Kirk Běhunek: Sedm strun, tisíc příběhů. Jak český metalista prorazil mezi světové legendy

Kirk Běhunek patří k nejvýraznějším kytarovým osobnostem českého metalu. Od hokejového drilu přes sedmistrunné experimenty až po pódia s Doro, Blazem Bayleym nebo Victorem Smolskim - jeho cesta je směs disciplíny, šílenství a nekompromisního talentu. 

 V otevřeném rozhovoru mluví o spálených kytarách, thrashových začátcích, světových spolupracích i o tom, co dnes žene SEVEN dál. 

Kirku, tvůj příběh je fascinující. Do patnácti jsi dřel na ledě v hokejové škole a pak přišel ostrý střih ke kytaře. Jak moc ti ta sportovní disciplína a hokejový dril pomohly v tom, abys později seděl na hodinách u kytary a vypracoval se na takovou technickou úroveň?

Děkuji Martine. Každá věc které obětuješ čas a energii, má nějakou zpětnou vazbu. Hokej je tvrdá a nekompromisní hra, která mě naučila padat a opět se zvednout, i to, že když se někdy něco nepovede, tak když tomu pak věnuješ čas, že to jednou přijde. Hokej mě naučil nebýt sobecký, že je to kolektivní hra, ale i to že se musíš ve vteřině rozhodnout, co uděláš. Ne pokaždé z toho padne gól, ale to rozhodnutí musíš udělat. Tak jsem začal dřít na kytaru každý den, a dodnes mě to nepřestalo bavit.

Pocházíš z hudební rodiny, ale s kytarou jsi začal relativně pozdě. Zlomem pro tebe bylo vidět Guy Mann-Dudu (ex-Alice Cooper). Co konkrétně v jeho hře tě tehdy tak fascinovalo, že jsi okamžitě věděl, že tohle je tvůj směr?

Ano, oba rodiče i když amatérsky se věnovali hudbě - maminka zpívala a táta jako malý hrál na housle. Hudba nás se ségrou obklopovala od dětství. Kotoučový magnetofon a gramofon přehrával dokola Johnyho Cashe a Abbu a vše, co táta sehnal od naší sousedky, která žila v Rakousku. Jmenovala se Blanka Drboutová Haumer a podporovala mě jak v hokeji, tak v hudbě. Když mi v roce 1978 přivezla desku Kiss - Double Platinum, tak bylo jasný, že hudba je pro mě vším, i když jsem v té době ještě jezdil po ledě.

Guy Mann Dudu jsem viděl u Miloše "Dodo" Doležala. Miloš byl první, kdo se mi věnoval a vysvětlil. jak cvičit a pracovat, aby mi kytara v rukách trochu hrála. To, že studoval v USA spolupracoval z lidmi, jako je Guy a mnoho dalšími, mě hrozně nakoplo. Hlavně to zjištění, že to jde, když makáš.  Nejvíce mě ale asi ovlivnil Ace Frehley z KISS.

Nevím jestli to bylo tím, že byl první, kdo mi hrál v gramofonu nebo jeho hra ale dodnes je pro mě jeden z nejlepších rockových hráčů na světě.

Už v roce 1990 jsi u nás hrál na sedmistrunnou kytaru, což tehdy působilo jako z jiného světa. Jak jsi se k ní v té době vůbec dostal a co na tvůj "sedmistrunný útok" říkali tehdejší kolegové z thrashové scény?

Toužil jsem si koupit pořádnou kytaru, bohužel v té době byla čekací doba na kytar Ibanez v Německu cca půl, protože na kytary Ibanez v té době hrál každý a firma nestíhala vyrábět. Vše jsem prodal a čekal až dorazí má vytoužená Ibanezka RG565, ale nedočkal jsem se a tak jsem vyrazil do Německa abych si vybral nějakou náhradu. Shodou všech náhod a omylů jsem najednou držel v ruce model UV7BK - sedmistrunku. Byla totiž v krabici, kde měla být původně šestistrunná JEM777VBK. Celé to bylo jako sci-fi a jako ve snu. Většina lidí to tehdy vůbec nechápala a říkali, že je to nesmysl. Přitom během pár let začalo na sedmičku hrát mnoho kytaristů stalo se to naprosto běžné.

Pamatuješ si okamžik, kdy tě poprvé napadlo zapálit kytaru? Co byl ten impuls — náhoda, inspirace, nebo touha posunout show o level výš?

Popravdě, nedělá mi to moc radost. nejsem zastánce pálení kytar, ale celé to vzniklo nevinně. V klipu "Beznaděj" jsme použili první pyro a pak na pár koncertech. Kapelu a všechny okolo kapely i management, to tak nadchlo, že se začalo řešit používání ohňů na koncertech jako umocnění show. Pak jsme začali hledat další a další možnosti - hořící kytaru, paličky a kříže, třeba v písni "Zlo". Neustále jsme zkoušeli a hledali, až z toho vznikla současná show. Samozřejmě že jsme to řešili s profesionály a každý koncert dodržujeme bezpečnost, aby se nic nestalo.. Kytary většinou úplně neshoří, a mají svou další cestu - dostanou je naši fanoušci, nebo je dražíme a výdělek jde na dobrou věc. 

Prošel jsi kapelami jako Stress, Exekutor nebo Whitelight s Petrem Kolářem. Jak vzpomínáš na tu divokou porevoluční éru, kdy jsi začal spolupracovat i s Petrem Jandou v jeho studiu Propast?

To vše, co bylo před a chvíli po revoluci byla obrovská jízda. Myslím si kdo tu dobu zažil mi dá za pravdu. Mělo to své nevýhody - pořád nám komunista něco zakazoval, ale ve výsledku to byla pro kapelu obrovská reklama. Sály byly pořád plné lidí a my hráli celý rok pátky a soboty. Těsně po revoluci se sice na čas vše zastavilo, mnoho kapel končilo, ale pak se to zase trochu zlepšilo V každé kapele jsem se snažil něco od kolegů přiučit a posouvat sebe i kapelu dál.

Petr Janda je rockový otec nás všech. Myslím si, že pomohl a zviditelnil mnoho československých kapel. Z nás se po první spolupráci v roce 1992 s kapelou Exekutor na Rockmapě IV stali přátelé. Později jsme spolu spolupracovali s kapelou Whitelight. Dodnes jsme skvělý přátelé alespoň tak to cítím. 

SEVEN začínali jako instrumentální trio Johny Band. Co tě vedlo k tomu postavit kapelu čistě na kytarové virtuozitě? Bylo těžké v Česku devadesátek prosadit hudbu, která nepotřebuje zpěváka, aby mluvila k lidem?

Já nechtěl hrát instrumentálně, ale dlouho jsem nemohl najít zpěváka - po Petrovi Kolářovi to nebylo vůbec jednoduché, a tak to vyplynulo samo. Hráli jsme tak až do roku 2007, kdy přišel Jirka "Kombi" Komberec. Ze začátku to bylo velmi těžké, protože až na pár výjimek to nikdo nedělal. Přesto jsme skvěle fungovali a jezdili po velkých akcích, kde jsme působili jako zjevení. Tato instrumentální doba mi otevřela dveře do zahraničí a díky ní vzniklo mnoho spoluprací. Jak s firmami co vyrábějí hudební nástroje (Ibanez, Mesa Boogie, Rivera, Laney, G.Dennis, Digitech, Black Smith a mnoho dalších), tak to že jsme začali spolupracovat s rockovými a metalovými legendami.

Máš za sebou neuvěřitelnou spolupráci s metalovou královnou Doro Pesch. Jaké to bylo, když se váš společný klip "Believe In Yourself" dostal až na MTV a ty jsi s ní stál na pódiu před tisíci lidmi?

Měl jsem obrovské štěstí a byl jsem ve správnou chvíli na správném místě. Velký podíl na tom mají Martin Fořt a Richard Harušták. Ta spolupráce byla neuvěřitelná, s Doro se pracovalo naprosto skvěle a stali se z nás velcí kamarádi. Pak jsme jezdili s Doro kapelou turné po Evropě a i já jsem s ní občas koncertoval, když mě pozvala. Občas i nečekaně. Takže třeba přiběhl někdo do šatny a řekl: "Budeš hrát dnes s Doro tento nebo tento song." Já seděl vyjevený a nevěděl jak reagovat. Pak přišel Joy Taylor, kytarista od Doro a řekl: "Je to tak a tak za půl hodiny na stage" a odešel. V těchto okamžicích se mi vždy vyplatila ta obrovská dřina, kterou jsem hudbě obětoval i to, že jsem od mala odposlouchával nahrávky a hledal riffy mých oblíbených kapel.

Když stojíš před 30 tisícovým davem nebo před 100 lidmi v klubu, vnímám hodně podobně. Pro mě je důležitý ten úžasný pocit, když držím v ruce kytaru a mohu hrát, a když lidé odcházejí z koncertu šťastní. Nejkrásnější na hudbě je energie která vzniká při hraní v kapele a když se propojí s fanoušky. To je pro mě nejvíc, co si z koncertu odnáším - je to nepopsatelný pocit.

Spolupracoval jsi s Victorem Smolskim z Rage, který ti produkoval desku. V čem tě spolupráce s takovým kytarovým gigantem nejvíc posunula jako hráče i jako producenta?

Spolupracovat a stát na pódium s Victorem, bylo další ze splněných snů. Je to neuvěřitelný hráč i člověk. Hodně jsme naladěni na stejné vnímání hudby, a když produkoval desku, šlo to strašně rychle a bez problémů. Hodně věcí jsem obkoukal i se naučil. Věděl jsem, kde mám své limity, za které nedokážu jít, a on mě je naučil překonat. Je to neskutečný virtuóz a hrát s ním na pódiu byla pro mě neskutečná pocta. Nedávno jsme si psali a bavili se o další spolupráci.

Tvůj záběr je neskutečný – od thrashových začátků v Exekutoru až po plánovanou spolupráci se salzburskou filharmonií. Jak se v tobě pere ten syrový metalista s muzikantem, který v hudbě hledá symfonickou hloubku a jazzovou pestrost?

Já mám klasiku moc rád a vlastně jakoukoliv hudbu. Vždy, když něco poslouchám, cítím tu obrovskou pokoru k práci druhých, hlavně co dotyčný věnoval tomu, aby to tak hrálo a mělo to co má. Snažím se poslouchat různé žánry a nechávám se jimi inspirovat a ovlivňovat. Mám rád F. Zappu, J. Becka, G. Moora, jazz, country a vše, kde cítím nějakou osobitost. Ke spolupráci s filharmonií nedošlo, protože jsem v té době vše řešil přes kamaráda a ten to zazdil. Přesto to bylo neuvěřitelné, když po workshopu za mnou přišel ředitel Salzburgské filharmonie a nabídl mi spolupráci i to jak líčil svou představu.

Jsi firemním hráčem světových značek jako Mesa Boogie, Ibanez nebo Laney. Co musí kytarista tvého formátu splňovat, aby si ho takoví giganti vybrali do své prestižní "stáje" a uvedli ho na svých globálních webech?

Na toto neumím správně odpovědět. Mě si firmy našli samy, možná je to tím, že ty nástroje sám dlouho požívám, a asi byly spokojené s tím jak je prezentuji. Pro mě je to neskutečná čest a nesmírně si těchto spoluprací vážím. Je pravda, že za celou dobu jsem spolupracoval s hodně firmami. Jedna z posledních spoluprací je s americkým výrobcem strun Black Smith a jejich českým dealerem BachMusic.

Předskakoval jsi hvězdám jako Scorpions, Helloween nebo Uriah Heep. Která z těch světových legend na tebe udělala největší dojem svým lidským přístupem v zákulisí?

Měli jsme obrovské štěstí a jsem za to moc vděčný. Co bylo pro mě většinou neuvěřitelné zjištění, to jak jsou HVĚZDY pokorný, slušný a úplně v pohodě. Bylo super moci s nimi mluvit o aparatuře, kytarách nebo poslouchat historky co vše zažili - třeba od Micka z Uriah Heep. Některé muzikanty zajímalo na co hraji. Bylo třeba skvělé po koncertě na Metalfestu v Plzni, za námi přišli technici a Alex Skolnik z Testament a vyprávěli nám, kde hráli den předtím a kam jedeme my další den. Alex pochvaloval naši show a prohlížel si kytary. Neříkám že všichni jsou takový, ale my měli štěstí na pohodáře a skvělé lidi.

Kdyby za tebou dnes přišel mladý kluk, který chce hrát metal a dostat se tam, kde jsi ty – co by byla ta první a nejdůležitější rada, kterou bys mu jako kytarový mentor dal?

Rada je velmi těžká, situace na hudební scéně se pořád mění, ale vím, že to po čem člověk touží, že se mu jednou splní. Je to asi o tom se nevzdat, i když se nedaří, a nenechat se pohltit trendem. I když cestou, kterou jdeš je klikatá, dlouhá, nekonečná, nakonec každý dojde ke svému cíli. Což všem přeji ať si plní své sny. 

Éra s Blazem Bayleym (ex-Iron Maiden) je pro fanoušky SEVEN legendární. Jak k tomu prvnímu kontaktu vlastně došlo? Musel jsi ho jako kytarista a skladatel hodně přesvědčovat, nebo si vaše hudební světy sedly okamžitě?

Tím, že jsme spolupracovali s Doro Pesch na naši desce Sevens, tak ona byla ten, kdo domluvil na křest desky Blaze Bayleyho.. My se naučili jeho šest věcí a po prvním koncertě byl tak nadšený, že už šlo vše samo. Odehráli jsme spolu spousty koncertů. Blaze spával u mě doma a chodili jsem u nás na pivo do hospody, kde si vždy broukal s country kapelami a říkal, tu znám to je naše písnička.

S Blazem jsi nejen koncertoval, ale i skládal. Jaký je jako spoluautor? Nechal si do linek mluvit, nebo měl jasnou vizi "maidenovského" střihu, přes kterou nejel vlak?

Bohužel, k takové spolupráci nedošlo.

Na koncertech jste s Blazem hráli i pecky od Iron Maiden. Jaký to byl pocit, řezat riffy skladeb jako "The Clansman" nebo "Futureal" a mít u mikrofonu ten originální hlas?

Všechny písně, které jsme spolu hráli, ve mně vytvářeli neuvěřitelný pocit. Iron Maiden mám moc rád a hrát je z jejich zpěvákem., i když minulým, je neskutečný pocit. Někdy po koncertě když přišli jeho fanoušci a poslouchal jsem jejich chválu a viděl jak byl Blaze spokojený, to byl ten nejlepší pocit který může muzikant mít. Pro mě bylo hrozně zajímavé poslouchat, když jsme seděli vyprávění o Iron Maiden a Harrisovi, jak spolu kamarádí, o tom jaké to bylo nastoupit do takové mega kapely. Všechny ty historky, byli to neskutečné chvíle.

Děkuji za Tvé otázky a zdravím vaše čtenáře Rebel Soundu - Honza "Kirk" Běhunek - Seven.

Na úplný závěr patří velké poděkování Kirkovi za jeho čas, vstřícnost a otevřenost, se kterou s námi sdílel své zkušenosti i zážitky. Velmi si vážíme toho, že si na naši redakci udělal prostor, a přejeme mu spoustu úspěchů – na pódiu i mimo něj.