Michal Zeman: Od undergroundových začátků k Březfestu s vlastní tváří a jasným směrem

Třicet let na scéně, stovky akcí, stovky kapel různých žánrů a jeden nový festival, který si rychle získává jméno. Michal Zeman, zakladatel Březfestu, mluví bez filtru o tom, jak se dělaly koncerty v devadesátkách, proč nechce budovat další "agrofest" a co stojí za spojením s Fajtfestem v rámci Kořenů Vysočiny. A taky o tom, proč má Březfest vlastní svět, vlastní vizuál a vlastní směr – svět plný symbolů, které ho provázejí mnoho let a které se v jeho projektech objevují jako malé skryté spojnice pro ty, kdo je dokážou odhalit.

První část rozhovoru se věnuje Michalově cestě k pořádání koncertů od devadesátých let, kdy se akce rodily improvizovaně a bez zázemí, ale s velkým nadšením. Popisuje vývoj od prvních pokusů až k pochopení celé produkce, stejně jako to, co ho u organizování drží dodnes – energii publika, nepředvídatelné situace i sílu hudby. Následně se dostáváme k Březfestu, jeho směřování, přesunu do amfiteátru, projektu Kořeny Vysočiny a zákulisí celoroční práce, na které celý festival stojí.

Michale, když se ohlédneš na tvou cestu od roku 1996 – pamatuješ si na tu úplně první akci, kterou jsi pořádal? Co bylo tehdy tvým největším "pořadatelským vítězstvím"?

Když se vrátím úplně na začátek, tak moje "pořadatelská kariéra" nezačala v roce 1996, ale už v roce 1991. Tehdy se všechno dělalo punkově – ručně, bez rozpočtů, bez zkušeností, jen s obrovskou chutí něco dělat. S Judasem jsme řešili, jak dostat jeho kapelu Piran Death na pódia, a protože žádná scéna v okolí Jihlavy vlastně neexistovala, domlouvali jsme koncerty na tancovačkách. Doslova. Přijdeš za kapelou, co hraje "Holubí dům", a řekneš: "Hele, můžeme si dát tři songy před váma?" A někdy to fakt vyšlo… hehe.

Pogosession v Malém Beranově v březnu 1991 byla první akce, kde jsem viděl, že to může fungovat. 250 lidí, výborná atmosféra, všechno šlapalo – a o měsíc později se Piran Death rozpadli. Taková byla devadesátková realita. Mezitím jsem vydával svůj zine Death Attack, pět čísel po padesáti kusech, čisté podzemí pro podzemní hudbu.

V roce 1992 jsme s Judasem založili Parricide. Doom/death, angličtina, temnota – a hlavně první skutečné zkušenosti s tím, jak kapela funguje, jak se tvoří, jak se hraje a co všechno je potřeba, aby koncert vůbec proběhl. To bylo moje "učňovské období".

A pak přišel rok 1996 a Wagon's Brutal Show. To byla kapitola sama pro sebe. Čistý underground, DIY jak prase, aparát poskládaný z půlky okresu, kapely přijížděly jedna za druhou, někdy i ty, které vůbec nebyly v line-upu. A dělali jsme to společně s partou ždířáků – každý přinesl, co uměl, někdo sehnal bedny, někdo světla, někdo pivo. Chaos, ale krásný chaos. Energie, která by dneska neprošla ani bezpečnostní kontrolou…haha.

A moje první skutečná producentská premiéra přišla v roce 1997: Wagon's Show IV v Mysliboři. To už jsem dobře chápal, že organizovat akci neznamená jen pozvat kapely a otevřít dveře. Znamená to řešit všechno – zvuk, pivo, dopravu, lidi, nervy… A třeba i to, že kytarista během setu shodí hlavu aparátu z dvou metrů na zem a člověk jen doufá, že to přežije aspoň technika. Zvuk nic moc, lidí míň, než jsme doufali, ale atmosféra skvělá a hlavně: akce proběhla, dva sudy se vypily a já jsem si uvědomil, že tohle je přesně moje cesta.

Takže moje největší vítězství? Že jsem v tom všem chaosu našel směr. A že jsem si tehdy řekl: "Jo. Tohle budu dělat dál."

Uspořádat okolo 250 akcí vyžaduje obrovskou výdrž. Co tě u toho drží, když přijde krize? Je to adrenalin, nebo ten pocit, když lidé pod pódiem šílí?

Upřímně? Je to mix všeho. Adrenalin, chaos, hudba, lidi… a taky ta zvláštní úchylka, že mě baví věci, které normální člověk dávno hodí do koše. Když děláš kolem 250 akcí, tak zákonitě přijde milion krizí – technika klekne, kapela nedorazí, prší, neprší, prší moc, zvukař ztratí kabely, a někdy i sám sebe… haha. Ale právě v tom je ta energie.

Drží mě u toho hlavně to, že hudba má pořád smysl. Když vidím kapelu, která má vlastní tvář, vlastní příběh a jde si za tím, tak mě to nakopne víc než tři kafe. A když pak vidím lidi pod pódiem, jak šílí, zpívají, skáčou, smějou se, nebo jen stojí a nechají se tím semlít. Tak si řeknu: "Jo, tohle je ono." Ten moment, kdy všechno zapadne – to je droga. Legální. Zatím…hehe.

A pak je tu druhá věc: scéna sama o sobě. Já jsem vždycky tíhnul ke kapelám, které nejsou mainstream, ale mají něco skutečného na srdci. Vypravěči, rebelové, vizionáři. Ať už to byl metal, rock, elektronika nebo kabaret – vždycky mě bavilo dávat prostor lidem, kteří mají co říct. To je motor, který mě žene dál.

A samozřejmě – zkušenosti. Od roku 1996 jsem dělal klubovky, festivaly, multimediální večery, kabarety, turné, vizuální projekty… A člověk se naučí, že dobrá akce nevzniká na papíře, ale mezi lidmi. V reálu. V tom bordelu, který se snažíš ukočírovat, aby z něj vznikl zážitek.

Takže co mě drží, když přijde krize? To, že vím, proč to dělám. A že až se rozsvítí světla a lidi začnou řvát, tak si řeknu: "Dobře, že jsem to zase nevzdal."

Když srovnáš pořádání koncertů v "divokých" devadesátkách a dnes – v čem je největší rozdíl? Je dneska těžší lidi zvednout z gauče, nebo je těžší bojovat s byrokracií?

Devadesátky byly úplně jiný vesmír. Tehdy se koncerty nedělaly – ony se prostě děly. Scéna na Vysočině byla plná zábavových kapel, které hrály všechno od Michala Davida po Kabát, často takovým způsobem, že člověk poznal hit až podle toho, že se někdo chytil refrénu. Byla to doba, kdy se na akce chodilo ne proto, že hraje "oblíbená kapela", ale protože to byla společenská událost. Zembavka. Kulisa k rituálu. Chlast, holky, pot, dým, a někde vzadu kapela, která se snaží přežít.

Oblečení? To byla kapitola sama pro sebe. Trička malovaná fixou, džísky držené pohromadě nášivkama, sandály v ponožkách jako módní statement. A když si holka půjčila legendární vestu "aby zapadla", tak to byl styling, který by dneska vyhrál soutěž o největší retro peklo… haha.

A hlavně: nebyly mobily, nebyly výmluvy. Buď jsi tam byl, nebo jsi neexistoval. Po akci se prostě řeklo: "Příště Polná, jede se vlakem," a jelo se. Hotovo.

Dneska? Dneska je to úplně jiná disciplína. Lidi máš doma na gauči, gauč má Netflix, Netflix má algoritmus a algoritmus je silnější než plakát na sloupu. Zvednout člověka ven je někdy větší magie než sehnat kapelu z Norska. A do toho byrokracie – papíry, povolení, hlukové limity, GDPR, smlouvy, tabulky… Devadesátky by tohle neunesly ani pět minut.

Ale víš co? I když je to dneska těžší, pořád to má smysl. Protože když se to povede – když lidi přijdou, kapela to rozseká, atmosféra se rozjede a všechno začne vibrovat – tak je to stejný pocit jako tehdy. Jen už u toho lidi nemají sandály v ponožkách… většinou.

Takže rozdíl? Devadesátky byly punk, dneska je to produkce. Tehdy se to dělalo "nějak", dneska se to musí dělat "správně". Ale ten důvod, proč to dělám, je pořád stejný: hudba, lidi, energie, moment, kdy to všechno sepne.

Jak moc se za těch téměř 30 let změnily nároky kapel? Jsou dnes hudebníci rozmazlenější, nebo je profesionální přístup naopak výhodou?

Nároky kapel se změnily úplně stejně jako všechno ostatní – svět je rychlejší, technika lepší, možnosti větší. V devadesátkách byla kapela ráda, že má kde hrát, že se někde našly dvě bedny, mikrofon, který nepískal každých pět vteřin, a že se po koncertě našlo pivo, které ještě nebylo teplé. To byl luxus. Když někdo chtěl monitor, tak jsme mu řekli, ať si stoupne blíž k aparátu…hehe.

Dneska je to jiná liga. Kapely mají rider, technické požadavky, chtějí kvalitní zvuk, světla, zázemí, merch místo, profi komunikaci. A víš co? Já to beru jako plus. Profesionální přístup není rozmazlenost – je to standard. Když kapela ví, co chce, a umí si to říct, tak se mnohem líp pracuje. Horší je, když kapela rider nemá, ale očekávání má jak Metallica. To je pak disciplína sama o sobě… haha.

Ale obecně: dnešní kapely jsou připravenější, mají větší přehled, víc cestují, víc vidí, víc slyší. A to je dobře. Scéna roste tím, že roste kvalita. A když kapela přijede a ví, jak má znít, jak má vypadat, co potřebuje – tak to není rozmazlenost, to je profesionalita.

Jediné, co se nezměnilo, je to nejdůležitější: kapela, která má srdce, energii a vlastní tvář, si poradí v jakýchkoli podmínkách. A kapela, která to nemá, bude mít problém i na nejlepším pódiu světa.

Takže jestli jsou dnes hudebníci rozmazlenější? Někteří jo, někteří ne – stejně jako tehdy. Ale rozdíl je v tom, že dneska máme víc možností, jak to udělat dobře. A já jsem rád, když kapela chce kvalitu. Protože když to všechno klapne, tak to není jen koncert – je to zážitek.

První ročník Březfestu proběhl na Březinkách. Proč jsi letos zvolil přesun do Amfiteátru? Je to kvůli větší kapacitě, nebo jsi chtěl návštěvníkům nabídnout komfortnější prostředí?

První ročník na Březinkách byl skvělý – syrový, blízko lidem, všechno na dosah ruky. A hlavně: lidi přišli, i když celý den pršelo. To mě fakt dostalo. V takovém počasí by leckdo nevylezl ani s košem, ale oni dorazili a udělali atmosféru, která by se dala krájet. To byl moment, kdy jsem si řekl: "Jo, Březfest má smysl."

Samozřejmě se našlo i pár hejtrů a problémistů – to k tomu patří. Někomu vadil hluk, jinému kapely, které nebyly "jeho vkus". A pak se objevil jeden extra blb maniak, který v médiích označil Březfest a kapely za satanisty a tvrdil, že tam děláme okultní rituály, máme satanistické symboly a barvy z jiné dimenze… haha. Tak jsem mu v médiích vzkázal, že by se měl spíš léčit on, a že už dávno nejsme v osmdesátkách, kdy se koncerty zakazovaly a máničky mlátili pendrekem. Tím to haslo.

Amfiteátr byl logický krok. Ne proto, že bych chtěl dělat monstrózní festival, ale protože ten prostor má duši. Lepší akustika, větší komfort, víc místa, lepší zázemí pro kapely i návštěvníky. A hlavně: je to prostředí, kde může hudba opravdu dýchat. Březinky byly fajn, ale Amfiteátr je prostě level up.

A teď k tomu hlavnímu: Nechci dělat akce typu agrofestivalů, které jsou v okruhu 20–30 kilometrů všude kolem a hrají tam pořád ty samé kapely dokola. Za tři měsíce letní sezóny je vidíš v regionu klidně třikrát. To mě hlava nebere – proč by měl někdo chodit pořád na to samé? To už jsme zase zpátky v devadesátkách, kdy byly každý pátek a sobotu zábavky a rotovaly tam ty samé kapely pořád dokola… hehe.

Březfest jde úplně jinou cestou. Je o kapelách, které jsou výborné, ale v regionu buď nikdy nehrály, nebo naposledy před třiceti lety. A taky o zahraničních jménech, která mají vysokou úroveň a osloví mnohem víc než kapela, kterou zná každý metalista od Aše po Jablunkov. Těmhle kapelám chci dávat prostor – protože vím, že po vystoupení na Březfestu se objeví i na jiných, třeba větších festivalech. A spousta lidí si pak řekne: "Ty jo, já je viděl už na Březfestu – a byli tam mega super."

Letos máme dramaturgii fakt vymakanou. Legendární kapely, začínající kapely, stálice, žánrově rock i metal – ale každá kapela jiná, každá něčím výjimečná. Žádná nuda, žádné kopie, žádné "tohle už jsem slyšel třikrát". Během dvou dnů si každý najde to svoje a zároveň objeví něco nového, ke čemu by se jinak třeba vůbec nedostal.

Březfest je svůj. Má vlastní koncept, vlastní dramaturgii a vlastní tvář. A Amfiteátr je místo, kde to všechno může vyrůst do podoby, kterou si ten festival zaslouží.

Původně měl být letošní ročník jen jednodenní. Co tě přesvědčilo k tomu, abys ho rozšířil na dva dny? Byl to tlak fanoušků, ambice kapel, nebo tvoje vlastní ambice?

Původně měl být Březfest jednodenní. Kompaktní, intenzivní, čistá sobotní jízda. Jenže pak se začaly ozývat kapely, fanoušci i lidi ze scény… A všichni říkali to samé: "Hele, tohle by si zasloužilo víc prostoru." A já jsem si uvědomil, že mají pravdu.

A do toho přišla myšlenka, která to celé posunula úplně jinam: Kořeny Vysočiny.

S touhle vizí jsem přišel já. Začal jsem přemýšlet, jak pojmenovat společenství dvou festivalů z Vysočiny – padlo několik návrhů, ale nakonec se to krásně ustálilo na názvu Kořeny Vysočiny. Prostě underground Vysočiny, dvě akce, které mají vlastní identitu, ale táhnou za jeden provaz.

Oslovil jsem Tomáše "Bob" Fleka z Fajtfestu – člověka, který vede jeden z nejprestiznějších undergroundových festivalů u nás. Fajtfest má letos už 18. ročník, a Tomáš je stejně jako já z Vysočiny. On z Velkého Meziříčí, já z Jihlavy. Sedli jsme si, já mu představil celou myšlenku, směr, vizi, proč to má smysl a co všechno by to mohlo přinést.

A Tomáš? Byl nadšený. Viděl v tom potenciál, okamžitě přihazoval další nápady a od té chvíle jsme začali tvořit společně. Ne sloučení festivalů – ale společenství dvou akcí, které si zachovávají vlastní tvář, vlastní identitu, ale spolupracují. Sdílení zkušeností, společné promo, technická pomoc, podpora komunity, společné akce… Prostě spojení, které dává smysl.

A tak vznikl páteční den Březfestu – dramaturgie Kořenů Vysočiny. Je to pořád Březfest, stejná stage, stejný zvuk, stejná produkce. Jen má pátek vlastní tvář, vlastní energii a vlastní poslání.

Pátek je o kapelách, které chceme představit z různých důvodů – hlavně kvůli jejich kvalitě. A taky o tom, že dáváme prostor nové kapele z výběrového řízení. Kapely posílají nahrávky, já s Tomášem je poctivě posloucháme a vybíráme jednu, která dostane šanci zahrát v pátečním lineupu. Férově, transparentně, bez kamarádíčkování.

A jestli to byla ambice? Jo, byla. Ale ne moje ego – byla to ambice festivalu samotného. A já jsem mu jen uhnul z cesty, aby mohl vyrůst.

A co bude dál? Plánujeme další věci, ale nic neprozrazujeme. Všechno má svůj čas a prostor. Kořeny Vysočiny teprve začínají růst.

Co vlastně všechno obnáší pořádání takového festivalu? Kolik času, úsilí a lidí se musí vyvinout, aby z toho mohl vzniknout Březfest?

Pořádání festivalu je disciplína, kterou si většina lidí neumí představit. Zvenku to vypadá jako dva dny hudby, pódium, kapely, pivo a pohoda. Ale realita? To je rok práce, stovky hodin telefonátů, mailů, schůzek, plánů, krizí, improvizací a rozhodnutí, která musí padnout rychleji než riff v thrash metalu… hehe.

Abych byl upřímný – největší procento té práce dělám já sám. Od dramaturgie přes booking, smlouvy, techniku, povolení, rozpočty, promo, grafiku, komunikaci s kapelami, partnery, městem, médii… až po to, že řeším poslední detail, když už všichni spí. Březfest nezačíná v červnu. Březfest začíná hned po skončení toho předchozího.

Ale bez lidí kolem by to nešlo. A jednou z klíčových osob je Jana Tesaříková – Marketing & Social Media Manager / Assistant to the Festival Director – Březfest. Jana není jen "člověk na sítě". Je to někdo, s kým můžu kdykoli probrat věci z jiného úhlu, podívat se na problém z druhé strany a dojít ke správnému rozhodnutí. Má schopnost naslouchat, přemýšlet, ptát se, hledat řešení a dotahovat věci do konce. Když je potřeba něco vyřešit, udělá to přesně tak, jak se domluvíme, a pomůže mi zvládnout úkoly, na které už nemám kapacitu – protože čas letí a práce je nekonečně moc. A mimo Březfest je výjimečně talentovaná – fotí, maluje krásné obrazy a hraje ve dvou metalových kapelách. Hudbu i umění má v krvi. A já si vážím toho, že právě takový člověk je součástí Březfestu.

A samozřejmě – ostatní v týmu jsou stejně důležití. Technici, zvukaři, osvětlovači, stage crew, security, merch tým, fotografové, kameramani, grafici, dobrovolníci… Každý má svou roli a každý je součástí toho, že to celé funguje.

Letos je to ještě intenzivnější díky Kořenům Vysočiny. Spolupráce s Tomášem z Fajtfestu znamená sdílení zkušeností, společné plánování, společné promo, technickou podporu, výběr kapel, dramaturgii pátečního dne… a hlavně to, že na tom nejsme sami. Je to společenství dvou festivalů z Vysočiny, které táhnou za jeden provaz, ale každý si drží svou tvář a identitu.

A kolik času to zabere? Upřímně – všechno. Je to práce, která nemá pracovní dobu. Někdy řešíš věci v deset dopoledne, někdy ve dvě ráno. Někdy jede všechno hladce, někdy se ti během jednoho dne sesype pět věcí najednou a ty to musíš poskládat zpátky, protože festival nepočká.

Ale když pak stojíš v Amfiteátru, vidíš lidi, jak si to užívají, kapely, jak dávají maximum, světla, zvuk, atmosféru… tak si řekneš: "Jo. Tohle za to stojí."

Březfest není jen festival. Je to práce, vášeň, komunita, tým, vize a kus života. A já jsem rád, že to můžu dělat.

Letos se Březfest koná 19. a 20. června. Jak dlouho dopředu se takhle velká akce reálně připravuje?

Taková akce se připravuje prakticky celý rok. Jakmile skončí jeden ročník, druhý už běží v pozadí – dramaturgie, booking, povolení, technika, promo, Kořeny Vysočiny, komunikace s kapelami… je to dlouhá řada kroků, které na sebe navazují.

A protože největší část práce dělám já sám, je to proces, který jede pořád – někdy během dne, někdy pozdě večer, někdy v době, kdy už by normální člověk dávno spal. Festival si prostě nebere pauzu.

Tým se pak přidává hlavně v období před akcí a samozřejmě během samotného festivalu, kdy jede všechno na plný výkon.

Stručně: Březfest je celoroční projekt, který vyvrcholí ve dvou intenzivních dnech.

Děkujeme Michalovi za otevřený rozhovor, ve kterém přiblížil svou cestu od devadesátkových začátků až k dnešní podobě Březfestu – festivalu s jasnou vizí, vlastním stylem a silnou identitou.

V druhé části se můžete těšit na pohled do letošní dramaturgie, vyjednávání s kapelami i zákulisí příprav festivalu. Řeč přijde také na finanční realitu, fungování celého týmu a vize, kam se může Březfest v dalších letech posouvat.

Kačí