneska už se to snažím omezovat. Občas jsme dělali, že jak se na konci koncertu klaníme, tak jsme si popotáhli kalhoty dolů a klaněli se směrem k bicích. Takže máme vlastně fotku, jak publikum drží ruce nahoře a na pódiu jsou čtyři prdele.

Mikesh: Prostě je to starej exhibicionista.

Yetty: Nech to, neříkej to takhle napřímo.

Mikesh: On se těší, až to lidi začnou skandovat. Když byl mladší, dělali jsme si z něj srandu, že se nevysere, dokud se na něj nedívá deset lidí.

Redakce: Je pravda, že teď na posledním koncertě jsi víc ukazoval hrudník než zadek.

Yetty: Já vím, no, jak bych ti to řekl jednak tu prdel chci ukazovat méně, hraje v tom roli zaprvé akné, když to tak pojmenuji. Ne, ale ono mě to většinou ukázat nejde, protože jak jsem zhubnul, tak mi nejdou sundat kalhoty, dokud si nepovolím pásek, dřív to šlo, že jsem vyvalil prdel.

Jak zvládáte kapelní a rodinný život? Jak moc náročné, je to zvládat všechno dohromady?

Yetty: Upřímně? Jde to blbě… ale jde to. Děcka pohlídá babička. Člověk si na to zvykne, že je o víkendu pryč. Blbý je to v tom, že tyhle běžný věci s dětma se dějí o víkendu zrovna.

Mikesh: Hodně se to zlepšilo, jak děcka rostou. Přes týden je sice čas, ale není prostor jezdit na výlety. Asi bych si na nic zásadního nestěžoval.

Yetty: My máme jeden víkend v srpnu vždycky volnej, tak toho většinou využiju a jedeme s dětma na dovolenou.

Mikesh: A o prázdninách je to vlastně fajn, protože můžeš vyrazit klidně v neděli nebo ve čtvrtek. Funguješ víc jako během týdne.

Yetty: Co se týče ženských, některý to vydržely takové ty víkendové odjezdy, některé ne (smích). 

Redakce: Ono bude i dost záležet na tom, jak to budete mít doma nastavené.

Yetty: Jasně, ale jedna věc je, jak si to nastavíš, a druhá, jak dlouho to nastavení vydrží, co si budeme.

Mikesh: Je to hodně osobní. Někdo chce víc společného času, někdo víc řeší kariéru. Každý to má jinak. Já osobně s tím problém nemám. Filipínec je taky v pohodě. Romane, taky asi dobrý ne?

Yetty: Děcka už mám velký. Jinak už tam není, kdo by držkoval.

Tím, že máte děti, pouštíte jim písničky, co máte? Nebo děláte, že morčata neexistují?

Yetty: Nepouštíme jim to. Ony to zvládají i bez nás.

Mikesh: U nás doma to taky nijak nejede. Netajím před dcerou, že mám kapelu, na koncertě byla. Když se chtěla přijít podívat, tak jí přece nemůžu říct, že nesmí. To by bylo blbý. Ale že bychom si to doma pouštěli, to ne.

Co vy a alkohol, jaký k tomu máte vztah a kolikrát jste si třeba po koncertě ráno nepamatovali, že jste vůbec hráli?

Mikesh: My jsme znalci. Znalci.

Yetty: Žádní ochlastové, prosím tě.

Mikesh: Teda kromě Romana, ten skoro nepije (smích).

Yetty: Já už taky moc nepiju, jak jsem zjistil. Ale ptala ses, kolikrát se nám stalo, že si nepamatujeme koncert. Mně dvakrát. A pamatuju si to právě proto, že si to nepamatuju. Poprvé to bylo na motosrazu Pecka. Vyskočil jsem z auta a dva borci mi hned dali petku s něčím sladkým. Ono to bylo hrozně dobrý, takový sklaďoučký, tak jsem to cucal… a druhý den mi řekli, že to byly "chcánky z Tarantule" – absint s Red Bullem. Pamatuju si, že jsme hráli a pak to najednou nějak vyšumělo. Druhý den na mě kluci byli nasraní a řekli mi "Včera sis ty kelímky lítající opravdu zasloužil". Podruhé to bylo v Nitře. Hrdě jsem tam prohlásil, že Moraváci umí pít líp než Slováci. Přinesli mi panáky. "Co to je?" – "Nic, iba tatranský čaj." No… druhý den jsem se ptal, jestli jsme vůbec dohráli. A proč jsem celý červený. Červený jsem byl, protože jsem se podepsal nějakým fanynkám červenou fixou a pak jsem tu fixu také dal lidem a teď vy. Ale to si taky nepamatuju.

Mikesh: Ale jinak nic. Je to rock'n'roll, a to k tomu prostě patří. Prostě na tom pódiu nemůžeš být střízlivý.

Yetty: Ty si dáváš rum, já bych si ho nedal… ale rock'n'roll se neptá.

Mikesh: Dejan nepije pivo, já zase nepiju tvrdý, takže si to rozdělíme, přijdeme na pódium, uděláme si to příjemný a performance je pak lepší, když jsi v takové té náladě.

Redakce: Když je to do nálady, tak je to ideální.

Yetty: Přesně, do náladičky.

Mikesh: Myslím, že po těch letech jsme zkušení a umíme to korigovat ideálním způsobem.

Kdyby o vás vznikl film, kdo by vás musel hrát, aby vypadal stejně zanedbaně jako vy?

Yetty: Nebudu říkat, že Pavel Novotný…

Mikesh: PAVEL NOVOTNÝ! (smích)

Yetty: Žádný Pavel Novotný, mě hrát nebude.

Mikesh: Tady vůbec nejde o to, kdo jiný.

Yetty: Odpověď už máš, ale od něho. Co s tím furt máte, že jsme si podobní? Ty Kači… (smích).

Redakce: Lehká podoba tam je (smích).

Yetty: Já si na to vyseru fakt.

Mikesh: Nevím, nad zbytkem jsme nepřemýšleli.

Yetty: Kdo by tě hrál, co myslíš, teďka tady, když se Kačka ptala? Já si umím představit Langmajera.

Mikesh: Ten musí hrát Dejana. Přesně, Langmajer je typický basák.

Yetty: Dejana bude hrát Jitka Čvančarová. Já vím, že je to ženská, ale jeho oblíbená. Ona se mu hrozně líbí, takže… nevím, jestli jsem něco nepropálil.

Yetty: Takže dejme tomu, abyste měli radost – mě bude hrát Pavel Novotný. Mikeshe by mohl hrát třeba Jason Statham, to by šlo, ne?

Mikesh: Jen by přibral trochu.

Yetty: Dejana by mohl hrát někdo starší, třeba Brabec. Filipínec? To nevím… Dal bych tam Langmajera. Protože Filipínec je taky takový švihák. Nebo Dolanskýho, nebo Pavla Lišku.

Mikesh: Cartman by byl Danny DeVito.

Yetty: Mára by hrál Máru. Scénář by byl o mně – o rozkolu mezi kapelou a rodinou. Moje manželka, kterou by hrála Eva Farna, by nesouhlasila s tím, že jsem pořád pryč…ale i ona je taky pořád pryč na svých koncertech. Samozřejmě na pozadí druhé světové války, ať to má atmosféru. Bylo by to něco mezi filmem Snowboarďáci a Pianistou.

Kdyby vám někdo nabídl velká balík peněz, abyste zahráli na svatbě Andreje Babiše, co byste vybrali jako první písničku na jejich první tanec?

Yetty: On se bude ženit? (smích)

Redakce: Hypoteticky – kdyby k tomu došlo. (smích)

Yetty: A myslíš, že by to bylo až na ten tanec?

Redakce: Ano, k tomu tanci.

Yetty: No, tak tam by se hodilo Chlapi jsou prý na hovno. To bych možná udělal výjimku. I když je to ploužáček, tak bych to tam zahrál.

Mikesh: To je takový svatební, no.

Yetty: Jo, takový svatební. (smích)

Yetty: Jo, a vidět Babiše, jak na to tancuje toho ploužáka..

Mikesh: To je vlastně dost ideální track, no.

Kdyby vám Clash nabídl velkou sumu peněz – kdo z kapely by nastoupil jako první a proti komu byste šli, abyste splatili dluhy za alkohol?

Yetty: Nikdo.

Mikesh: Je to rok zpátky, co jsme ho tam cpali. Ty tam musíš jít, a zmlať tam třeba toho Kociána, vole.

Yetty: Nejdu.

Mikesh: (smích) Nechtěl, no, tak jsme aspoň udělali upoutávku na Zlín.

Yetty: Filda by možná šel, on má rád tyhle konvenční věci. A koho by proti němu postavili? Jirku Urbana, mladýho, z Dymytry. Ten ale dost cvičí, Filda by neměl lehké.

Redakce: Hlavně je i dost vyšší proti němu.

Yetty: Jo, ale Filipinec dělal kulturistiku na střední.

Mikesh: Není to ani dvacet let.

Yetty: Takže Filda vs. Dymo, mladej. Anebo Filipinec vs. Ben Christovo.

Mikesh: Co? Ty chceš poslat Filipínce proti jiu-jitsu profíkovi. Ty toho Filipínce nemáš rád (smích).

Yetty: Nesmí s ním padat na zem.

Redakce: Tohle úplně hezké není, tohle by slyšet nechtěl (smích).

Yetty: Třeba pak Filipínce myšlenky na moderní trendy přejdou (smích).

Mikesh: Ty jsi mi ale matchmaker (smích).

Yetty: Ne, on by Fildovi neublížil, on ho mí rád. Když byl s náma v šatně, tak ti dva od sebe nešli odtrhnout, jak tam klábosili. Jako myslím, že by Filda asi šel. Nechci mluvit za něj, využívám toho, že tady není (smích). 

Redakce: Nevím, zda se mu to bude líbit, až to bude číst (smích).

Yetty: Ale s tím už nic neudělá.

Mikesh: O Romanovi se to neví, ale on jako jediný z nás má průpravu v bojových sportech, dělal thai box.

Kdyby se o vás učilo v dějepise jako o největším úpadku české kultury 21. století, brali byste to jako urážku nebo jako nejvyšší ocenění vaší celoživotní práce?

Mikesh: Samozřejmě, že by to bylo absolutně nejvyšší ocenění naší celoživotní práce, protože by to v podstatě jako znamenalo, že celá jako hudební epocha se dělí na dvě éry – před námi a po nás.

Yetty: Nemám k tomu co dodat (smích). Tady bych udělal tečku a ty jo. To v podstatě znamená to, že celá hudební scéna se dělí na dvě. 

Děkuji, že jste si našli čas na rozhovor. Na závěr – co byste vzkázali svým fanouškům a našim čtenářům?

Mikesh: Ať si myjou zadek.

Yetty: Zadek si mýt musí, to budou dělat bez toho, abychom jim to řekli, Michale.

Mikesh: Hygiena je důležitá.

Yetty: Je důležité si prdel umýt, než jdeš spát, ale leckdy i přes den. Záleží, cos jedl předtím. Ale tohle je vždycky otázka na konci každého rozhovoru. Co byste vzkázali fanouškům? Co jim chceš vzkázat, když s nimi každý týden mluvíš?

Redakce: Ale ne se všemi.

Mikesh: To je pravda, ne se všemi.

Yetty: Hele, o tom mytí prdele, je to fakt důležitý, neradno podceňovat.

Mikesh: Pak to může dopadnout jako jedna naše chystaná písnička na novém albu, která zahrnuje různé cizopasníky v tomto ohledu, ono to není jen tak s tím zadkem.

Yetty: Naším fanouškům vzkazujeme – Hodně si myjte zadek, nepodceňujte to, je to důležité. Protože potom vám může hrozit i třeba infestace nějakými cizopasníky. Více o tom na novém albu.

Mikesh: Můžete se těšit, že tam osvětu hygienickou provedeme.

Yetty: Přemýšlím, že je to divný vzkaz fanouškům, ale oni stejně jinou odpověď slyšet nechcou. Říct jim, držte se, mějte se rádi, to je od nás takový, až jako drzý.

Mikesh: My tam jako vlastně nemůžeme jako z naší pozice říct něco jako úplně jako generickýho, jo? No, to nejde.

Ráda bych klukům ještě jednou upřímně poděkovala za jejich čas, otevřenost a vůbec možnost se sejít a popovídat si. Rozhovor byl neuvěřitelně obsáhlý, plný energie, humoru i upřímnosti – a já si toho moc vážím. 

Slibuji, že pokud se někdy v budoucnu znovu potkáme, nebude už tak epicky dlouhý jako tenhle 😁

Po rozhovoru vznikla i tahle skvělá fotka, která pro mě bude krásnou vzpomínkou. Ještě jednou velké díky! 🖤

Kateřina