Jan „Protheus“ Macků: „Jsem prostě rocker a kotlíkář ze mě nebude”

Muž, který léta udával tvář a hlas jedné z nejúspěšnějších domácích kapel, prošel v posledních letech zásadním přerodem. Odložil masku, opustil vyšlapanou cestu a vydal se na sólovou dráhu, na které musel sobě i posluchačům dokázat, že jeho charisma a textařský rukopis stojí na pevných základech bez ohledu na značku. V roce 2026 už Protheus není jen "sólový projekt ex-frontmana Dymytry". Je to plnohodnotná, vyzrálá kapela, která vyprodává sály, oslovuje tisíce fanoušků v rámci své věrné "Rodiny" a přináší nám kvalitní muziku. Zároveň je ale Jan Macků stále tím samým vysokoškolským pedagogem a vědcem z lesnické fakulty, který s chladnou hlavou pozoruje svět kolem sebe a přetavuje ho do textů. O posunu kapely, řemesle české textařiny, chlapství v dnešním světě i o tom, jaké to je uřídit osobní život s tím rockerským, jsme si povídali bez obvyklých klišé a líbivých frází.

Honzo, při tvém sólovém startu chodili fanoušci na koncerty nejprve ze zvědavosti (jak vypadáš bez masky, kam se ubírá tvá tvorba). Teď už tě vnímají jako stálou kapelu naší české scény. Kdy nastal ten zlom a ty jsi ucítil, že lidi už nechodí na "ex-zpěváka Dymytry", ale novou kapelu Protheus?

Tak nějak postupně. Samozřejmě se nejdřív chodili podívat fanoušci mojí bývalé kapely jen tak ze zvědavosti. Taky jsem tam byl dvacet let a napsal všechny texty (smích). Kdo přišel, tak viděl, že to bereme vážně a že to není žádný revival mé minulosti. Hned od začátku jsem postavil profi kapelu, která navíc vypadá skvěle a nemusí se za nic schovávat. K tomu špičkový tým, který ždímu na maximum, protože chceme lidem dávat fakt velkou show… věřím, že lidem došlo, že se nepotřebujeme schovávat ve stínu staršího brášky…

Na albu Svět lidí i na koncertech je vidět výrazný kytarový i autorský posun. V čem tě tvoji současní spoluhráči hudebně provokují nebo posouvají tam, kam by ses sám nevydal?

Měl jsem po odchodu potřebu se víc oddělit a trochu experimentovat s dejme tomu pop rockem. Asi abych ukázal, že moje minulost je fakt už minulost. Nebylo to úplně lehký po dvaceti letech práce začínat znova. Ale i díky tomu jsem zjistil, že jsem prostě rocker a kotlíkář ze mě nebude. Takže přes takový vlnky, který mohly naše fanoušky trochu překvapit, jsme našli cestu a za tou si stojíme!

Tvoje texty často trefují společenská témata a naštvanost lidí (skladby jako Demokrad nebo Svět lidí). Jak u psaní poznáš hranici mezi zdravou rebelskou kritikou a tím, aby text nesklouzl do laciného hospodského populistického nadávání?

To rozhodnutí musím nechat na fanoušcích. Já píšu a vždycky jsem psal texty tak poctivě, jak to umím. Témata za mnou přicházejí tak nějak sama. Na nějaký kalkulace jsem nikdy nebyl. A do hospody nadávat nechodím, tak nevím, na co se tam teď momentálně nadává… (smích)

Píšeš texty i pro řadu jiných kapel/interpretů. Stane se ti někdy, že složíš text a řekneš si: "Aha, tohle je moc dobrý/moc osobní, to si musím nechat pro sebe"?

Nikdy. Když jsem začal pracovat na sólovce, byla tohle ta největší obava mých bývalých kamarádů. Abych si nenechával to nejlepší pro sebe. To je pro mě úplně nepředstavitelná věc. Navíc já nepíšu texty do šuplíku. Textuju vždycky tu konkrétní písničku a do muziky. A v tu chvíli jsem položený jenom v ní.

Český hard rock má občas tendenci sklouzávat k rýmování typu noc/moc nebo svět/let. Ty naopak v textech používáš bohatý jazyk. Jak vypadá tvoje textařská dílna? Zapisuješ si slova, která tě zaujmou v běžné mluvě, nebo máš sešit s archaismy a metafory?

To není jenom český hard rock. Rýmy typu láska/páska se používají na celým světě. Záleží, kolik pozornosti chceš tomu textu věnovat. Já píšu vždycky srdcem a poctivě. Nad textem nijak nesedím, ale spíš chodím a přemýšlím si. Často se mi stane, že několik dní jen chodím a poslouchám tu písničku a najednou to začne jít. Bohužel, co si budem, většina posluchačů to bere hodně po povrchu. Když si poslechneš, co dneska kraluje popovým rádiím… to je solidní textařskej průjem. Ale lidi to tak chtějí, mají to mít. Díky bohu rockeři jsou mnohem víc přemýšliví lidi, co se týče hudby.

Tvůj život je rozpolcený mezi rodinu, akademickou půdu a rock'n'roll. Co je na tomhle trojúhelníku pro tvé nejbližší nejtěžší na skousnutí? A naučil ses říkat "NE" nabídkám na hraní, abys mohl být doma?

Je to někdy jízda až moc hustá, ale pořád to je jízda. To, co popisuješ, by se nedalo zvládnout bez tolerantní manželky (smích). Já obě svoje profese dělám rád a žiju tím. Zároveň jsem rád s rodinou a trávím čas s dětmi. Takže prostě musím hodně dobře plánovat. A právě to, že jsem se naučil říkat "ne" byl asi nejvýraznější hřebík ve vztazích s mými bývalými kolegy. Řekl jsem "ne" zahraničním aktivitám, protože jsem chtěl být v neděli na oběd s rodinou. A to bylo tenkrát zle a začátek rychlýho konce.

Tvoji fanoušci si říkají "Rodina" a vyhledávají s tebou osobní kontakt před každým koncertem. Jak si držíš osobní hranice, aby tě ta obrovská masa emocí a cizích životních příběhů mentálně nevyčerpala?

Já to nevnímám jako něco, před čím by bylo potřeba stavět barikádu. Jsme rodina a ta drží spolu. Nijak mě nevyčerpává si s lidma povídat nebo prožívat s nimi emoce. Moje práce je pomáhat jim hudbou v těžkých chvílích a být s nimi i v těch nejkrásnějších chvílích. Znova říkám – nejsme jen muzikant a fanoušek, jsme rodina. Málokdy se mi stává, že by někdo šel moc na tělo a bylo to nepříjemný. A to pak zasáhne náš kytarista Filda. Ten je se vším hodně rychle hotovej (smích).

Stalo se ti někdy, že za tebou přišel fanoušek s tím, že mu tvůj text doslova zachránil život nebo změnil zásadní rozhodnutí? Jakou váhu má takový moment pro chlapíka na pódiu?

Stává se mi to až překvapivě často. Hudba je opravdická magie. Nakonec co je kolem nás od narození? Hudba. Co nás vyprovází na poslední cestu – hudba. Lidi asi podprahově vnímají to propojení nás muzikantů a fanoušků přes hudbu a vzniká fakt silný pouto. Nejednou se mi stalo, že za mnou někdo přišel a do očí mi řekl, že mu moje hudba zachránila život. Že chtěl třeba skončit, ale můj text písně "s nadějí" mu v tom "nějak" zabránil. Jedna maminka mi psala, že její syn ležel v kómatu a rodina mu pouštěla moji muziku, protože věděli, že ji má rád. A že je přesvědčená, že ho moje hudba přivedla zpět. No mám husinu…

Tvoji příznivci tě vidí pod světly na pódiu, kde je hluk a davy lidí. Ty jsi ale vystudovaný lesník. Jak vypadá tvoje ideální "mentální očista"? Je to samota v lese bez signálu, kde nejsi "Protheus", ale jen Honza?

Já svůj život žiju rád. Dělám z 90% jen věci, co dělám rád a ten zbytek beru jako nutný zlo. Takže si vlastně nepotřebuju odpočinout ve smyslu "už aby byla dovolená". Mentální očista je něco jinýho, tu potřebujeme všichni a hodně se divím, že se to neučí od první třídy. Stejně, jako nás od malička učí "umej si ruce před jídlem a večer čistit zoubky" tak by nás taky měli naučit dát si denně mentální očistu. Těch srač… co se na člověka denně hrnou, ty je potřeba taky denně umýt. Já hodně chodím na svižný procházky do lesa. Bydlíme v krásným koutě naší krásný země, takže vyjdu před barák a mentální očista může hned začít…

V dnešní době se hodně řeší krize mužství a to, co to vlastně znamená "být chlap". Tvoje písničky mají často silnou chlapskou energii. Co podle tebe dělá muže v roce 2026 skutečným chlapem?

To, co vždycky a za každý doby. Jsem v tomhle tradicionalista, protože to prostě příroda nějak navrhla, odzkoušela a vyladila za ty statisíce let vývoje. Chlap chrání rodinu, stará se o potravu a bezpečný úkryt a žena se v tom hnízdě stará o potomstvo. Chlap učí děti lovit, prát se a čelit nástrahám života. Žena je učí něžnosti, citu. Z nějakýho prapodivnýho důvodu se teď do dětí tlačí, že to tak není. Že se můžou cítit být třeba koněm a vzít si za manželku lampu. Že se princ z pohádky zamiluje do bratra princezny, co zachránil. A to je za mě prostě kravina. Že je normální práce pro mužského balet a pro ženskou rubat uhlí. Jasně, každej má právo na svůj život v radosti a přiměřené hojnosti, pokud se o to sám postará, ale tohle je moc. Jedinej výsledek je, že západní civilizace jde zcela očividně a s mnoha důkazy do řiti. Hlavně, že máme auta s euro padesát, co jedí duhu a kakají motýlky. A "zlá" Čína se směje, až se za břicho popadá. Stačí se tam jet podívat, jak jsou "zaostalí" což nám tu propaganda pořád tvrdí. Bejvávalo…

Dáváš do koncertů obrovské množství energie, běháš, řveš, potíš krev. Jak se mění tvoje příprava na turné s přibývajícími léty? Je to dneska už spíš o fyzioterapii, hlasové hygieně a spánku, nebo to pořád "urveš" vůlí a adrenalinem?

Bohužel měli moji rodiče pravdu, když mi říkali "do čtyřiceti to jde z podstaty věci, po čtyřicítce už musíš cvičit" (smích). Přestal jsem téměř pít alkohol a od ostatních látek se držím na kilometr. Hodně chodím, snažím se cvičit, protahovat ztuhlá rockerova záda a chodím minimálně dvakrát týdně na hodiny zpěvu. Taky jsem přestal "řvát a tlačit na pilu" to jsem dřív musel dělat hodně. V mojí kapele se netlačí, neřve. Tam se zpívá a raduje se ze života. Moje velká výhoda je, že jsem si rockerský léta dal se vším všudy, takže nikdo nemůže říct, že nevím, co je sex, drogy a rokenrol. To byla jedna z životních fází před lety. Teď jsem dospělej chlap, co se stará o rodinu, miluje hudbu a život a maká na tom, aby mu oboje vydrželo alespoň do devadesáti. Dá-li vesmír, samozřejmě.

Odešel ti někdy na pódiu hlas tak, že jsi musel koncert "udýchat" na čistou improvizaci? Jak se v takovou chvíli na písničce zorientuješ, aby fanoušci nic nepoznali?

V mojí minulosti byla doba, kdy se bývalí kamarádi, se kterejma jsem něco budoval hodně let, najednou otočili zády, protože nebylo po jejich a to ego prostě nedá. Cítil jsem hodně velký tlak a taky blbou energii a to se začalo projevovat na zdraví a hlasový pohodě. Zažil jsem období, kdy jsem přestal cítit jistotu a skoro se na stage bál. Udělal jsem tu největší kravinu a to, že jsem se to snažil přepít. To mohlo skončit hodně blbě. Naštěstí pro mě jsem to zavčasu pochopil a zbavil se toho tlaku.

Už jsi na scéně dost dlouho na to, abys viděl, jak se hudební trh mění. Jak dnes vnímáš mladé české rockové kapely? Mají to těžší kvůli algoritmům, nebo naopak jednodušší, protože nepotřebují velká vydavatelství?

Trh se pořád mění a nikdo z nás muzikantů by neměl být překvapený. Nemůžeme čekat, že to, co bylo v devadesátkách nebo dvoutisícovkách, bude pořád. Za mě největší změna je, že lidi přestávají vyhledávat klasickou rockovou zábavu. Chtějí něco víc. Takže můj odhad je, že během pár sezon úplně skončí klasický kulturákový turné. Na jedný straně zůstanou kluby pro pár fanoušků a za nízký vstupný pro "malý kapely" a na druhý straně velkolepý akce v arénách. A samozřejmě tradiční letní festivaly a akce se spoustou kapel a spoustou lidí. Na to už jsem začal Protheus intenzivně připravovat. Třeba letos vůbec nepojedeme podzim. Nechci se vyjezdit a okoukat.

A bohužel obecně rocková muzika teď trochu ztrácí dech. Ale to je prostě normální vývoj. Stejně, jako klasický rockeři brečeli, když přišla Nirvana a mladý začali nosit vytahaný svetry a přestali chodit na rock, tak teď zase chodí na rapery. No prostě na rapery (smích).

Ale víš Ty co? Rock tu byl tehdy, teď a bude i dál…

Co bys vzkázal fanouškům redakce Rebel Sound?

Moc děkuju všem za přízeň nejen mojí kapele, ale hudbě obecně. Je to ta nejkrásnější milenka, co nás neopustí. A život je díky ní krásnej…

Při pohledu na osobnost Prothea je jasná jedna věc, na nic si nehraje. Žádné naučené odpovědi z PR příruček ani pozice rockové hvězdy, která si drží odstup. Ať už stojí před tabulí na univerzitě, píše texty pro kapelu i kolegy z branže, nebo řve do mikrofonu před zaplněným sálem, zůstává chlapem, který si svou pozici na scéně poctivě odpracoval. S rozjetou kapelou za zády a s jasnou vizí do budoucna dokazuje, že nejlepší kapitoly jeho hudebního příběhu se píší právě teď. Honzovi děkujeme za otevřenost i čas v jeho nabitém programu a přejeme, ať mu to na pódiích i v osobním životě zní pořád stejně čistě a poctivě. 

Lenka Svatoňová