MELANCHOLY PESSIMISM: „Hudbu si děláme po svém. A hlavně si ji chceme užít.“

Téměř pětatřicet let na scéně, devět alb, stovky koncertů a především jedna věc, která se za celou tu dobu nezměnila: Melancholy Pessimism nikdy nepotřebovali sledovat trendy ani si nechat diktovat, jak má jejich hudba znít. Death metal a grindcore mají v krvi, ale za extrémní hudbou se u nich skrývá mnohem víc než jen agrese. Je v ní nadhled, zkušenost, humor, pokora i radost z toho, že kapela může po tolika letech stále stát na pódiu a předávat energii lidem pod ním.

Pro Rebel Sound jsme si tentokrát povídali s Vlastou "Killym" Mahdalem. A vznikl rozhovor, který se neohlíží jen za historií kapely, ale otevírá i témata, o nichž se v metalových rozhovorech často mluví méně: co všechno musí muzikant kapele obětovat, proč je dnes možná těžší najít člověka ochotného vydržet u jedné kapely dlouhodobě, proč má smysl ponechat starým nahrávkám jejich původní nedokonalosti, co dává extrémní hudbě opravdovou sílu a proč může být koncert po třiceti letech stejně výjimečný jako ten první.

Killy se v odpovědích vrací k úplným začátkům, k prvnímu demu z roku 1992, vzpomíná na fanoušky ze zahraničí, kteří znali riffy z prvních alb zpaměti, mluví o tvůrčí svobodě, o hudbě jako terapii i o tom, že největším honorářem pořád zůstává okamžik, kdy pod pódiem stojí člověk, kterého jejich hudba skutečně zasáhla. Výsledkem je otevřené, místy velmi vtipné a hlavně lidské povídání s muzikantem, který po téměř pětatřiceti letech na scéně rozhodně nepůsobí dojmem, že by měl co bilancovat. Spíš naopak.

Za více než tři dekády existence jste zažili několik proměn české metalové scény. Kdybyste měli jednou větou vystihnout největší změnu, kterou dnešní muzikanti často přehlížejí, co by to bylo a proč?

Asi největší změna je v tom, že dnes mají muzikanti díky technologiím a celkové dostupnosti spoustu věcí mnohem jednodušších, ale zároveň je možná těžší najít lidi, kteří jsou ochotní kapele opravdu dlouhodobě něco obětovat.

Když jsme začínali my, nebylo jednoduché sehnat ani pořádné hudební nástroje a aparaturu, natož na ně mít peníze. Člověk často dlouho šetřil nebo si musel vzít půjčku, kterou pak několik let splácel, aby si mohl koupit dobrou kytaru nebo zesilovač. Stejně tak nebyl internet, sociální sítě ani dnešní možnosti domácího nahrávání a propagace. Spoustu věcí sis musel doslova vybojovat – od vybavení přes koncerty až po kontakty.

Dnes je tohle všechno samozřejmě mnohem dostupnější, což je skvělé, ale jednoduché to rozhodně není ani teď. Kapel je obrovské množství a prosadit se v té záplavě nové hudby je možná těžší než kdy dřív. Navíc mám pocit, že dřív bylo víc lidí ochotných trávit hodiny ve zkušebně, jezdit pořád po koncertech a skutečně tomu podřídit velkou část života. Teď zase může být paradoxně problém sehnat dobrého muzikanta, který do kapely půjde naplno a vydrží u ní dlouhodobě. Spousta výborných hráčů navíc zůstává doma, nahrává si svoje věci třeba do Cubase nebo jiných programů a na pódium se vlastně vůbec nedostane. Takže možnosti jsou dnes nesrovnatelně větší, ale najít ty správné lidi a něco společně dlouhodobě budovat je možná zase o něco těžší.

Vaše hudba nikdy nepůsobila dojmem, že by se snažila zalíbit trendům. Byla někdy chvíle, kdy jste vědomě odmítli cestu, která by vám mohla přinést větší popularitu, ale znamenala by kompromis?

Ano, takové situace byly. Několikrát jsme slyšeli, že kdybychom hráli trochu jinak, ubrali na tvrdosti, zpomalili nebo třeba používali melodičtější či čisté vokály, byli bychom přístupnější a možná by nás hrála i rádia. Jenže nás nikdy nelákalo měnit hudbu jen proto, abychom byli populárnější.

Od začátku jsme chtěli dělat především hudbu, která baví nás samotné. Ta se samozřejmě během těch téměř už pětatřiceti let vyvíjela a vyvíjí se pořád, ale death metal a grindcore jsou zkrátka naše krevní skupina. Zažili jsme i období v průběhu devadesátých let, kdy přišla silná grungeová vlna a death či thrash metal trochu ustoupily do pozadí. Některé kapely tehdy svůj styl změnily, ale my jsme k tomu nikdy důvod necítili.

Samozřejmě jsme věděli, že s takovou hudbou z nás asi nebudou hvězdy mainstreamových rádií, ale ani jsme po tom nikdy neprahli. Existovala a dodnes existují různá menší metalová a undergroundová rádia nebo internetové platformy po celém světě, kde nás hráli a hrají, a právě díky tomu občas zjistíme, že naši hudbu znají i lidé na místech, kde bychom to vůbec nečekali.

Na festivalech za námi dodnes chodí třeba Němci, Poláci, Rakušané nebo Francouzi se starými deskami a CD k podpisu. Dokonce jsem se dozvěděl, že už naše první demo z roku 1992 hrávali v rádiu v Rumunsku a že jsme tam údajně měli skoro kultovní status, o čemž jsme tehdy samozřejmě vůbec nevěděli. A pamatuju si i jednu francouzskou kapelu, se kterou jsme kdysi hráli v Brně. Po koncertě u piva zpaměti pobrukovali a "hráli pusou" riffy z našich prvních dvou alb. To mě tehdy opravdu dostalo a zároveň strašně potěšilo.

Nikdy jsme neměli ambici stát se světovými hvězdami. Bohatě nám stačí, když naše hudba funguje v našem metalovém světě a najde si svoje lidi.

Když posloucháte vlastní starší nahrávky, slyšíte spíš kapelu, která se neustále vyvíjela, nebo člověka, kterého už dnes téměř nepoznáváte?

Každé období bylo jiné a myslím, že jsme si prošli a pořád procházíme přirozeným vývojem. Když poslouchám naše starší nahrávky, neřekl bych, že slyším člověka, kterého už dnes nepoznávám. Naopak tam pořád slyším nás samotné i všechny členy, kteří kapelou za ta léta prošli, jen v době, kdy jsme měli mnohem méně zkušeností než dnes.

V těch úplně prvních nahrávkách samozřejmě slyším určité nedokonalosti a spoustu věcí bychom dnes udělali úplně jinak. Některé by se možná ani na album nedostaly, ale k té době to prostě patří. Je zajímavé, že když potkávám starší fanoušky, kteří znají naše první alba nebo úplně první demo, často mi říkají: "Ježíšmarja, to bylo tenkrát super, ten zvuk, ta atmosféra…" A já jim na to někdy říkám, že třeba to demo se dnes pomalu ani nedá poslouchat, jaký má zvuk. Jenže oni naopak tvrdí, že právě to je na něm skvělé a že když ho tehdy poprvé slyšeli, tak si z toho mnozí doslova sedli na zadek. Je to možná trochu úsměvné, ale asi to tak opravdu má být.

Když jsme v minulosti připravovali reedice starších alb a stejně tak teď, kdy některé z nich znovu vycházejí u čínského vydavatelství nebo tady u nás na vinylech, několikrát jsme se ve studiu se zvukařem bavili o tom, že bychom mohli udělat remastering nebo některé věci zvukově upravit. Přiznávám, že hlavně u těch nejstarších nahrávek jsem k tomu měl tendenci, protože když je dnes poslouchám, samozřejmě slyším všechno, co by se dalo udělat lépe.

Něco jsme si dokonce zkusili upravit a opravdu to znělo čistěji, moderněji a možná i přijatelněji pro dnešní mladší uši. Jenže když jsem si to poslechl, nebylo to ono. Najednou se z toho vytrácela atmosféra doby, ve které ta nahrávka vznikla. Takže jsme nakonec došli k tomu, že je nejlepší nechat všechno v původním znění. Ty chyby, nedokonalosti i tehdejší zvuk jsou součástí těch nahrávek a dnes bych je už za žádnou cenu neměnil.

Extrémní metal bývá často spojován s agresí. Vy ale působíte dojmem, že za tvrdostí stojí spíš přemýšlení než vztek. Jakou roli podle vás hraje inteligence a schopnost sebereflexe při skládání opravdu extrémní hudby?

Agrese k extrémnímu metalu samozřejmě patří a my ji máme rádi. Když je muzika divoká, vzteklá a má v sobě energii, je to přesně to, co od ní chceme. Ale nemyslím si, že by za tím musela stát nějaká zvláštní "inteligence". Spíš bych mluvil o životních zkušenostech, určitém nadhledu a možná i schopnosti podívat se občas sám na sebe.

To se samozřejmě může projevit i v textech. Několik let jsem žil a pobýval různě ve světě, hodně toho procestoval a potkal spoustu skvělých, zajímavých i nejrůznějších lidí. Když něco poznáš na vlastní kůži a vidíš to zblízka, často zjistíš, že realita může vypadat úplně jinak než obraz, který dostáváš z médií nebo zprostředkovaně od někoho jiného. I tyhle zkušenosti se pak nějakým způsobem promítají do toho, co děláme.

Hudebně ale pořád chceme hlavně tu energii a agresi. Dnes už to vlastně beru i trochu jako terapii. Všechno, co tě štve, vadí ti nebo se v tobě během normálního života nahromadí, můžeš na koncertě dostat ze sebe ven. Na tu hodinu se úplně oprostíš od všeho, skoro jako kdybys se svlékl až na kost, všechen ten přetlak vyhodil někam do oblak nebo rovnou do pekel a potom se zase obalil energií lidí pod pódiem, kteří řvou, běhají, paří a vracejí nám ji zpátky.

Takže možná právě tohle je naše sebereflexe na pódiu ze sebe uděláme na chvíli naprostá hovada, všechno ze sebe vymlátíme a potom odcházíme spokojení a hodní jako beránci.

Existuje skladba, kterou fanoušci milují, ale vy ji dnes vnímáte úplně jinak než v době jejího vzniku? Co se za ty roky změnilo?

Asi bych zmínil skladbu "Melancholy Pessimism". Pokud si dobře vzpomínám, byla to vlastně jedna z úplně prvních věcí, které jsme kdy složili, možná úplně první. Dnes ji samozřejmě vnímám úplně jinak než tehdy. Když ji hraju nebo zpívám, občas si říkám, že to je fakt hudba z pravěku – proti tomu je oldschool skoro moderna. Ale zároveň někde uvnitř cítím, že k nám prostě patří.

Je v ní kus doby, kdy jsme začínali, kus nás samotných a vlastně i něco, co se s kapelou táhne od úplného začátku. Je hluboko zakořeněná někde v hlavě i v srdci a myslím, že fanoušci ji mají pořád rádi.

Takže i když ji dnes vnímám jinak než tehdy, tak ani nevím, jestli bych ji chtěl nějak měnit. Je zkrátka naše. A možná právě proto ji pořád hrajeme.

Na pódiu člověk vidí výsledek. Co ale běžný fanoušek nikdy neuvidí a přitom právě to podle vás nejvíc definuje fungování Melancholy Pessimism?

To, co běžný fanoušek nikdy neuvidí, by asi mělo zůstat skryto. Ale když to vezmu vážně, tak fungování Melancholy Pessimism stojí hlavně na úsilí každého jednotlivého muzikanta a na tom, že to všichni děláme především proto, že tu hudbu máme opravdu rádi.

Když k nám přijde někdo nový, vždycky mu říkám, ať neočekává, že si hraním s Melancholiky přijde na nějaké velké peníze. Dnes už jsme na tom dokonce tak dobře, že se zaplatí benzín, dostaneme párek, klobásku nebo guláš, nějaké to pivo nebo vodu a občas nám zůstane i pár stovek na hlavu, takže jsme vlastně úplně za vodou. Většinu toho, co zbude, dáváme do společného banku, ze kterého potom platíme studio, zkušebnu a další věci kolem kapely.

A právě tady se někdy ukáže, kdo to opravdu chce dělat. Někdo přijde nadšený, že bude konečně hrát s Melancholy Pessimism, ale pak zjistí, že za tím nejsou žádné velké honoráře, ale hlavně zkoušení, koncerty, cestování a spousta času, který musíš ukrojit z normálního života. Všichni máme práci, rodiny, děti, jejich kroužky, osobní povinnosti a někteří z nás jsou pomalu celý rok od rána do večera v montérkách. O to víc je to celé hlavně o chuti a o tom, že tenhle styl musíš opravdu milovat.

Jediným skutečným "honorářem" je potom ten pocit, když dokončíš album nebo stojíš na pódiu a vidíš lidi, kteří na tu hudbu reagují. A je úplně jedno, jestli za tebou přijde fanoušek, který nás poslouchá třicet let, nebo šestnáctiletý kluk, který nás objevil teprve nedávno a koupí si naši desku nebo tričko. To je pro mě pořád největší zadostiučinění.

Takže za tím, co je vidět na pódiu, je hlavně spousta času, práce a ochoty něco tomu obětovat. Ale pokud ti ta muzika pořád dává radost a funguje mezi tebou, kapelou a lidmi pod pódiem ta energie, pak to celé smysl má a dokáže tě to naplnit.

Máte za sebou stovky koncertů. Vzpomínáte si na okamžik, kdy jste si během vystoupení uvědomili, že se děje něco výjimečného, co už se možná nikdy nebude opakovat?

Budu mluvit sám za sebe, protože nevím, jak to vnímají ostatní kluci, ale já si tento pocit uvědomuju při každém koncertě. A nejen při koncertě snažím se tak vnímat i život obecně. Každý okamžik je svým způsobem výjimečný a neopakovatelný. Samozřejmě jsou chvíle dobré i špatné, ale obojí k životu patří.

Na pódiu to cítím o to silněji. Každé vystoupení mi dává obrovskou energii a radost a když vidím lidi pod pódiem, jak tu hudbu prožívají s námi, tak si uvědomuju, že právě tenhle konkrétní okamžik už se nikdy nebude opakovat úplně stejně.

Možná se trochu opakuju oproti předchozím odpovědím, ale právě tohle je pro mě na hraní pořád nejdůležitější ta energie mezi kapelou a lidmi. A dokud ji budu cítit, dokud budu moct stát na pódiu a budu kolem sebe mít tak skvělou partu, jakou mám teď, budu to chtít dělat dál.

Kdybyste dnes dostali možnost vytvořit album úplně bez jakýchkoliv očekávání fanoušků, vydavatelství nebo scény, znělo by Melancholy Pessimism jinak než dnes?

Každé album, které děláme, vzniká bez jakéhokoliv očekávání okolí. Nikdo na nás netlačí, vydavatelství nám neříká, co máme hrát, a ani nemáme pocit, že bychom museli splňovat nějakou představu fanoušků nebo scény. Takže v tomto směru máme tuto svobodu odjakživa.

Když si vezmeš naši tvorbu od prvního dema až po zatím poslední, deváté album z roku 2025, každé zní jinak. Posloucháme prakticky všechno možné, takže se v naší hudbě objevují prvky death metalu, grindcoru, doomu, thrashe, punku i dalších věcí. Někdy je něčeho víc, někdy míň, podle nálady a podle toho, co nás zrovna baví a napadne.

Osobně mám rád opravdu široké spektrum hudby, kromě metalu třeba starý pop osmdesátých let, funky, techno, folklor, lidovky, občas i dechovku nebo vážnou hudbu. Prostě všechno, co ve mně něco vyvolá nebo mě dokáže rozhýbat. A občas se to projeví i u Melancholy Pessimism. Na koncích nebo i různě na albech jsme si třeba několikrát udělali různá odlehčená outra i intra či mezihry, kde se krásně vyblbneme. Na poslední desce máme dokonce kombinaci death metalu s disco-technem v závěrečném songu.

Takže kdyby nám dnes někdo řekl: "Teď si udělejte album úplně bez omezení a očekávání," asi bychom mu odpověděli, že přesně takhle je děláme celou dobu. Žádnou vysněnou tvůrčí svobodu tedy hledat nemusíme, protože ji už dávno máme. Každou desku i každou skladbu si děláme podle sebe a hlavně si to chceme užít.

Který hudební názor zastáváte dlouhé roky, přestože víte, že s ním mnoho lidí nebude souhlasit?

Můj hudební názor je vlastně docela jednoduchý, každý ať poslouchá to, co ho baví, a nikdo by neměl druhým určovat, co je správné a co ne.

Vždycky jsem hudbu přirovnával k jídlu. Mám rád třeba řízky nebo guláš, ale kdybych je jedl každý den, asi by se mi časem přejedly. S hudbou je to podle mě stejné. Jednou mám chuť na death metal nebo grindcore, podruhé na punk, potřetí na disco, funky, folklor či cokoliv jiného a někdy prostě jen na klid. A čím pestřejší má člověk ten svůj "hudební jídelníček", tím víc ho to může obohatit.

Právě ta rozmanitost je podle mě skvělá. Nemám potřebu přesvědčovat někoho, že musí poslouchat to, co mám rád já, stejně jako nechci, aby někdo přesvědčoval mě. Hudba má být především svobodná a má každému přinášet něco jeho vlastního. A jestli je to jakýkoliv druh muziky, je mi úplně jedno. Hlavně když to toho člověka baví.

V dnešní době může hudbu vydávat prakticky každý. Myslíte si, že je dnes těžší napsat opravdu kvalitní desku, nebo spíš zaujmout v obrovském množství nové hudby?

Myslím, že dnes je těžké obojí. Hudba je tady s námi strašně dlouho, dávno předtím, než se vůbec začala zaznamenávat, se předávala z generace na generaci, takže bych řekl, že každá notička či melodie už někdy někde zazněla. Přijít dnes s něčím opravdu úplně originálním proto není jednoduché.

V minulosti ale bylo hodně kapel, které vytvořily něco skutečně nového a vlastně pomáhaly tvořit celé hudební styly. Když zůstanu jen u tvrdší muziky, tak od hard rocku přes heavy metal, thrash metal, death metal až po black metal vznikaly kapely, které ve své době přicházely s něčím originálním a posouvaly hudbu někam dál. Každá novinka byla svého času něčím originálním a novým, jak se dané styly utvářely a formovaly. Dnes už často jde spíš o různé kombinace, fúze stylů a hledání nového způsobu, jak poskládat něco, co tady v nějaké podobě už bylo. Vidíme to třeba u různých avantgardních blackmetalových kapel a samozřejmě i v dalších žánrech. Ani my se nepovažujeme za nějaké zásadní hudební inovátory.

Ale i ty největší, nejdůležitější a nejoriginálnější kapely se po letech někdy začnou logicky opakovat a tak trochu "vyžírat samy sebe". Na druhou stranu mě pořád baví, když nějaká kapela funguje třicet nebo i padesát let, vydá novou desku a já si řeknu: "Sakra, tohle je možná jedno z jejich nejlepších alb." Takže kvalitní deska se určitě napsat dá i po tolika letech.

A pak je tady samozřejmě obrovské množství nové hudby. V tom se dnes člověk může snadno utopit. Já se tím ale snažím moc netrápit. Něco si pustím a buď mě to chytne, nebo ne. Může to být slavná kapela, ale stejně tak někdo úplně neznámý z hlubokého undergroundu. Proto bych se neřídil jen recenzemi, žebříčky nebo tím, která kapela je zrovna dle lajků ta největší. Chce to pořád hledat, protože právě tam, kde by to člověk vůbec nečekal, může narazit na naprostou pecku.

Existuje nějaká skladba jiné kapely, u které jste si někdy řekli: "Sakra, přesně tohle jsme chtěli napsat my."? Co vás na ní tolik fascinuje?

Neřekl bych, že bychom si někdy poslechli nějaký song a řekli si: "Přesně takhle to chceme udělat my." Takhle jsme nikdy nepřemýšleli, protože si všechno děláme po svém. Ale kdybych tu otázku pojal spíš ve smyslu: "Sakra, škoda, že jsme tohle nenapsali my," tak takových věcí je samozřejmě spousta.

Mohl bych jmenovat třeba Napalm Death, Suffocation, Morbid Angel, Cannibal Corpse, Carcass nebo starý Brutal Truth. U těchto kapel je spousta pecek, kde člověka fascinuje energie, invence, nápady a hlavně originalita. Jsou to kusy, které znějí tak svébytně, že si říkáš, že je vlastně nikdo jiný ani nemohl napsat.

A věřím, že i my máme několik songů, které jsou podobným způsobem typicky naše a nikdo jiný by je nesložil a nezahrál úplně stejně.

Občas je navíc zajímavé zjistit, že se naše vlastní tvorba mohla stát inspirací pro někoho dalšího. Nedávno jsem třeba narazil na jednu australskou kapelu a hned jsem volal Kocůrovi, ať si ji poslechne a řekne mi, co na to říká. Shodli jsme se, že zní skvěle, ale zároveň jsme tam v mnoha nápadech a postupech slyšeli něco, co nám bylo hodně povědomé a připomínalo nám naši vlastní tvorbu. I to člověka samozřejmě potěší.

Kdybyste mohli na jeden večer pozvat na pódium jakéhokoliv hudebníka – živého nebo již zesnulého – čistě kvůli společnému zážitku, kdo by to byl a proč právě on?

Jejda, těch by bylo opravdu hodně. Kdybych měl vybírat hlavně mezi zpěváky, určitě bych zmínil Lemmyho, Roba Halforda, Ronnieho Jamese Dia, Chucka Schuldinera, Davida Vincenta, Franka Mullena, Johna Lennona nebo třeba Louise Armstronga. A proč ne i našeho Karla Gotta.

Věřím, že každý z kluků v kapele by měl svůj vlastní seznam oblíbenců a kdybychom je dali dohromady, asi by z toho byl hodně zajímavý večer.

A proč právě tito? Protože to jsou nebo byli muzikanti, kteří měli nebo stále mají něco naprosto svého. Někteří pomáhali definovat celé hudební styly, jiní se stali ikonami své generace. Stát s někým takovým aspoň jednou na pódiu by byl obrovský zážitek.

A náš božský Kája? Ten byl ikonou a podle mě jí zůstává nejenom u nás dodnes. A kdyby se tam ještě někde objevil Louis de Funès a vystřihl nám nějakou scénku, bylo by to úplně perfektní.

A úplně na závěr jedna osobnější. Až jednou přijde chvíle, kdy se za Melancholy Pessimism definitivně zavře opona, co byste si přáli, aby o vás lidé říkali? Ne jako o hudebnících, ale jako o lidech?

Bylo by skvělé, kdyby si jednou lidé řekli: "Sakra, to byli chlapi, se kterými byla sranda, dokázali nás pobavit, rozradostnit a vlít do nás spoustu pozitivní energie, která nám teď bude chybět."

Doufám ale, že se ta opona ještě hodně dlouho nezavře. Až jednou půjdu do pracovního důchodu, možná budu mít víc času, takže začneme vydávat desky jednu za druhou a koncertovat ještě víc než teď. Ale to radši slibovat nebudu, protože je to samozřejmě trochu čurina, kdo ví, jak na tom tou dobou budeme zdravotně a co nám vůbec život dovolí.

Právě proto nic z toho neberu jako samozřejmost. Snažím se užívat si všechno dobré, co nám život přináší, a vážím si toho, že Melancholy Pessimism jsou po tolika letech pořád tady, že můžeme dál hrát, tvořit a že naše hudba má stále komu co říct.

Beru to s velkou pokorou a vlastně jako obrovské štěstí. Možná je to pro někoho jen malá undergroundová kapela a pár desek a koncertů, ale nám se díky tomu splnila spousta hudebních přání a snů, které si plníme dodnes. A doufám, že ještě dlouho budeme.

Takže jestli si na nás jednou lidé vzpomenou jako na dobrou partu, která to všechno dělala srdcem a se kterou jim bylo dobře, budu naprosto spokojený.

Rozhovor s Vlastou "Killym" Mahdalem připomíná jednu podstatnou věc: dlouhověkost kapely se neměří jen počtem vydaných alb nebo odehraných koncertů. Měří se hlavně tím, jestli po letech zůstává důvod pokračovat. U Melancholy Pessimism je ten důvod z odpovědí cítit téměř v každé větě  radost z hudby, energie z koncertů, svoboda dělat věci po svém a parta lidí, kteří jsou ochotní tomu všemu pořád dávat kus svého času a života.

A možná právě proto jejich příběh nepůsobí jako uzavřená kapitola českého undergroundu, ale jako něco, co se stále píše. Bez potřeby honit trendy, bez velkých řečí o kariéře a bez předstírání, že metalový život znamená jen světla pódia. Za nimi jsou zkušebny, cesty, práce, rodiny, stovky hodin, které nikdo nevidí  a potom jedna hodina na pódiu, během níž se všechno vrátí v podobě energie lidí před kapelou.

Pokud se jednou za Melancholy Pessimism skutečně zavře opona, Killy by si přál, aby si je lidé pamatovali jako dobrou partu, se kterou byla sranda a která dokázala rozdávat pozitivní energii. Po tomhle rozhovoru se nabízí dodat jediné: přesně takový otisk už za sebou dávno nechávají. A podle všeho ještě zdaleka neřekli poslední slovo.

Denča