Krkonošské matky: Z hospodské myšlenky k vlastnímu stylu. „Má to smysl!!!“

Krkonošské matky vznikly v roce 2017 z nápadu, který původně neměl velké ambice ani pevný plán. Z party, která se teprve učila zacházet s nástroji, se ale postupně stala kapela s vlastním rukopisem, dvěma alby a publikem, které její skladby zná a zpívá s ní pod pódiem.

V rozhovoru pro Rebel Sound se vracíme k jejich začátkům, k cestě od Rýbrcoulova konce k tvrdšímu Panoptiku, k příběhům z Krkonoš a Podkrkonoší, spolupráci se Scorched Æarth i k tomu, co pro ně po letech znamená kapela jako parta lidí. Řeč přišla také na další album a na rok 2027, kdy Krkonošské matky oslaví deset let existence.

Krkonošské matky vznikly v roce 2017 z hospodské myšlenky Honzy a Richarda, přestože jste tehdy neměli za sebou roky hraní ani jasný plán, kam se má kapela dostat. Když dnes stojíte před lidmi se dvěma deskami za zády, co vás na vlastní cestě překvapuje nejvíc? A změnila vás hudba i lidsky způsobem, který by vás tehdy u prvních zkoušek vůbec nenapadl?

Překvapuje nás, že lidi před pódiem v drtivé většině naše songy znají a zpívají si je, a vyloženě nás překvapuje, že songy z nového alba, které jsou výrazně tvrdší, lidi berou příznivě. A přesvědčili jsme se o tom, že když přijedeme někam, kde nás nikdo nezná, máme vysloveně příznivé ohlasy, a to nás opravdu těší.

Lidsky nás to posunulo určitě. Začátky byly těžké. Stejně jako v rodině občas došlo na slzy a skoro i na facky... To všechno nás posunulo až k tomu, že teď jsme opravdu rodina. Není to klišé, je to tak – rodina, včetně našich partnerek, dětí, psů a tak...

Na začátku jste zavrhli převzaté skladby také proto, že jste je nechtěli "prznit", a místo toho jste začali skládat vlastní věci. To je vlastně dost neobvyklá cesta: učit se nástroj skrze vlastní hudbu, nikoli skrze cizí písně. Co vám tento způsob dal do autorského rukopisu a existují dnes postupy, které možná nejsou učebnicové, ale právě proto jsou typicky vaše?

Od začátku – a to je potřeba zdůraznit – jsme byli tři, kteří v podstatě vůbec nic neuměli, jen jsme měli kupu textů. Nápadů plnou hlavu, ale jak to dostat ven? Adam, který přišel jako poslední, uměl aspoň hrát, měl za sebou nějaký svůj "projekt" a on je teda tím nositelem nápadů, které společně přetavíme do finálního songu. Někdy to trvá 35 minut, někdy se nápad dá do šuplíku a vrátíme se k němu za několik měsíců.

Učebnicového není doopravdy vůbec nic. Není to nijak cílené, řídí se to pocitem, ale ten rukopis vzniká právě tímhle. Ani si to neuvědomujeme, ale slyšíme to teď po těch letech od fanoušků i od kritiků, že jsme vytvořili vlastní styl a jsme nezaměnitelní. Ale opravdu každá věc vzniká z okamžitých nápadů, které se mění podle pocitů, podle nálady. Songy na Panoptikum jsme vlastně furt vybrušovali až k té naší dokonalosti.

Debut Rýbrcoulův konec zachytil kapelu v mnohem syrovější a místy bigbítovější podobě, zatímco Panoptikum z roku 2025 je tvrdší, temnější a sebevědomější. Kdybyste obě desky nevnímali jen jako hudební nahrávky, ale jako fotografie toho, kým jste v dané době byli, co by o vás každá z nich prozradila? A co už by dnešní Krkonošské matky z debutové éry nedokázaly zopakovat stejně?

Na první fotce by byla naivní parta, která vůbec nevěděla, co se bude dít. Nadšení tam bylo, ale očekávání asi žádné. Opravdu jsme nevěděli, o čem to vlastně je – hrát každý víkend, jezdit po koncertech, jednat o podmínkách a všechno, co k tomu patří. A ovládání nástrojů bylo taky takové... řekněme dětské.

Druhá fotka už je barevnější, má víc těch pixelů. Je na ní parta, která už ví, co chce.

A co už nechceme a hlavně nedokážeme, je zlikvidovat spoustu rumu a piva. To už ne!!!

Po odchodu původního basáka Michala přišel Lukáš a kapela se ustálila v dnešní sestavě. Výměna jednoho člověka dokáže změnit nejen rytmiku, ale i vztahy a způsob, jakým se ve zkušebně rozhoduje. Co Lukášův příchod změnil v hudbě a vnitřní chemii kapely a kdy jste poprvé cítili, že tahle sestava už opravdu dýchá jako jeden celek?

Nic se nezměnilo, prostě přišel a zapadl. Výhoda byla, že to byl náš kamarád, kterého jsme znali. V podstatě to byl nový začátek. Lukáš se taky musel učit hrát, ale lidsky to bylo a je v pořádku.

Krkonoše a Podkrkonoší nejsou ve vašich textech jen kulisou; vracejí se v nich postavy, pověsti, historie i konkrétní místní motivy. Sami jste řekli, že si některé věci dohledáváte, protože nechcete vypouštět bludy. Kde pro vás vede hranice mezi historickou či folklorní věrností a právem autora příběh přetvořit? Stalo se někdy, že jste kvůli nalezenému faktu museli změnit text nebo úplně zahodit dobrý nápad?

Bylo by to na dýl... Obecně je to tak, že třeba v případě Rýbrcoula si Richard vybral z několika pověstí a interpretací tu, která nám byla nejblíž a nabízela určitou pointu, na kterou navázal Krakonoš. Byla témata, která jsme zahodili, i když jsme je měli skoro hotové, protože by byla zbytečně konfrontační nebo pro náš styl muziky nevhodná. My chceme muzikou i texty bavit, neklademe si za cíl pokládat otázky a za každou cenu hledat odpovědi.

Na jedné straně máte skladby pevně spojené s krajem, z něhož pocházíte, na druhé straně chcete, aby fungovaly i pro člověka, který nikdy nestál pod Sněžkou ani nezná místní pověsti. Co musí takový regionální příběh obsahovat, aby se z něj stal univerzální song? A je nějaká skladba, u níž vám reakce lidí ukázala úplně jiný význam, než jste do ní původně vložili?

Krakonoš, Sněžka, Rýbrcoul, to jsou pojmy, které zná v podstatě každý, v tom je to celkem jednoduché. Musí zaujmout hudba, v návaznosti na to text, a mělo by to fungovat všude.

Song Motor z prvního alba je vlastně o nás, o kapele, o našem začátku. No a je z toho "morkářská hymna".

Panoptikum vznikalo v úzké spolupráci s Janem Mosteckým ze Scorched Æarth, další lidé z této kapely se objevili i ve sborech a vy sami mluvíte o vzájemné pomoci a přátelství. V prostředí, kde se kapely často vnímají jako konkurence o stejné publikum, je to zajímavý protipól. Co vám tahle spolupráce ukázala o tom, jak může fungovat lokální scéna, když si kapely místo soupeření navzájem otevírají dveře?

Nevnímáme žádnou kapelu jako konkurenci. Lokální scéna tady u nás, myslíme, funguje dobře. Příkladem je místní multižánrový Festival Dvorských kapel. Od country po metal. Lidi chodí a je to fajn akce. A samotní Scorched Æarth? Prostě kamarádi. Máme společnou zkušebnu, chodíme na pivo, prostě kamarádi.

Finální mastering Panoptika jste poslali Thomasu Ebergerovi a Sofii von Haage do Stockholmu a výsledek vás přesvědčil natolik, že jste už řekli, že stejnou cestou má jít i další album. Co jste ve švédském masteru poprvé uslyšeli ve vlastní hudbě, co vám předtím chybělo? A jak poznáte okamžik, kdy je zvuk ještě autentickou podobou Krkonošských matek, a kdy už by studiová dokonalost začala mazat charakter kapely?

První věc byla, že Jenda Mostecký nahrávku nabral a dobře smíchal. Ze Švédska nám přišly poznámky, u kterého songu co a v jakém čase budou "vytahovat". Celkový dojem je ten, že oni muziku opravdu cítí a pochopili, co jsme tím mysleli. Vytáhli opravdu to, co je v každém songu potřeba. Chceme říct, že celé album je podle nás poměrně syrové a Švédové to jen podtrhli.

Panoptikum jste poprvé vydali také na vinylu. U kapely, která původně neplánovala nic víc než hraní pro radost v garáži, je vlastní LP docela symbolický milník. Když jste ho poprvé drželi v ruce, byl silnější pocit hrdosti, nevěřícnosti, nebo spíš okamžitá myšlenka "tak co bude dál"? A změnilo vydání fyzické desky nějak váš vztah k tomu, co po sobě chcete jako kapela zanechat?

Nikoho z nás tahle otázka nikdy nenapadla. Jen opravdu otázka: co bude dál? No dál chceme prostě dělat muziku, abychom věděli, co bude dál...

Honza na Panoptiku používá širší výrazový rejstřík a celá kapela se přirozeně posunula k tvrdšímu projevu, přesto jste zároveň řekli, že další krok už nemá být jednoduše "ještě tvrdší". Pokud tedy další vývoj nemá stát na přidávání brutality, kde dnes vidíte největší neprozkoumaný prostor Krkonošských matek: v atmosféře, aranžích, textech, melodice, práci s hlasem, nebo úplně někde jinde?

Ve všem, co jsi tady napsala. Tak to prostě je, nejdůležitější je atmosféra a nálada v kapele.

O příštím albu už víte minimálně dvě věci: nechcete bezmyšlenkovitě dál přitvrzovat a mastering byste znovu rádi svěřili do Švédska. Co už dnes o třetí desce skutečně existuje – riffy, texty, témata, hotové skladby, nebo zatím hlavně směr? A co musí nové album nabídnout, aby nebylo jen "Panoptikum číslo dvě", ale další důvod, proč má smysl, aby kapela pokračovala?

Důležitá je touha, z toho pramenící tvrdá dřina a vývoj. Směr je daný, nápady jsou a teď už je to jenom na nás. Touha je nejdůležitější a je opravdu velká. A vykrádat sami sebe nechceme. O to je to těžší, ale zajímavější.

V roce 2027 oslavíte deset let fungování. Začínali jste bez velkých plánů a dnes máte dvě alba, vlastní LP, videoklipy a zkušenosti z velkých pódií, přitom sami říkáte, že nejvíc vás nabíjí hraní pro lidi. Kdybyste si k desátému výročí nesměli přát větší festival, vyšší čísla ani slavnější jméno na plakátu, jaký jiný důkaz by vám řekl, že těch deset let mělo smysl?

Parta, kterou máme. Prožili jsme různé situace těžké, kdy šlo o zdraví jednoho z nás, kdy jsme procházeli různými rodinnými zvraty, ale i dobré, jako svatby a další věci. Mělo to smysl. To, že tady ještě jsme, je důkaz, že to mělo smysl. Má to smysl!!!

A úplně na závěr vám necháme prostor bez mantinelů. Co byste dnes chtěli říct lidem, kteří Krkonošské matky sledují od Rýbrcoulova konce, těm, kteří vás objevili až díky Panoptiku nebo na koncertě, a čtenářům Rebel Sound? A kdyby měl někdo za dalších deset let jednou větou vystihnout, co byly Krkonošské matky zač, jakou větu byste si přáli slyšet?

Odpověď je jednoduchá. Choďte na koncerty, bavte se, bez vás to nejde a nikdy nepůjde. Když to baví vás, o to víc to baví nás.

Co bychom chtěli slyšet? Asi jen "DOBRÝ".

Oslavte s námi příští rok 10 let. Bude to jízda!!!

Děkujeme za možnost prezentovat naši kapelu!

Honza, Ríša, Adam a Lukáš... Vaše KM

Příběh Krkonošských matek je důkazem, že kapela nemusí vzniknout s velkým plánem, aby si postupně našla vlastní cestu, zvuk i publikum. Z původní hospodské myšlenky vyrostla parta, pro kterou dnes hudba není jen o deskách a koncertech, ale také o vztazích, společných zkušenostech a chuti posouvat se dál bez toho, aby ztratila vlastní tvář. Před desátým výročím tak Krkonošské matky nehledí jen zpátky už teď přemýšlejí nad další deskou a podle jejich slov je touha pokračovat opravdu velká. A jak sami říkají nejjednodušeji: "Má to smysl!!!"

Děkujeme kapele Krkonošské matky za čas, otevřenost a rozhovor pro Rebel Sound.

Denča