Když se čtvrtstoletí na scéně potká s čerstvou krví: Zeller, Czenda a Andrea Kohoutová v trojrozhovoru o společném turné

Dvě ostřílené stálice tuzemské tvrdé scény a čerstvá krev, která se nebojí vzít opratě do vlastních rukou. Cocotte Minute a Post-It spojili síly téměř po dvou dekádách a na podzimní šňůru Rádi bychom se proslavili, než umřeme Tour přibrali jako dravou posilu pražskou formaci Anteater v čele s frontmankou Andreou Kohoutovou. Zpovídali jsme všechny tři lídry – Martina Zellera, Josefa "Czendu" Urbánka i Andreu, a za Anteater se k odpovědím připojil také Jindřich Traxmandl. Nešli jsme po povrchu. Mluvili jsme o hlasivkách na hranici kolapsu, o tom, jak chutná hudební svoboda na starém mlýně mimo pražskou bublinu, i o tom, co se stane, když se pětadvacetiletá klubová zkušenost potká s nekompromisní energií nové generace.
ANTEATER

Přesunout kapelní základnu z Prahy na starý mlýn na samotě zní sice poeticky, ale z hlediska hudebního byznysu je to celkem riskantní krok. Nebály jste se, že ztratíte kontakt s pražskou scénou, nebo byla touha po absolutní tvůrčí nezávislosti a vlastním studiu silnější než klubový networking?
Andy: V Praze jsme žili zhruba pět let a za tu dobu jsme si, věřím, vytvořili kontakty a přátelství, která fungují i na dálku. Honza (bubeník) tam stále bydlí, my s Jindrou (kytaristou) jsme ale neodolali příležitosti, která se naskytla.
Jindra: Původně jsme žádnou nemovitost nehledali ani neplánovali stěhování z Prahy. Tohle místo jsme ale znali už z dřívějška, a když jsme ho pak uviděli v inzerátu, nabralo to rychlý spád. Během chvíle se nám obrátil naruby každodenní život. Je to velké sousto a některé plány se zatím nedaří naplňovat tak rychle, jak jsme doufali. Co se ale týče nových příležitostí a kontaktů, žádnou zásadní změnu nepociťujeme. Upřímně, většinu koncertů a nabídek jsme získali až poté, co nás někdo viděl hrát naživo.
Turné s kapelami jako Cocotte Minute a Post-It znamená hrát před publikem, které je dlouhé roky zvyklé na nekompromisní chlapskou energii. Jak přistupuješ k tomu, když máš před sebou dav vychovaný na devadesátkovém nu-metalu? Jdeš do toho s tím, že jim nabídneš kontrastní ženský nadhled, nebo máš potřebu je převálcovat stejnou syrovostí?
Andy: Jdeme do toho přirozeně naplno. Připravili jsme set, ve kterém se střídají tvrdší a rychlejší songy s pomalejšími a jemnějšími. V těch se můžu nechat unést i něžnější polohou. Zároveň je to chvíle, kdy si trochu vydechnu, než přijde finále. Baví mě obě polohy i ten moment překvapení, kdy publikum vlastně nikdy neví, co bude následovat.
Koncerty s Cocotte Minute si opravdu užíváme, většinou ani nespěcháme domů. Skvělý je i celý tým a fanoušci kolem kapely. Moc si vážíme toho, že můžeme být součástí tohoto turné a sdílet pódium s kapelami, jako jsou CM a Post-It. A na devadesátkovém nu-metalu jsem koneckonců sama vyrostla. :)
Zmínila jsi, že na chystaném debutu chceš jít v textech víc na dřeň a odvázat se i pěvecky. Dává ti angličtina při psaní takhle osobních věcí bezpečný odstup, nebo je pro tebe naopak výzvou doručit tu zranitelnost v jazyce, který není tvůj rodný?
Andy: V angličtině dokážu lépe vyjádřit přesně to, co cítím, aniž bych měla pocit, že to vyzní jako klišé. Je mi bližší i po pěvecké stránce, možná také proto, že poslouchám převážně anglicky zpívající kapely. A samozřejmě nám otevírá dveře do zahraničí. Díky ní můžeme pravidelně koncertovat v Německu a odehráli jsme také turné ve Velké Británii.
Někdo by mohl říct, že angličtina poskytuje určitý odstup, ale já to tak úplně nevnímám. Spíš mi dává větší svobodu v tom, jak o některých věcech zpívat. V nových textech se snažím popisovat konkrétní pocity a zážitky a používat méně metafor než dřív. Pomáhá mi to také na koncertech víc se do hudby ponořit a jednotlivé věci skutečně prožít. Ať už v dobrém, nebo ve zlém. :)
Mít vlastní studiový prostor bez tikajících hodin drahého pronájmu je snem každého muzikanta. Jak ale bojujete s tím, abyste se neztratili v nekončícím předělávání kytarových vrstev a detailů? Máte v kapele někoho, kdo plní roli nekompromisního supervizora a řekne: "Dost, tohle už je hotové"?
Jindra: Studio sice máme, ale je trochu jiné, než jak si asi člověk na první dobrou představí. Nenajdeš tu obří mixážní pult ani velkou režii. Najdeš tu zajímavé nástroje a lampové aparáty v podkroví starého mlýna uprostřed krásné přírody. Primárně je studio stavěné pro tvorbu, aby se tu muzikant cítil dobře - měl klid na práci. Náběr tady samozřejmě udělat jde, ale hlavní benefit je v té kombinaci (pro ty co to zajímá, máme web :)
Nekonečné předělávání, na které se ptáš, tak hrozí spíš u kombinování nástrojů, aparátů a krabiček. Tahle magie někdy vede k (zábavným) zásekům :-), ideálně nakonec přinese zvuk, který tě třeba inspiruje a dovede tě k novým songům, nebo ti někdy i napoví, jakým směrem se má píseň ubírat.
Andy: K tomu experimentování a využívání času a prostoru studia má sklony nejvíc Jindra (i když taky ne úplně neomezeně, protože je tady práce jak na mlýně..), řeší ty dotazované detaily jak technické tak skladatelské… a já mám občas sklony k tomu "že takhle to stačí" (díky tomu se to možná dostává často do nějaké rozumné rovnováhy :)
Jindra: Supervisor v našem případě je spíš až producent. Jsme rádi za pohled zvenku, my pracujeme na tom základu a potom už nemáme problém s nějakými zásahy, protože si vybíráme lidi kterým důvěřujeme.
Máte za sebou klubovou zkušenost z Velké Británie. V čem tě britský přístup k živému zvuku a klubové kultuře nejvíc fackoval a co z téhle zkušenosti teď prakticky využíváte, když otevíráte večery pro české klubové stálice?
Andy: Přičichli jsme tam znovu k syrovějšímu zvuku. Do té doby jsme jako samply používali hlavně různé elektronické zvuky, ale právě ve Velké Británii nám došlo, že to chceme dělat trochu jinak. Používat především zvuky, které sami vytvoříme pomocí různě zefektovaných kytar, basy nebo zpěvů.
Lidé často nevěděli, co od kapely z ČR čekat, ale nakonec se nechali strhnout. Člověk si tam rychle uvědomil, že není potřeba dlouze vysvětlovat, kdo jsme a co hrajeme. Prostě musíš vlézt na pódium a přesvědčit je muzikou. Jít do toho naplno hned od začátku.
Tohle si neseme i do současných koncertů. Ať hrajeme před jakýmkoliv publikem a na jakkoliv velkém pódiu, chceme ho zaujmout hned od prvních minut. Bez kompromisů, ale pořád s pokorou.
POST-IT

Singl Geronimo vznikl v momentě, kdy ti bylo psychicky zle a nemohl jsi vstát z postele, a paradoxně právě tenhle song prorazil do rádiového mainstreamu. Není to vlastně osvobodivá lekce pro autory – že místo kalkulování s hitovým vzorcem funguje nejvíc to, když člověk napíše věc z úplného dna?
Je to samozřejmě životní náhoda, že singl, který svým způsobem vznikl za takových okolností, nakonec prorazil do rádiového mainstreamu. Ale upřímně bych rád tvořil podobné singly i bez toho, abych si musel procházet takovými prožitky a stavy😁 Čert ví, proč zrovna tenhle song dostal v rádii šanci a uspěl. Přijde mi, že čím jsem starší, tím míň všemu kolem rozumím.
Před devatenácti lety bylo vaším hlavním cílem "žít jako rockeři a nepodřizovat se práci". Dneska máte rodiny, kariéry a profesní povinnosti. Jak se s tímhle posunem mění pocit, když večer zalezete do dodávky? Je koncertování pořád ten stejný únik z reality, nebo už k tomu přistupujete spíš jako k preciznímu řemeslu?
Máš pravdu, že náš přístup i motivace se za tu dobu významně změnily. Sám nad tím poměrně často přemýšlím – proč to vlastně stále dělám/děláme. V první řadě musím říct, že jsme opravdu specifická, nevšední parta. Troufnu si říct, že už jsme opravdová rodina. A to je pro mě osobně asi ten hlavní důvod, proč v tom pokračuju.
Samozřejmě přicházejí chvíle, kdy se člověku už třeba tolik nechce, kdy by měl v uvozovkách na programu něco lepšího. Ale zároveň víš, že jste parta, která drží při sobě, má k sobě vzájemný respekt a cítí velkou zodpovědnost jeden vůči druhému. Takže tu káru táhneme společně.
Jak jsi sama naznačila, je to také svým způsobem určitý závazek, který chceš pokaždé odvést co nejprecizněji. A zároveň si uvědomuješ, že ten čas trávíš se svými nejlepšími kamarády. A to je něco, co má pro mě obrovskou hodnotu.
Udržet kapelu 25 let téměř v původní sestavě je v tuzemských podmínkách rarita. Co je tím hlavním pojivem, které vás podrželo i přes pětiletou pauzu? Je to o tom, že umíte včas mlčet, nebo o schopnosti vyříkat si věci bez ega?
To je zajímavá otázka. Myslím si, že je to podobné jako v jakémkoliv jiném vztahu, ať už partnerském, nebo rodinném. Zkrátka se k sobě snažíme chovat fér a být empatičtí. Vnímat, co se kolem každého z nás děje, protože to se samozřejmě promítá i do muziky a ovlivňuje to naše společné fungování.
Myslím, že už se po těch letech opravdu dokonale známe. Všechno je postavené na vzájemném respektu, úctě, nebojím se říct i lásce. Umíme se pohádat, aniž bychom zacházeli do osobní roviny, a stejně tak umíme někdy i držet ústa. Umíme se omluvit! Protože i to je podle mě strašně důležité. Tím spíš v dnešní uspěchané a lehce povrchní době.
Na tour hrajete průřez celou historií včetně debutu Ideál. Jak se ti dneska z pozice zralého chlapa zpívají texty, které jsi psal jako dvacetiletý mladík plný ideálů? Musíš se do těch tehdejších pocitů přemáhat, nebo v nich i dnes nacházíš stejnou autenticitu?
Je vlastně docela vtipné zpívat dneska songy, které vznikly před více než dvaceti lety. Člověk už je někde úplně jinde. Máme Jsem chlap, otec a pomalu budoucí dědek, takže je možná trochu zvláštní některé z těch textů znovu zpívat. Na druhou stranu jsou to skladby, ke kterým mají naši fanoušci pořád vztah. Věřím, že jim připomínají jejich vlastní mladistvá léta, a to je na tom vlastně krásný.
Působil jsi v Support Lesbiens, dneska produkuješ a sleduješ mladé muzikanty. Když z backstage pozoruješ třeba Anteater, vidíš v nich tu samou naivní a čistou energii, s jakou jste na začátku milénia začínali vy, nebo má dnešní generace k budování kapely pragmatičtější přístup?
Myslím, že na začátku musíš mít především sny a ideály. Musíš být zarputilá, protože žádný prvotní neúspěch tě nesmí odradit. Musíš věřit tomu, co děláš, a jít si za tím. Zároveň v sobě potřebuješ mít asi i určitou dávku naivity.
Přiznám se, že kdybych dnes začínal znovu, možná bych muzice už tolik svého času a energie nevěnoval. Regulérně se totiž uživit hudbou je opravdu složité. Přináší to s sebou spoustu těžkých rozhodnutí, nezbytných kompromisů a především obrovskou dávku odolnosti a houževnatosti. Člověk musí být připravený tomu obětovat opravdu všechno, pokud chce uspět. Ale stále se najdou talentovaní mladí umělci, kterým se ten sen daří realizovat a z toho mám upřímně radost.
COCOTTE MINUTE

Mluvíš o tom, že máš hlasivky na hranici kolapsu, proléváš je vápníkem a po turné tebe i kapelu čeká nejistá zdravotní pauza. Kde se v tobě bere ta neústupnost odehrát celou šňůru naplno i za cenu fyzické bolesti? Je to tvrdohlavost, nebo hrdost člověka, co odmítá zklamat lidi v sále?
Asi kombinace všeho. Sedět někde v koutě a čekat na operaci mi nepřijde nijak zábavný. A pokud by to mělo bejt fakt moje poslední tour tak jsem chtěl dát nám všem šanci se prostě tak trochu rozloučit.
Vy si kapely do Lucerny i na turné vybíráte sami a jste známí tím, že na pódiu nesnesete balast. Čím si vás Anteater získali – byla to odvaha přihlásit se do výzvy, zvuková osobitost, nebo fakt, že z nich byla cítit poctivá makavost bez kapelního pozérství?
Andy je vyjímečnej talent. A navíc holka. A talentovaný holky tady kurva chyběj, což je obrovská škoda. Shodou okolností když se podívám do světa tak mi přijde, že ty mladý holky co se teď objevujou maj mnohem větší drive než chlapy. Chlapskej rock/metal/metalcore mi přijde že začíná bejt dost debilní. Holky tomu dávaj uplně jinej wibe a esprit.
Slibujete novou desku, která má být hitovější než dosavadní materiály, a chcete zapojit více různých producentů. Nebojíš se, že přemíra externích uší může obrousit ten typický, surový 'cocottí' xicht, nebo naopak vědomě hledáte někoho, kdo vás vytáhne z komfortní zóny?
Neříkám že bude hitovější, říkám že chci aby byla nejlepší ever. Dobrej producent, kterej si nehoní ego ale fakt chce pomoc kapele muze bejt total gamechanger. Nirvana, Metallica nebo Korn by mohli vyprávet :-) A více producentů dá víc úhlů pohledu. Nehledě na to, že to samozřejmě posunuje i nas jako muzikanty. Prostě se naučíš zase nějaky nový finty od někoho jinýho. Já osobně jsem nikdy v žádný komfort zoně nebyl, takže mě z ní nemůže nikdo tahat :-) Nicméně teď všechno stojí a čekáme jak dopadne ta operace. A podle toho co mi z toho hlasu zbyde se uvidí co a jak dál.
Vyprodat Velký sál Lucerny bez velkého labelu nebo promo agentury v zádech je v Česku výjimečný počin. Co byla pro tebe jako pro člověka, co si řídí management sám, ta nejtvrdší lekce během příprav takhle obří akce, kterou bys před deseti lety nečekal?
Ze to bude drahý jsem čekal, že to bude strašně drahý jsem čekal taky. Ale že to bude absurdně drahý to mě trochu překvapilo :-) Neni to tak že by se to zdražovalo lineárně. Jakože show pro 3000 lidi stojí třikrát tolik co show pro 1000 lidí. Ono se to násobí kvadraticky. Takže show pro 3000 lidí je třeba desektrát dražší než show pro 1000 lidí. Jo slyšíš dobře a žádnej smysl v tom prostě není... a samozřejmě platějii pro tu show v zllucerně jiny dramaturgický pravidla než v klubu. Ale podle ohlasu se nám to celý povedlo vyladila parádně. Byla to zatím naše životní show. Ale doufám že jenom první.
Fungujete přes dvacet let. Když se podíváš z pódia pod sebe, vidíš v prvních řadách spíš pamětníky, co s vámi stárnou od éry Czeka, nebo sleduješ, že váš nářez pořád dokáže přitáhnout osmnáctileté lidi, co vás objevili na streamovacích platformách?
Když na kapelu nechoděj mladý tak brzy umře. Ale tim jak zcela záměrně něděláme furt to samý tak nám to tak nějak hezky odpadá i narůsta ve vzájemným souladu. Jakože ty starší už třeba choděj míň ale zase se objevujou furt nový mladší. Ale všici tak nějak v klidu spolu fungujou. Máme playlist pro všechny. Mladý dělaj kotel vepředu, starší stojej u zvukaře a total mazáci to jistěj do baru s panákama a pak nám nechaj trojku na merchi za mikiny a trika pro celou rodinu :-) A ty co uz vůbec nechoděj nás zase podporujou skrz eshop. Protože nás prostě maj rádi a je to i kus jejich života. Cocotti maj skvělý fans. A to je jeden z našich největších úspěchů ever!
Tři kapely, tři rozdílné přístupy k muzikantskému řemeslu a jeden společný cíl: nechat na pódiu všechno do posledního decibelu. Ať už jde o návrat ke kořenům po devatenácti letech, hledání vlastního zvuku mimo velká města, nebo jízdu na absolutní hranu fyzických možností, tahle sestava dokazuje, že poctivý český rock a crossover mají v klubech pořád nezlomnou sílu. Jestli chcete zažít tuhle energii na vlastní kůži dřív, než opona spadne, zastávky podzimní šňůry rozhodně nemiňte.