Martin Němec: „Celý život pořád dokola začínám.“ Precedens míří k 45 letům bez bilancování

Martin Němec je s kapelou Precedens spojený od jejího založení v roce 1982 a za více než čtyři desetiletí prošel cestou od malých klubů a novovlnných experimentů až k výraznému autorskému rukopisu, který si dodnes zachovává vlastní tvář. V rozhovoru pro Rebel Sound se vrací k začátkům s Janem Saharou Hedlem a Bárou Basikovou, vzpomíná na vznik Doby ledové, mluví o současné, rockovější podobě Precedens s Danielou Langrovou i o druhé autorské kapele Lili Marlene. Řeč přišla také na psaní textů, malování, připravované projekty a výročí, která se nezadržitelně blíží. Jenže bilancování od Martina Němce nečekejte – mnohem víc ho zajímá, co přijde dál.

Britská novoromantická a synthpopová scéna - Ultravox, Visage - vás v začátcích silně ovlivnila. Jak na vás tehdy nahlížela československá scéna, která byla zvyklá spíš na underground nebo klasický bigbít?

Ono to je poněkud složitější, no a co taky není, že? Precedens jsme založili v roce 1982 (to je poměrně šílený datum) s Janem Saharou Hedlem, který byl tehdy, ne jen sólovým zpěvákem a kytaristou kapely, ale i hlavním autorem hudby i textů. Byly to spíš takové temné rockové balady. Já jsem hrál na klávesy, aranžoval a dělal něco jako kapelníka – to asi proto, že se zkoušelo v našem malostranském bytě. /smích/. Tehdy mě seznámil kamarád ze střední umprumky (SUPŠ) s mladinkou holkou Bárou Basikovou, kterou slyšel zpívat v kostelním sboru. Její krystalický hlas hezky korespondoval se Saharovým polorecitativním drsným výrazem. Po několika letech hraní převážně v malých klubech jsme se se Saharou rozešli a já byl postaven před úkol vytvoření nového repertoáru. Tehdy jsem pochopil, že Bára Basiková nebude už dále sboristkou, ale že je v ní obrovský potenciál. No, a já jsem se stal výhradním autorem hudby. S texty ještě byla taková odbočka při spolupráci s Lumírem Tučkem (R.S. Vpřed z okruhu divadla Sklep). Byl to spíš takový novovlnný kabaret, hodně nadsázky, ironie a podobně. Došlo i k pódiové stylizaci. Začalo se o nás mluvit, byli jsme součástí okruhu kapel pravidelně vystupujících v legendárním Junior klubu Chmelnice. A v tu dobu jsme s Bárou začali hodně poslouchat jmenované novoromantické skupiny... Klávesy začaly v naší hudbě hrát dominantní prvek a jednoho dne jsem si sednul a složil svou první píseň s vlastním textem – jmenovala se Doba ledová. Publikum začínalo být početnější, ale zařadit nás do nějaké kategorie bylo jistě těžké. Ale to je dodnes! /smích/

Vaše první demo Co nám zbejvá vyšlo na MC kazetě, druhé demo Doba ledová z roku 1985 rovněž. O dva roky později se ale stalo ikonickým albem. Jak na tu pionýrskou éru vzpomínáš a tušili jste už tehdy, že držíte v rukou tak nadčasový materiál?

A zase se věci mají jinak. No, on už je to pravěk, že jo? Co nám zbejvá jsme točili samozřejmě ještě se Saharou (po revoluci pak vyšlo i na CD a vinylu). MC kazeta Doba ledová není obsahem naprosto totožná s naším prvním albem i když si to mnoho lidí celkem logicky myslí. Já vím, že je to trochu matoucí, když je to obojí pod stejným názvem. Ta kazeta obsahovala nahrávky z období zmíněné spolupráce s Lumírem Tučkem. Jedinou shodnou písní je právě Doba ledová. Když jsme pak točili první oficiální album (Panton, 1987), které tehdy produkoval hudební publicista Vojta Lindauer v profesionálním studiu, tak prosadil znovu název Doba ledová. A já jsem tomu rád. Ta píseň byla holt výrazná (hrajeme jí dodnes) a kazetu znal jen menší a specifický okruh posluchačů. Vydáním prvního alba jsme vstoupili do obecného povědomí a náhle jsme se k našemu údivu stali profesionální kapelou, desky se skvěle prodávaly a my jsme začali hrát koncertní šňůry ve velkých sálech, objevovali se v médiích a tak… Ihned přišla nabídka vydavatelství na další album (Věž z písku, Panton, 1988). Bylo zvláštní, že vše v té době vznikalo tak nějak intuitivně (myslím zejména své skládání a texty, ale i studiovou práci). Otevřela se nová kapitola dějin Precedens. V každém případě jme přišli ve správnou chvíli s něčím co lidi zajímalo, co bylo nové.

Z temnějšího klubového podzemí se Precedens postupně stal jednou z nejznámějších kapel alternativní scény. Jak jsi tenhle skok do "první ligy" vnímal ty sám jako autor a kapelník?

Byl jsem trochu překvapen. Precedens se stal v tu dobu tak trochu pojmem. Proměnilo se poměrně výrazně i obsazení kapely. Na dalším albu už se mnou pracoval i druhý klávesista Pavel Nedoma, se kterým děláme v tandemu dodnes. Začaly přicházet i nabídky na hudbu filmovou, divadelní atd.. Profese malíře, kterou jsem na rozdíl od hudby vystudoval, musela na nějaký čas ustoupit hudební tvorbě.

Říká se o tobě, že skládáš spontánně, rychle a bez "šuplíkových" textů. Jak takový tvůrčí přetlak funguje v praxi — vzniká u tebe hudba i text v jednom jediném návalu energie?

No, často vznikají ty dvě složky písní vlastně zároveň, v méně případech nejprve hudba… Ten proces je těžké popisovat. Většinou mě vede opravdu nějaká intuice a spontánní nálada. Vesměs ale ty moje temné písně vznikají radostně. /smích/

Co tě osobně drží po více než čtyřiceti letech na klubových a festivalových prknech v takové tvůrčí i koncertní kondici?

Abychom nevytvářeli dojem nějaké idyly ony nastávaly i opravdu těžké chvíle, třeba když Bára odešla ke Stromboli. Hodně lidí si myslelo, že to byl i nějaký rozkol mezi mnou a Michalem Pavlíčkem. To je ale nesmysl. Naopak jsem byl Michalem požádán o texty – namátkou třeba Okolo ohňů, nebo Sandonoriko. A vlastně jsem napsal téměř všechny texty na jejich druhé album Shutdown, které pak byly přeloženy do angličtiny Michaelem Žantovským. Zajímavé je, že jsme po Bářině odchodu dál velmi hojně koncertovali. Zpěv převzal kytarista Vláďa Dvořák a sboristky Jana Badurová a Jana Benetová (později obě Shalom Petra Muka). Také jsem produkoval Bářino sólové album s velkým hitem Oty Baláže Souměrná. K textové spolupráci jsem tehdy oslovil Jana Saharu Hedla. Krev není voda. /smích/ S Bárou jsem natočil i řadu dalších "mimoprecedentních" alb (Responsio Mortifera, Angels voice, Dreams of Sphinx…). Na třetím albu Precedens Pompeje už zase zpívala, pak jsme ještě vytvořili společně desku Basic Beat Viktorie Královská ze které pochází moje poměrně známá skladba Soumrak bohů. Tu taky hrajeme v dnešní sestavě. S Bárou jsme se pak po letech rozloučili poněkud opomíjeným albem Precedens Aurora. To už jsem měl i druhou autorskou kapelu Lili Marlene s vynikající Dášou Součkovou. Kapela stále, i když ne moc často, vystupuje a nahrála tři alba. Na zmíněné desce Aurora si obě holky spolu zazpívaly duet Amor Muerto s videoklipem. Mezitím taky dvě alba Precedens (La, la, lá a Drž hudbu!) s Petrem Kolářem, které mám překvapivě dodnes dost rád... Je na nich třeba píseň Berlínská zeď a v jednu dobu v rádiích velmi hraná Jsi můj anděl. Ono to vypadá takhle pohromadě, že jsem strašně pilnej, ale bavíme se o celých desetiletích. Já jsem v podstatě spíš trochu línej. /smích/

Nové album Odstíny černé zní díky omlazené sestavě ostřeji a přímočařeji. Je tenhle syrovější rockový zvuk směrem, kterým chceš kapelu vést i do budoucna?

Rozhodně! Já se přiznám, že jsem se současnou podobou Precedens asi nejšťastnějším kapelníkem v celé té zamotané historii. S příchodem Daniely Langrové, což je velmi a velmi výjimečná bytost a zpěvačka, nastala nová éra. To ona přivedla basáka Zdeňka Imramovského, ten zase bubeníka Tomáše Kobdzeye Kašpara a pak si ještě vzpomněla že hrála se skvělým kytaristou Karlem Voštou (ten dokonce ještě nebyl na světě, když Precedens vznikl) a byli jsme pohromadě. To slovo je důležité. Cítím v kapele velkou soudržnost a energii. Ta jasně definuje i naše současné koncerty, které si opravdu moc užíváme. Takže najednou s Pavlem Nedomou poněkud kazíme věkový průměr téhle kapely "40plusníků". /smích/

Na playlistu máte novinky i klasické kusy jako Doba ledová nebo Berlínská zeď. Jak moc musíte starší věci aranžérsky přitvrdit, aby zapadly do současného zvuku kapely?

Je prostě skutečností, že naše současná podoba je rockovější díky novým spoluhráčům i zpěvačce, ale to celé naprosto s mým vroucím požehnáním. Je to přesně tak jak i já si to teď představuju, ale je jasné, že bez té "nové krve" by to určitě nešlo. Kapela je prostě kolektivní dílo. A tak, abych odpověděl na tvou otázku, samozřejmě bylo nutné "ošlehnout ohněm" i věci, které odnepaměti patří do koncertního repertoáru a jsou žádány diváky koncertů. Museli jsme samozřejmě měnit i tóniny, protože Daniela, na rozdíl od Báry není soprán ale alt. Hodně práce, ale krásné. Hudební publicista Pepa Vlček to v hodně příznivé recenzi na naše nové album popsal výstižně asi tak, že Precedens teď tvoří více kompaktní celek a nevytváří dojem kapely a sólistky… Myslím, že to přitvrzení nám sluší, že to není žádná moje stařecká nevyhraněnost. Naopak – stařecká vyhraněnost je to! /smích/

Pracuješ už na novém materiálu? Bude navazovat na Odstíny černé, nebo máš chuť kapelu posunout do jiné polohy?

Já nevím. Spíš chystám ještě nějaké rockové věci, ale někdy přijde za mnou třeba píseň jakou je Tsunami z Odstínů, což je postapokalyptický valčík bez rytmiky… Kdo se ve mně vyzná? Já teda fakt ne. Tak uvidíme až to uslyšíme!

Precedens je expresivní rockový tah na branku, zatímco Lili Marlene staví na dekadenci a temné kabaretní atmosféře. Jak snadné nebo těžké je pro tebe přepínat mezi těmito dvěma úplně odlišnými světy?

Baví mě obojí. Myslím, že i když jsem u obou kapel vlastně výhradním autorem – jsou opravdu různé. Ale velmi různé jsou přece i obě zpěvačky. A jestli něco po těch neuvěřitelných letech v branži vím jistě je to, že hlavnímu interpretovi (zpěvačce, zpěvákovi) je nezbytné věřit texty. Je třeba myslet na individualitu těch lidí, jejich talentů, osobností… Musí to být uvěřitelné z jejich úst, jako by to byla právě jejich imaginace. Ne, že jsou nástrojem na moje slova! To by nešlo.

Precedens v příštím roce slaví 45 let a Lili Marlene pro změnu 25. let existence. Ty do toho navíc 70. Jaké to bude slavit výročí kapel i vlastní životní jubileum téměř současně?

No, v obou kapelách hrají moji blízcí přátelé  tak je to zcela přirozený. Takové skoro druhé rodiny to jsou. Jinak já na jubilea moc nejsem, ale tady se to holt nabízí a není vyhnutí. Budou to asi pěkné mejdany, ale nakonec na to kolikrát nepotřebujeme ani jubileum. /smích/

Dáša Součková má velmi specifický alt. Co tě na jejím projevu inspirovalo natolik, že vznikl samostatný projekt Lili Marlene?

Její specifický alt. /smích/ No fakt – to je přírodní úkaz tak temný a hluboký hlas. Že je to naprosto skvělá ženská jsem zjistil až o chvíli později. Příští rok bychom se měli po čase objevit na festivalu Krásný ztráty – jinak jsme většinou k vidění v domovském náručí Malostranské besedy. Ostatně zde se odehrávají i pražské koncerty Precedens. Je to náš milovaný přístav.

Píseň Hoří Notre-Dame hrajete s oběma kapelami a natočil ji i Michal Prokop. Jaké to pro autora je, když slyší jednu svou skladbu v tak odlišných žánrových podáních?

Je to samozřejmě zajímavý srovnání. Michal to udělal s Framusem po svém téměř bluesově a mělo to hodně slušný ohlas v recenzích. Přístup Dáši je velmi expresivní až dramatický, jak se na Lili Marlene sluší a patří, no a Daniela to nazpívala pro změnu až nečekaně jemně se slovy "vždyť je to o pokoře". Já si té písně docela považuju a tak mi ty tři různé verze udělaly radost!

Jedna otázka k historii: Co pro tebe znamenala Bára Basiková jako hlas prvních alb Precedens?

To spojení mojí dost chladné syntezátorové hudby s Bářiným téměř operním sopránem znamenaly v naší kotlině asi něco docela netradičního – takové malé pozdvižení. Jinak jsme to dělat stejně nechtěli a vlastně ani neuměli. Nikdy jsme se nepodbízeli obecnému vkusu a už vůbec ne oficialitě. Snažili jsme se být sví, vlastně ani nesnažili – bylo to daný. Kalkul v tom nikdy nebyl. Byla to taková hodina Sirael uspořádaná nastavením nás samých a dobovému hladu publika po něčem novém a nezvyklém. Kupodivu ten vzájemný okamžik nastal a zafungovalo to. Je hezké a poměrně časté, že potkám lidi, kteří mi říkají že na Precedens vyrůstali… Já taky! /smích/

Píšeš ještě dnes texty přímo "na tělo" konkrétním muzikantům a zpěvákům, nebo napřed vznikne skica v hlavě a až pak řešíš, kdo ji zazpívá?

Ano na tělo. A protože holky jsou neoddiskutovatelně krásnější než kluci – tak většinou píšu na jejich těla… /smích/ Ale vážně – já vlastně dělám texty pro svoje dvě kapely, nejsem typickým nájemným textařem. Většinou, když připravujeme desku, tak se věnuju samozřejmě přednostně jedné kapele, nebo prostě pracujeme na koncertním repertoáru s druhou. Nedělám rozhodně na písních těch skupin nějak na přeskáčku a na střídačku - spíš se vždycky nějaký čas víc věnuji jednomu z těch milovaných souborů. Pro jiné interprety píšu výjimečně. Před asi dvěma roky jsem měl takový text, který nějak nebyl vhodný pro poetiku ani jednoho z nich a napadlo mě ho po té spolupráci na předešlé desce nabídnout Michalovi Prokopovi. Byl jsem opravdu překvapen, když mi pak psal, že to zhudebnil jejich klávesista a že tím začíná celé (jak už dnes víme) velmi úspěšné a ceněné album Ostraka. Píseň se jmenuje A přece ráno.

Tvoje texty byly vždy plné temnějších metafor, ponuré atmosféry a napětí. Kde bereš tu neustálou inspiraci pro témata, která tak dobře fungují s rockovým podkladem?

Inspirace to není žádná poletující múza, ale něco co je v člověku "jak v koze" (říkávala moje babička). Někdy se s něčím trápím, ale spíš musím říct, že ty věci, jako kdybych měl už někde v sobě napsané, nebo co. Tvorba je vlastně taková trochu záhadná věc. Aby to ale nepůsobilo nějak moc sebestředně, i když určitá nemalá dávka sebevědomí samozřejmě k té tvůrčí činnosti patří, Nastávají někdy i velké pochybnosti a trápení. Tak jako je to se vším. Vydal jsem tři knížky povídek a vždy jsem se nechal vést imaginací a intuicí a sám byl často překvapený co že se to tam odehrává? Taky je skoro nikdo nečetl. /smích/

Příští rok tedy Precedens oslaví 45 let od založení. Chystáte k tomuto jubileu speciální šňůru, hosty, nebo sázíte čistě na aktuální dravou sestavu?

Hosty? Víš, skupinou Precedens už prošlo tolik zpěváků, že by se to asi i nabízelo, ale já bych rád abychom po vzoru Ericha vin Denikena vzpomínali na budoucnost, ne na minulost. Přece jen je to pro mnoho posluchačů, včetně pořadatelů, vlastně novinka. Mám dost oprávněný pocit, že celý život pořád dokola začínám. A s určitou absurdní dávkou optimismu nehodlám bilancovat ani končit. Prostě současnému Precedens s Danielou věřím a dokonce bychom chtěli vydat i koncertní album tohoto seskupení. Snad seženeme prostředky, aby to mohlo být i na nosičích? A možná by to mohlo být i DVD, když pánbůh dá.

V nakladatelství MAŤA plánuješ vydat kompletní soubor svých textů pro Precedens i Lili Marlene. Co bude hlavním obsahem téhle publikace?

Texty..? /smích/ No, a samozřejmě se začínám přehrabovat v archivu fotek, budou tam samozřejmě i obaly, předmluva… Těším se na to! Mám rád knihy a pár povídkových jsem napsal, jak už jsem řekl, tak tohle budou příběhy a slova vzniklá pro hudební sloučeninu. Snad budou fungovat i tak, bez muziky? Jsou to nějaká vyjádření o tom co cítím kolem sebe i v sobě a někdy i o věcech o kterých nemám "šajna". Prvoplánové texty nemám rád. Ctím záhadu a dávám přednost tomu, když si do nich posluchač může projektovat vlastní vize. Tak to mám i s obrazy. Jen žádné manuály a vysvětlování. Svět je podivně krásné a ošklivé místo – ten vnější i vnitřní. Ale může být a je i inspirativní.

Chystáš sérii výstav Taneční, které mají být lehce surrealistické a erotické. Jak se tahle výtvarná linie propojuje s tvojí hudební tvorbou?

Nijak! Jsou to dvě moje profese, které se odvíjejí nezávisle. Někdy se trochu prolnou, ale to není podstatné a už vůbec ne záměrné! I když každý tvůrce má omezené zdroje imaginace. Co se týká výstav, tak jsou nějaké rozjednané a zatím je potvrzená na říjen roku 2027 pražská výstava v Galerii Toyen, patřící Praze 3. Nedaleko Jiřáku jsem chodil na střední a blizounko mám desítky let i ateliér. Ten se nalézá v sedmém podlaží bez výtahu – takže jsem vlastně taky "sportovec". No, to teda fakt nejsem, bohužel, ale zatím tam tak pětkrát v týdnu relativně "snadno" vykráčím. Při malování vlastně nikdy nemyslím na hudbu a naopak. Je to trochu schizoidní, ale to bude tím mým blíženectvím. I když manželka Jana říká, že jsem spíš takový "ublíženec". /smích/

Jsi vystudovaný malíř - čtyři roky SUPŠ a šest let AVU. Jak moc tě výtvarné vzdělání ovlivnilo jako hudebníka a textaře?

Pramálo. I když vlastně je to nesmyl, viď? Vždyť se to obojí vaří ve stejném kotli – svou hlavu myslím. Ale jsou to hodně odlišné činnosti – jedna je kolektivní a druhá poustevnická. Nedokázal bych se ani jedné vzdát. Žádná z nich není ta přednější, natož aby druhá byla zadnější. /smích/

Co bys na závěr vzkázal čtenářům REBEL SOUND u příležitosti 45 let Precedens, 25 let Lili Marlene a tvých sedmdesátin?

Nějak to strašně utíká – tak si užívejte každý den! Rád vás potkám na některém z koncertů a na nějaké té výstavě. A poslouchejte hudbu s láskou, bez lásky to vlastně nejde… Dělat ani poslouchat. A hlavně buďte happy! /smích/

Martin Němec v rozhovoru jasně ukazuje, že místo bilancování hledí dopředu. Současnému Precedens věří, chuť tvořit mu nechybí a vedle hudby dál zůstává věrný i malování a textům. Rebel Sound děkuje za otevřený a vtipný rozhovor a přeje jemu, Precedens i Lili Marlene spoustu energie do dalších let. A jak sám říká: hudbu dělat i poslouchat 

Matess