Lenka Čechová: o náhodách, které ji přivedly do Mean Messiah, hudbě a ženách v metalu

Lenka Čechová patří mezi výrazné, i když zatím možná trochu nenápadné tváře současné české metalové scény. Fanoušci ji mohou znát z jejích dřívějších let v kapele Imortela, kde prošla zajímavým vývojem od baskytaristky až k roli hlavní zpěvačky. Osud ji ale nakonec přivedl zpět ke čtyřem strunám – dnes je pevnou součástí Mean Messiah po boku Dana Frimla a Matěje Meiera. 

V otevřeném rozhovoru jsme probrali, proč byla baskytara původně jen "pragmatickou volbou", která se nakonec změnila v hlubokou vášeň. Lenka nám popsala svou hudební cestu plnou náhod, které ji dovedly až do aktuální sestavy Mean Messiah. Dozvíte se také, jak vnímá postavení žen v tvrdé hudbě a co je podle ní tím nejlepším (a velmi upřímným) lékem na momenty, kdy člověku dochází tvůrčí energie.

O tobě samotné zatím není moc informací – co byl ten zlomový moment, kdy ses rozhodla, že hudba pro tebe bude víc než jen koníček?

To rozhodnutí, že to s hraním myslím fakt vážně, padlo v momentě, kdy jsem nastoupila do své první kapely s autorskou tvorbou. Do té doby jsem působila v různých zábavových uskupeních, jenže to mě příliš nemotivovalo. V kapele Imortela se mi splnilo mé přání tvořit autorskou hudbu a celkově pracovat okolo chodu kapely. Nasbírala jsem velké množství cenných zkušeností a když po letech přišla příležitost nastoupit k Mean Messiah, bylo jasné, že tomu budu muset obětovat mnohem víc. Nutno dodat, že hudba je však stále "jen" mým koníčkem, ačkoli kapele věnuji velkou spoustu svého volného času.

Proč právě baskytara? Byla to láska na první dotek, nebo spíš pragmatická volba, protože v kapele chyběl basák?

Bé je správně. Už jako puberťačka jsem svému bráchovi záviděla kapelu, co měl s kamarády, a hrozně jsem chtěla v nějaké taky hrát. Jenže na kytaru jsem moc šikovná nebyla a zpívat jsem se styděla. Když však z bráchovy kapely odešel basák, nabídli mi, že můžu hrát s nimi, ale jedině na basu. A tak mi baskytara už zůstala a dnes jsem za ni moc ráda.

Které kapely nebo konkrétní hráči tě v začátcích nejvíce ovlivnili a formovali tvůj styl?

Jednoznačně to byli Avenged Sevenfold. Jejich skladby jsou dle mého názoru velmi kreativní. Začala jsem zabředávat do basových linek a toužila jsem se je naučit - a ta touha je v jakémkoli směru učení děsně důležitá. Nejvíc mě na nich bavilo, že se v těch linkách stále něco děje, jsou efektní a přitom se nejedná o žádné zběsilé honění hmatníku. U basy platí, že méně znamená více a tím se řídím dodnes.

Jak se zrodila tvoje spolupráce s Mean Messiah a jak probíhalo tvoje začlenění do kapely?

Moje cesta do Mean Messiah byla lemována množstvím náhod. Náhodou jsem se ocitla na workshopu Dana Frimla v jeho studiu The Barn, kde z něj náhodou vypadlo, že s Milošem Meierem kapelu znovu rozjíždějí a chybí jim už jen baskytaristka. To, že bych jí mohla být já, jsem brala jako fajn fór. Za pár dní jsem však pod tlakem blízkých a vlastní zvědavosti přece jen napsala Danovi o podklady ke skladbám a nakonec se ukázalo, že by to nemuselo být úplně marné. Začlenění proběhlo velmi hladce. Dan mi věnoval velkou spoustu svého času, pomoci a cenných rad, díky čemuž vše probíhalo jako po másle. Navíc jsme si v kapele sedli i po lidské stránce, což je pro správné fungování taky strašně důležité.

Mean Messiah mají velmi specifický, technický sound. Jak náročné pro tebe bylo do něj autorsky i hráčsky zapadnout?

Zpočátku to bylo velice těžké, jelikož jsem se v předchozí kapele nakonec věnovala téměř výhradně zpěvu a na baskytaru jsem asi dva roky prakticky nesáhla. Přiznám se, že jsem si některé starší skladby musela trochu zjednodušovat, abych je vůbec uhrála. Byla to však velká výzva, která mě neskutečně posunula.

Podílela ses na tvorbě materiálu k desce In Infinite Illusion? Jak celý proces skládání probíhal z tvého pohledu? Nechal ti Dan (Friml) volnou ruku?

Ano, i když jsem do tvorby alba naskočila až v průběhu, kdy už měl Dan rozpracovaná nějaká dema. O to jsem to měla v tom skokovém začátku snažší. Mile mě překvapila důvěra, kterou ve mě vložil, jelikož si předchozí desky nahrával sám. Obecně však při nahrávání fungujeme tak, že mi Dan pošle demo, já si do něj doma připravím svoje linky a společně to pak ve studiu dopracujeme.

Máš na tomto albu konkrétní skladbu, ve které máš pocit, že ses jako hráčka nejvíc našla?

Hráčsky mě nejvíc baví Crash Test. A troufnu si říct, že nejen mě, při živých koncertech si ji celá kapela náramně užíváme.

Jsi hráčka, která staví primárně na technické preciznosti, nebo je pro tebe důležitější groove a celková atmosféra skladby?

Hudba je umění, které není postavené jen na technické dokonalosti. Jako každé umění by měla člověku něco předat, dotknout se, vyvolat nějakou emoci. A o to se snažím i já. Jak už jsem psala výše – méně znamená více – a jeden dobře zvolený tón se vás může dotknout více než tisíc akordů. Nějaká ta technická zdatnost je však pro správné provedení toho tónu samozřejmě také potřeba.

Máš nějaké specifické návyky nebo techniky, které jsou pro tvůj styl typické a odlišují tě od ostatních?

To bych úplně neřekla, mám spíš různé zlozvyky, co se týče například držení rukou. Hodně s nimi odpočívám, jelikož odehrát set MM je někdy docela fuška. Navíc dělám fyzicky náročnou práci a ráda bych zvládala (nejen) hrát i za dvacet let. Co však bývá spoustě lidí trnem v oku je například to, že nehraju prsty, jako "správný basák", ale trsátkem.

Liší se tvůj přístup ke skládání nebo hraní basových linek ve studiu oproti živému hraní na pódiu?

Určitě ano. Ve studiu máte prostor se plně soustředit na precizní hru, kdežto na pódiu řešíte kvantum dalších věcí. Pro diváky je taky důležitý nejen ten poslechový, ale i vizuální zážitek a kontakt s kapelou, proto hru přizpůsobuju podle aktuální situace. Lidé vám spíše odpustí, když si něco zjednodušíte, nebo třeba i pokazíte, pokud je jinak vaše vystoupení baví.

Kromě baskytary se v jiných projektech věnuješ i zpěvu. Jak náročné je pro tebe přepínat mezi těmito rolemi? Pomáhá ti zpěv v lepším cítění rytmu při hře na basu?

Aktuálně už se zpěvu nikde jinde nevěnuju, ale v Mean Messiah mám na něj taky svůj prostor. Abych však pravdu řekla, jsem z těch, kteří mají s kloubením hry a zpěvu problém. Linky, které hraju, nejsou úplně jednoduché a často "zpívám proti ruce". A taky jsem nikdy nebyla žádná grandiózní zpěvačka, takže co si doma poctivě nenadrtím a nezautomatizuju, to tam nedám.

Co je pro tebe silnější zážitek – kreativní klid ve studiu, nebo adrenalin na koncertním pódiu?

Obojí má svoje kouzlo a jde to ruku v ruce. Společná práce ve studiu nás všechny baví a naplňuje, o to víc se vždycky těšíme, až se budeme moci předvést i na živo. Ostatně ty koncerty jsou takovým kořením celého toho procesu tvorby.

Vybavíš si moment z koncertu, který tě jako muzikantku skutečně definoval nebo ti změnil pohled na hraní?

Asi bych vzpomenula to, co jsem nakousla už výše. Dříve jsem se snažila na koncertech hrát děsně precizně, řešila jsem ruce, abych je měla ve správné poloze a abych proboha nic nespletla. Ve výsledku to vypadalo tak, že jsem celý koncert stála jako solný sloup, s pohledem upřeným na hmatník, ve stresu a nikoho to vlastně nebavilo. Teď už na to kašlu, hraní si užívám i za cenu toho, že ten výkon není úplně na 150 %. Baví mě to a řekla bych, že se ta dobrá energie přenáší i na diváky.

Jak vnímáš současnou českou metalovou scénu? Je to podle tebe scéna, která drží při sobě, nebo spíš mozaika menších uzavřených komunit?

Myslím si, že metalová scéna jako taková se celkem drží pohromadě – alespoň jsem nikdy nepostřehla nějakou výraznou rivalitu, ať už mezi subžánry, nebo mezi kapelami samotnými. Jediné, co ji tak nějak rozděluje, jsou její posluchači. Jedni neuznávají Traktor, druzí Dymytry a jiní třeba nás.  A přitom jsme všichni víceméně na jedné lodi.

Dnes se hodně mluví o "ženách v metalu". Máš pocit, že je to stále téma, které je potřeba řešit, nebo už se na to díváme čistě přes dovednosti bez ohledu na gender?

Rozdíly mezi muži a ženami jsou nesmazatelné bez ohledu na dovednosti. Podle mě není vůbec potřeba to řešit, i když se to samozřejmě děje a vlastně je to docela přirozené. Pokaždé, když se objeví žena v prostředí, které je "mužské", vzbudí to určitou pozornost. Což platí i v metalové hudbě, kde je mužské zastoupení počtově v převaze a máme jej takto zafixováno třeba z těch opravdu velkých kapel. Myslím, že je OK této pozornosti chytře využít. To, že mají někteří jedinci potřebu tento jev nějak sexualizovat, je však věc druhá.

Co tě drží nad vodou ve chvílích, kdy se věci nedaří, energie dochází a hudba přestává být jednoduchá?

Říká se, že v životě ženy neexistuje problém, který by nevyřešilo dobré jídlo nebo penis a pod to bych se taky podepsala. 

Kam bys se chtěla jako hráčka posunout v následujících letech? Máš nějaký konkrétní cíl, který tě žene dopředu?

Upřímně řečeno, konkrétní cíl nemám. Vždycky, když jsem si nějaký stanovila, osud mě stejně odvál úplně jinou cestou s jinými potřebami, a to se týká i hraní. Mým obecným cílem je neustále se zlepšovat v tom, co dělám, makat na tom, co zrovna potřebuju a těšit se, co nového život přinese – to je mým hlavním hnacím motorem.

A na závěr – co bys dnes s odstupem času poradila svému mladšímu já, které s hudbou teprve začínalo?

Cvič, sakra! 

Děkujeme Lence za otevřený rozhovor o její hudební cestě i působení v Mean Messiah. Přejeme jí mnoho inspirace, energie a dalších hudebních úspěchů.