LEGION: „METAL SE JEN NEPOSLOUCHÁ. TEN SE MUSÍ ŽÍT.“

Legion nikdy nebyli kapelou, která by svou existenci měřila počtem odehraných koncertů, velikostí pódií nebo tím, co právě diktují trendy. Jejich kořeny sahají do první poloviny devadesátých let, přes období Krematörr a Gutted až ke jménu Legion, které kapela používá od roku 1996. Od začátku přitom zůstává podstatné něco mnohem hlubšího: potřeba tvořit vlastní hudbu, hledat vlastní výraz a nenechat si určovat, jak má extrémní metal vypadat.

Na konci roku 2025 vydali Legion album Dysanthropos, desku, kterou sami vnímají také jako časovou kapsli tvorby uplynulé dekády. Vedle současné podoby tria Z, Interdictvs a Miško v sobě nese dlouhou historii kapely, proměny jejího přístupu ke skládání i témata lidské povahy, moci, strachu, odpovědnosti a kritického pohledu na zažité významy.

V rozhovoru pro Rebel Sound se vracíme ke kořenům Legion, k proměnám sestavy, vlastní akci UndergroundMania, vzniku Dysanthropos i spolupráci s Martinem "Hollym" Hollandrem. Řeč ale přijde také na samotnou podstatu undergroundu, autenticitu živého hraní a na otázku, co drží kapelu při životě i po téměř třech desetiletích. Odpověď je možná jednodušší, než by se zdálo: dokud je potřeba tvořit, příběh Legion nekončí.

Kořeny Legion sahají do první poloviny devadesátých let, během níž se původní těleso postupně proměnilo přes Krematörr a Gutted až ke jménu Legion, které používáte od roku 1996. Co bylo skutečným okamžikem zrodu kapely tak, jak ji chápete dnes? Co jste tehdy chtěli hudbou vyjádřit a které z těchto původních hodnot v Legion přežívají dodnes?

Zdravím RebelSound. O detailnějším rozboru dávné historie kapely jsem kdysi psal v rozhovoru na dnes už zaniklém webu Hardmusicbase (rozhovor brzy reposneme na náš FB), ale počítám, že běžnější postup je, že někoho osloví nějaký nástroj, začne na něj hrát a pak koumá, s kým by spojil síly a přetavil to v něco víc. My to měli obráceně, takže nejdřív jsme založili kapelu, dělali hubou džž džž džž, mlátili vařečkama do polštářů, řvali "Satan vraždí, pochcípeme" a nahrávali to na kazeťák. A teprve potom jsme začali přemýšlet, že bychom to mohli dělat na skutečný nástroje. Takže vlastně těch zrodů vidím několik, první, jak jsem psal, éra Krematörr, éra Gutted průzkumu bojem, co to je vůbec hraní, a nakonec tohle už je fakt muzika, tedy éra Legion.

Takže ty prvotní hodnoty, co odlišili Legion od Gutted, tj. čistá touha vyjádřit se hudbou, odklon od opisování riffů k vlastnímu přístupu a tématicky od popisu sociálních témat ke kritice náboženství a nutnosti absolutní osobní odpovědnosti, to vše zabalené do prostého popového hávu, to myslím v současné době stále v jisté abstrakci přežívá dosud. A samozřejmě vždy okořeněno větším než malým množstvím blastbeatu, nejsme přece smuteční kapela.

Vaši cestu provázela období intenzivního koncertování i fáze, kdy se činnost kapely výrazně zpomalila. Co se během těchto let odehrávalo uvnitř Legion a co rozhodlo, že se kapela znovu nadechla místo toho, aby se stala pouze uzavřenou kapitolou? Naučila vás tato zkušenost rozlišovat mezi dočasnou krizí a skutečným koncem?

Z pohledu vnějšího pozorovatele celkem logický postřeh na existenci kapely. Z mého pohledu já však nikdy nevnímal něco jako rozkvět, útlum, krize, konec, zrod. Já nejsem obdařen silnou potřebou sociální interakce, ale zas v sobě vidím obrovskou potřebu sebevyjádření, které se projevilo právě skrze tvorbu hudby. A odtud plynou všechny ty jevy, které popisuješ. Fáze koncertování se jednoduše odvíjí od toho, že se tomu někdo věnuje. Sami se koncerty neudělaj. V rané fázi kapely to byl Touster, kdo se tomu systematičtěji věnoval a bylo výraznější koncertování, pak přišlo dokončení školy, nástupu do práce a změna priorit a v důsledku postupný útlum koncetování. Pak se objevil Pestis, začal se tomu opět systematičtěji věnovat a opět se rozjelo výraznější koncertování. Já víceméně existuji jako entita, která má velkou vnitřní potřebu společné tvorby a jestli existuje posluchač či ne, to je spíše až druhotné. A mám to obrovské štěstí, že stále existují lidé, kteří to vidí podobně. Jde o to něco dělat, něco tvořit. Když se zadaří i prezentace, je to krásná nadstavba. Kdybych to mělo být primárně o pódiu, tak člověk dělá nějakej revival, a ne vlastní tvorbu. Takže z mého pohledu vlastně pro mě něco jako krize či konec neexistuje, prostě se to víc či míň přelívá mezi, v uvozovkách, koncertní fází či studiovou fází.

V devadesátkách v rozhovoru pro časopis Whiplash jsme říkali, že Legion tu bude, dokud z nebe nespadne poslední hvězda (hlavně pod vlivem filmu Caligula). A na tom se prozatím nic nemění.

Sestava Legion se v průběhu let několikrát zásadně proměnila a od roku 2023 fungujete jako trio Z, Interdictvs a Miško. Jak se příchodem Interdictva změnila vnitřní chemie, způsob skládání a rozdělení odpovědnosti? Co musí nový člen přijmout z historie kapely a kde naopak potřebuje dostat prostor, aby do ní mohl přinést vlastní osobnost?

Jednoduše z výborné k ještě lepší. Jak Touster s Danim, tak i Pestis s Miškem byli a jsou dobří lidé. To same lze bezezbytku říci o i Interdictovi. Všude jednoduše platí, že kde je vůle, je i cesta. Všichni tři jsme odlišné bytosti v různých životních situacích, ale naše cesty se propletli a vůle něco dělat nás spojuje a nutí k existenci něčeho, co se právě vyjadřuje skrze Legion.

Již dlouhou dobu se ustálilo, že naše tvorba vzniká nejvíce interakcí mezi mnou a bubeníkem, dříve s Danim, nyní s Miškem. Příchod Interdicta do kapely tyto zaběhlé koleje zatím nenarušil. Ale já pevně doufám, že i tato skutečnost někdy dozná změny. Po jeho příchodu ještě taky zaregistroval, že pouhá existence sama o sobě nemusí stačit a začal více řešit kapelní sociální média. A za to má mou hlubokou úctu a vděčnost. A určitě nesmím zapomenout i na jeho kouzelnou ženu Denisu, která taktéž pomáhá.

Od roku 1998 pořádáte vlastní akci UndergroundMania, která vznikla také jako prostor pro výměnné koncerty a podporu dalších kapel. Jak se český metalový underground za tu dobu proměnil z pohledu muzikantů i pořadatelů? Co dnes scéně nejvíce pomáhá a co ji naopak oslabuje, přestože se o tom mezi kapelami příliš otevřeně nemluví?

Ano, akce pořádáme, ale jak jsi měla dříve správný postřeh, někdy je to aktivnější, jindy zas míň. Tak brzy se to snad zas rozjede víc. Co se týká vývoje, tak za mě je to pořád víceméně stejný. Minimálně v undergroundu. Pořád jde lidem o vášeň k hudbě, tvořit ji, prezentovat, poslouchat. Zlepšili se technické možnosti, posunuli se standardy zázemí. Ale v podstatě se toho moc nezměnilo.

Co scéně pomáhá, co ji oslabuje? Netuším, scéna tu pořád je, byla a bude. Digitalizace a internet toho změnili hodně, ale je to spatně? Za mě ne. Změnilo to nějak živou muziku? Za mě ne. V undergroundu to je všechno o vášni k muzice, kdo se tím chce živit, zprofesionaluzije se, kdo ne, prostě jen hraje a je šťastný. A to je podstata undergroundu.

No nakonec možná jeden povzdech, že těch mladejch kapel je nějak míň něž když jsme začínali.

Diskografie Legion vede od nahrávek Normal Is Not to Believe..., Christians a Death Is Not Enough přes Xenophoby a EP Let Them Hate Us... až k novému albu Dysanthropos. Když tuto cestu posloucháte zpětně, v čem slyšíte neměnné hudební DNA kapely a kde naopak nejvýrazněji poznáváte, že jste se jako hudebníci i lidé posunuli?

Nejvýznamnější posun vidím tak nějak ve vše, jak v technice hry, tak přístupu ke skládání. Jednoduše čím víc toho umíš, tím víc máš možností. Hlavně po příchodu Miška k tomu člověk začel přistupovat zodpovědněji. Dříve to bylo takové šmrdlání, nasázet za sebe ňáký riffy, je to ok? Cajk, hotovo. Teď si člověk s nějakým motivem víc hraje, víc ho zkoumá v různých tvarech, víc řeši je pocit, jaký vyvolává. A taky tomu pomáhá, že se naučit hrát.

Co naopak přetrvává je nutnost vytvořit přímočarou popovou skladbu, co ti urve hlavu. Jakákoliv hudební komplikace přeruší tah, zmenší tlak.

Dysanthropos vyšlo v prosinci 2025, přibližně deset let po EP Let Them Hate Us..., a představuje plnohodnotnou studiovou výpověď současné podoby Legion. Proč cesta k této desce trvala právě tak dlouho a který okamžik rozhodl, že už materiál nemá zůstat ve zkušebně? Co jste během vzniku alba odmítli uspěchat, i když to znamenalo další čekání?

Legion má jednu zvláštnost, a to schopnost tak nějak dělat všechno trochu jinak, než by se mělo. Což třeba u nahrávek znamená, že do studia jdeme až v době, aby se materiál, který hrajeme naživo zakonzervoval v čase, namísto toho, abychom ho prezentovali až po nahrání. Proto tam jsou kusy i se stářím 10 let. Takže vedle toho, že je to i zachycení aktuální koncertní podoby Legionu, tak je to i taková časová kapsle tvorby za poslední dekádu. Takže krom skladby Dysanthropos byly ostatní již delší či kratší dobu součástí koncertního setu.

Tvorba každé skladby je vždy běh na několik týdnů, někdy i měsíců, než se to ze základní hrubé formy učeše do finální podoby. A pak stejně po roce leckdy ještě něco změníme. Text přichází vždy až jako poslední a vlastně celou původní skladbu ještě o něco změní, protože tam dobá další rytmickou melodickou rovinu.

Už samotný název Dysanthropos a skladby jako When All Is Too Human, As Long As They Fear Us nebo About Ressentiment otevírají témata lidské povahy, strachu, moci a zášti. Vznikala deska jako vědomě propojená výpověď, nebo se její společná myšlenková linka ukázala až zpětně? Která otázka o člověku nebo společnosti vás při psaní textů pronásledovala nejdéle?

Jak jsem uvedl výše, album je vlastně uzavření tvorby za poslední dékadu, takže logicky se nejedná o zamýšleně tématicky koncepční album. To spíš vzniklo jen tak mimoděk, kdy se člověk dlouhodoběji zabývá existenčními otázkami, vůle a pojevů moci, jestli sám sobě nejsi největší zrůdou či naopak. To vše podané v lehce aforizmující formě. Třeba taková 'Fall' (Podzim) řeší téma života, smrtelnosti jako přeměny v život jiný, tedy v podstatě život je nesmrtelný a nabývá jen různých podob a zároveň potřebu jedince setrvávat v té své stávající podobě, v aforizmu v refrénu 'Let me be immortal… at least for a day'

Většinu skladeb vlastně propojuje taková dlouhodobá koncepce převracení zaběhlých významů nebo interpretace něčeho z opačné strany než je běžné. Opět třeba 'Dysangelium', klasický příběh evangelia jen s pohledem, zda to co přináší, je skutečně dobro a zda ty příkazy nejsou klec.

Na Dysanthropos se vrací také skladba Twilight of the Idols, jejíž starší podoba vznikla už v období stejnojmenného miniproma. Proč jste se rozhodli právě tuto kompozici znovu otevřít? Co musí starší skladba splňovat, aby si zasloužila nový život, a kdy by naopak bylo poctivější ponechat ji jako dokument své doby?

Ta skladba byla přes 17 let součástí živého setu a po příchodu Miška v roce 2010 prošla významnějších úpravou, takže zařadit ji na desku bylo zcela přirozené propojení staršího Legionu se současným. V jistém smylsu je to i takové rozloučení s jednou érou kapely.

Album vznikalo v HollyCross Studiu s Martinem "Hollym" Hollandrem, který se podílel na nahrávání, mixu i produkci a ve skladbě Fall přidal kytarové sólo. Jak probíhal dialog mezi jeho pohledem zvenčí a vaší představou o zvuku Legion? Ve které chvíli vám pomohl odhalit něco, co jste kvůli přílišné blízkosti k vlastní hudbě už nedokázali slyšet?

S Hollym se známe už velmi dlouho, když už jsme z jednoho regionu, takže spolupráce s ním je bezproblémová. Jednak jsme u něj již nahrávali EP "Let them hate us …", což byla v podstatě jeho první produkce, druhak on je ten typ člověka, co z vás nenásilně dostane víc, než si myslíte, že ve vás je. Za těch 10 let od první společné spolupráce se navíc neskutečně posunul a tím, že nás dlouhodobě zná, jsme toho moc nemuseli řešit. Víceméně věděl, co udělá po svém a do čemu mu nemáme mluvit a kde nechat prostor nám či nás postrčit dál, aby produkce odpovídala nejlépe duchu Legionu a akutálních skladeb.

Tím, že se nahrávalo kompletně na naše nástroje, bicí, činely, kytary a aparát, tak vlastně zvuk odpovídá tomu, jak jsme zvyklý ze zkušebny a koncertů. Tedy se tomu dodala profesionální produkce a výsledek už byl prakticky podle představ, jak našich, tak i jeho. Proč kapele vymýšlet něco, čím není.

Jedna z jeho velkých předností je, že neopravuje něco, co není rozbité a navrhuje popostrčit pouze tam, kde to celku pomůže. On sám chce nahrát kapelu jaká sama je, ne nahrát Hollyho variaci na danou kapelu. S tím se velmi ztotožňuji. Další úžasná věc u něj je post produkce. My primárně nepoužíváme samply, ale vím, že studiová nahrávka je prostor, kde člověk může udělat více, než ve zkušebně či naživo. Takže mám představy, kde skladbě pomoci ji doplnit a udělat silnější. Jemu stačí popsat představu a za pár minut je výsledek, který přesně odpovídá tomu, co tam má patřit.

Z je u nového alba podepsán nejen pod texty, ale také pod obalem, designem a částí produkce. Jaké výhody přináší, když má jedna osobnost v rukou tak velkou část výsledné vize, a jaká rizika s tím souvisejí? Kdo v kapele dokáže nejúčinněji říct, že určitý nápad už neslouží skladbě, ale pouze autorskému egu?

Já to už takhle dělám prakticky od počátku Krematörru, takže je to pro mě přirození a moc nad tím nepřemýšlím, ale krom textů, do kterých mi nikdo moc nemluví, tak vždy vše dávám do diskuze se zbytkem kapely, takže jako celek, je to vždy co, s čím se ztotožňuje celá kapela. Takže doufám, že tímto přístupem, se všechna rizika eliminují. Jak jsem psal výše, obdobné je to i u hudby. Vznik každé skladby je delší proces, kdy je finálně laděna společně, takže výstup je vždy něco, s čím se ztotožňujeme všichni. Všichni v kapele už máme lecos za sebou, všichni jsme nějak společně naladění, takže žiju v přesvědčení, že víme, co chceme a co v dané skladbě pro nás funguje a co ne.

Oficiální videoklip When All Is Too Human představil novou desku ještě před jejím vydáním. Jak převádíte temnotu a intenzitu hudby Legion do vizuální podoby a živého vystoupení, aby nešlo jen o dekoraci kolem skladeb? Co by měl člověk po vašem koncertě cítit, i kdyby předtím neznal jediný text?

Agresi, těžkost, mohutnost, to je asi to první pocit, co mě napadá. To je něco, jak chceme působit. Osobně mám rád, když vizuál odpovídá hudbě. Náš je, myslím si spíše minimalistický, ale plně splňující to, že prostě už z toho, jak se postavíme na pódium, tak fanoušek pozná, co bude následovat. Vizuální stránka dokáže hudbě hodně pomoci. Neměla by se zanedbávat.

Dále vizuál pro mě není jen oblíct se do kostýmů a postavit nějaké kulisy, důležitou součástí vizuálu je dobře to zahrát naživo a být schopen interpretovat maximum své muziky, pozice, gesta, neverbální komunikace. Lidi doufám chodí na koncert si nejen poslechnout muziku, ale taky nasát pocit živého hraní, z charakteru těch lidí, co to hrajou. Pustit CDčko si můžou doma. Prostě taková upřímnost v projevu. Kdy někdo, co na pódiu něco předvádí tomu i věří, žije tím.

Legion se pohybují v undergroundu už téměř tři desetiletí, aniž by svou identitu přizpůsobovali momentálním trendům. Co pro vás dnes znamená skutečný posun kapely, který se nemusí měřit popularitou ani velikostí pódia? Až se za několik let ohlédnete za obdobím po vydání Dysanthropos, co byste chtěli považovat za jeho nejdůležitější důsledek?

Těžko odhadovat, jak se člověk bude dívat na tohle všechno za několik let. Doufám, že nás to zas posune dál, jak hudebně, lidsky, tak i příležitostmi. Optimálně zas překročit hranici, které se předtím nedosáhlo. Ale důležitý při tom zůstat šťastný, dělat věci, protože nás baví, ne protože musíme. To by bylo pěkné. A aby následující tvorba zas byl kus naší duše zachycený v okamžiku, co nebude jen pouhá repetice toho, co už tu bylo.

Na závěr máte prostor bez jakéhokoli omezení. Co byste chtěli vzkázat lidem, kteří s Legion prožili velkou část její dlouhé historie, nové generaci fanoušků extrémního metalu a čtenářům hudebního magazínu Rebel Sound?

Všem stávající i budoucím fanouškům děkujeme za podporu a Rebel Soundu taktéž. Metal se jen neposlouchá, ten se musí žít.

Rozhovor s Legion potvrzuje, že dlouhověkost v undergroundu nemusí znamenat přežívání ze setrvačnosti. V jejich případě je to spíš nepřerušená potřeba něco vytvářet, posouvat vlastní možnosti a přitom neztratit důvod, kvůli kterému kapela kdysi vznikla. Dysanthropos tak nepůsobí jako ohlédnutí za minulostí ani jako uzavřená kapitola, ale jako zachycení jednoho konkrétního okamžiku na cestě, která stále pokračuje.

A možná právě v tom je největší síla Legion. Nehrají proto, že by museli splnit očekávání scény, ale proto, že hudba zůstává jejich přirozeným způsobem sebevyjádření. V devadesátých letech říkali, že Legion bude existovat, dokud z nebe nespadne poslední hvězda. Po téměř třech desetiletích, nové desce a další chuti tvořit zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se ta poslední hvězda chystala spadnout.

Denča