Metanol: „Nic nás nezlomí. Hudba má spojovat, ne rozdělovat“

Deset let dřiny, proměn, pádů i nových začátků. Kapela Metanol si prošla těžkými začátky, personální krizí po covidové izolaci i hledáním vlastního zvuku, ale nikdy nepřestala věřit tomu, co dělá. Dnes otevřeně mluví o své cestě, profesionálním přístupu, rituálu před koncertem i o odvážné definici vlastního stylu jako POPMETAL. V rozhovoru pro Rebel Sound se navíc frontman Viktor "Vik" Kratochvíl rozpovídal o nečekaném propojení dvou světů, které utvářejí jeho život. Přes den stojí před studenty jako učitel matematiky a fyziky, večer pak na pódiu v čele metalové kapely. Jak sám říká, oba světy spojuje dřina, odpovědnost, práce s lidmi i schopnost poučit se z chyb a jít dál.

Kdybyste měli popsat historii Metanolu jako knihu, jak by se jmenovaly jednotlivé kapitoly od vzniku kapely až po současnost?

Náročná otázka hned na úvod rozhovoru . No, pojďme do toho …

1) Těžký začátky
2) Dřina
3) Stíny
4) Poločas rozpadu
5) Sjednocení
6) Empatie
7) Stále dřina
8) Definice POPMETALU
9) Nic nás nezlomí

 Které období bylo pro Metanol nejtěžší a co vás tehdy udrželo pohromadě?

Nejtěžší rozhodně bylo, když nám po izolaci během covidu odešli naráz dva členové. Věděli jsme s bráchou, že nekončíme. Každopádně to pohromadě udržel Standa, kterej se rozhodl to s námi zkusit a dotáhl k nám i Pepu, díky čemuž jsme mohli hned bez problémů koncertovat.

Je nějaké rozhodnutí, které vám tehdy připadalo riskantní, ale dnes víte, že bez něj by Metanol nebyl tam, kde je?

Odsouhlasit první koncert - rozhodnutí vylézt ze zkušebny a ukázat lidem, o co se snažíme. To jsme měli stres opravdu všichni, ale pak už to nešlo zastavit.

Když se podíváte na českou rockovou a metalovou scénu, co se za dobu vaší existence změnilo nejvíc?

Tyjo já bych řekl, že skoro vůbec nic. Česká scéna se samozřejmě vyvíjí, jen když se podívám na plakáty festivalů z roku 2016 a 2026, jsou tam převážně podobné kapely. Jinak jsme za těch 10 let zestárli, stejně jako ostatní kapely.

 Byl někdy moment, kdy jste měli pocit, že vás lidé začali brát jako skutečnou kapelu a ne jen partu nadšenců?

To se nezměnilo ze dne na den, my jsme si už na začátku řekli, že bez ohledu na akci, na počet fanoušků atd. budeme vždycky dělat maximum pro to, abychom působili profesionálně. Zásadní zlom pro nás znamenal příchod Petra, našeho všeuměla, technika a zvukaře, který nás po téhle stránce posunul mezi ty profesionály doopravdy. Samozřejmě to s sebou nese i to, že musíme mít minimální požadavky na techniku – a tím, že si klademe tyhle požadavky rozhodně působíme (alespoň na pořadatele) jako skutečná profi kapela.

Který koncert nebo událost nejvíc definovaly to, kým je dnes Metanol?

Tady se v odpovědi budu opakovat, je to příchod Standy, s tím i Pepy a natáčení alba Empatie, kdy nás Standa seznámil s Martinem Hollym Hollandrem, se kterým jsme definovali zvuk a styl, který se snažíme posouvat stále dál na "světovou" úroveň, ale zároveň respektovat specifika hudby v České republice. Proto jsme i nové album pojmenovali POPMETAL, pod kterým se za kapelu nejvíc podepsal náš Pepa. Víme, že se lidem slovo "pop" nelíbí, ale buďme k sobě upřímní, kousek toho popu dává do hudby skoro každá velká kapela, i když se k tomu nehlásí. My se za to nestydíme.

Na co jste jako kapela hrdí, ale fanoušci o tom možná vůbec nevědí?

No, na co jsme nejvíc hrdí - na to, že si jedeme pořád svůj styl, i když by bylo mnohdy snazší se přizpůsobit mainstreamu. Ale ne, my dál budeme psát texty s hloubkou, myšlenkou a významem, který si musí posluchači v textu sami najít. A věřím, že se jim to daří.

Kdyby dnes někdo natočil dokument o Metanolu, jaká scéna by v něm rozhodně nesměla chybět?

Tak těch scén mě napadá opravdu mnoho, těžko jednu vybrat, ale co se opakuje od začátku vzniku kapely je náš rituál před koncertem, kdy spojíme pěsti na znamení svornosti a zařveme si, čímž si vzájemně slibujeme, že do toho dáme všechno. To nechybí před žádným koncertem a nemělo by to chybět ani v dokumentu.

Otázky přímo pro frontmena a zpěváka Viktora.

Většina lidí si učitele představí za katedrou, ne na pódiu s metalovou kapelou. Jak vlastně tenhle příběh začal?

Ono je vlastně komické to, že jsem se k hudbě pořádně dostal díky studiu učitelství. Málokdo ví, že mám vystudované "oblíbené" předměty – učitelství matematiky a fyziky. A právě na fyzice se nás v prvním ročníku sešlo jen sedm, z toho byl jeden bubeník (Skoty) a jeden klávesák (Honza). Tak jsem si za přispění rodičů koupil kytaru a kombo a začal se učit hrát. No a tak mě to chytlo, že hraní v garáži už bylo málo a já se rozhodl věnovat hudbě naplno.

Co bylo dřív – touha učit, nebo touha stát na pódiu?

Touha stát na pódiu ve mně byla nejspíš už od dětství, i když dlouho zůstávala spíš skrytá. Oboje mě baví, takže mám hodně provázanou práci a koníčky, což bych přál opravdu každému.

Přenesl sis někdy něco z koncertů do školy nebo naopak ze školy do hudby?

Určitě, v první řadě je to práce s hlasem. Když učíte v kuse, musíte umět pracovat s hlasivkami tak, abyste byli bez ozvučení slyšet v celé třídě a abyste si hlas neodpálili. Bohužel taková práce s hlasem se na univerzitě neučí a hodně učitelů má s hlasivkami problémy. I já je měl, ale hudba a loutkové divadlo mi pomohly. Šoumen jsem nebyl taky odjakživa, jako dítě jsem byl velmi stydlivý, zlomilo se to až během studia na gymnáziu a na vysoké škole – takový, řekněme přerod osobnosti. Někdy se ve mně ten malý stydlivý kluk znovu probere, ale tady zase práce ve škole, kdy má člověk za hodně věcí nesmírnou zodpovědnost, pomůže vše narovnat.

Jak reagují studenti, když zjistí, že jejich učitel po večerech koncertuje v rockové kapele?

Samozřejmě je to jedna z prvních otázek, kterou u nových tříd dostanu, žáci si naši hudbu pustí, někteří ji pustí doma, takže to vnímám spíš jako takovou senzaci. Fanoušky mezi žáky samozřejmě taky máme, někteří se také věnují hudbě, s některými se potkáváme na festivalech, ale tyhle dva světy se snažím držet trochu odděleně.

Když se dnes podíváš na svůj život učitele a muzikanta, v čem jsou si ty dva světy překvapivě podobné?

Ty světy jsou překvapivě nesmírně podobné. Je to oboje dřina, kolikrát má člověk pocit, že ji nikdo nevidí, nevnímá. Ať se snažíte sebevíc, s nikým se nechcete hádat a jít do konfliktu, v obojím budou lidé, kteří vás budou nenávidět a kteří vás budou mít rádi. Stejně je to s tím, že má každý pocit, že ví, co byste měli dělat lépe a co je správné. Ale v obou světech je potřeba si uvědomit jednu věc – že chyba je součástí života, že nemusím všechno umět ani vědět nejlépe. Že se z chyby můžu buď zhroutit, nebo se jí zasmát a ponaučit se. A já se celý svůj život snažím být právě ten druhý případ. Umět se zasmát sám sobě a jít dál. Na závěr přeji všem muzikantům a učitelům, ať se jim práce daří, ať se jim daří plnit si své sny. A našim fanouškům, lidem, kteří nás neznají, i těm, kteří naši hudbu nemají rádi (pokud to případně čtou), přeju, ať je hudba stále baví a ať nás hudba spojuje, ne rozděluje. Jsme na jedné lodi.

Za kapelu Metanol Viktor "Vik" Kratochvíl - frontman

Metanol není kapelou, která by hledala snadné zkratky nebo se snažila zapadnout za každou cenu. Její příběh stojí na vytrvalosti, soudržnosti a odvaze přiznat, že tvrdá hudba může nést i kus popové citlivosti, aniž by ztratila sílu a vlastní tvář. Viktorův pohled navíc připomíná, že pódium a školní třída si mohou být bližší, než se na první pohled zdá. V obou případech člověk potřebuje hlas, trpělivost, zodpovědnost, a hlavně schopnost nevzdat se po chybě.

Metanol zároveň ukazuje, že člověka nelze soudit podle profese ani podle zažitých představ o tom, jak by měl vypadat a co by měl poslouchat. Učitel nemusí být pouze vážnou postavou za katedrou. Může mít tetování, milovat metal, stát večer na pódiu a pořád být člověkem, který svou práci vykonává zodpovědně a srdcem. Viktor tak bourá předsudky a dokazuje, že svět vzdělávání a tvrdé hudby se navzájem nevylučují. Naopak se mohou skvěle doplňovat.

Metanol za sebou má kapitoly nazvané Těžký začátky, Stíny i Poločas rozpadu. Teď ale píše kapitolu, která zní jasně: Nic nás nezlomí. A pokud má jejich hudba nést jedno poselství, pak je to právě to, které Viktor vyslovil na závěr. Hudba má lidi spojovat, ne rozdělovat. Protože jsme všichni na jedné lodi.

Denča