Igor Hubík: „Hlad, naivita a drzost? Vždyť právě to jsou hlavní atributy metalového umění.“

Igor Hubík je s českou metalovou scénou spojený už desítky let. V rozhovoru pro Rebel Sound se vrací k příchodu do ROOT, k působení v HYPNOS, SOLFERNUS, EQUIRHODONT a RAVENOIR, ale také ke studiové práci, fyzickým nosičům, skládání, textům i k tomu, co pro něj metal znamená po tolika letech. Třináct otázek míří nejen do historie jednotlivých kapel a projektů, ale také k jeho osobnímu přístupu k hudbě, baskytaře, image a samotné podstatě metalového života.

Do ROOT jste vstoupil na přelomu let 1999 a 2000, tedy do kapely, která už v té době měla za sebou zásadní desky a velmi silnou vlastní identitu. Vaším prvním řadovým albem s ROOT se pak stal Black Seal. Jaké to bylo přijít do zavedeného organismu s tak výraznou historií? Vzpomínáte si na okamžik, kdy jste poprvé přestal mít pocit, že jste "nový člen", a začal jste ROOT vnímat skutečně jako svou kapelu?

Na jaře 1999 jsem dostal nabídku od zakladatelů ROOT Blackoshe a Big Bosse, abych se připojil ke kapele v rámci letních festivalů s tím, že první akcí bude Noc plná hvězd v Třinci. Více než deset tisíc lidí v hledišti a jen tak mimochodem, headlinerem byli Mercyful Fate. Vzal jsem si nějaký čas na rozmyšlenou, což představovalo asi dvě vteřiny nádechu a odpověď: "Ty vole!". Ve stejnou dobu už hrál v kapele pár týdnů nový kytarista Ashok a po dvou zkouškách jsme měli jasno. Kvintet s geniálním bubeníkem Evilem šlapal dokonale. Znal jsem nazpaměť všechna alba ROOT včetně textů a byl jsem také u celého skladatelského procesu tehdy vznikající desky "The Book" (vyšla oficiálně právě v den třineckého vystoupení). Pánové velmi dobře věděli, že to zvládnu a znali hlavně můj přístup k hudbě a věcem kolem. Byli jsme všichni odhodláni posunout ROOT po pár slabších letech dál a hned první koncerty dávaly tušit, že tohle bude kapela, se kterou naše scéna musí nadále počítat. Právoplatným členem jsem se stal pár minut po první show, když mi Big Boss osobně předal honorář a řekl, že to byla bomba.

Ještě před ROOT jste prošel například Entrails a Inner Fear. Když se dnes vrátíte k Igorovi z devadesátých let, co měl tehdy v hlavě, když bral do ruky nástroj? Co z jeho tehdejšího hladu, naivity nebo možná drzosti ve vás zůstalo dodnes a co naopak muselo během let úplně zmizet?

INNER FEAR a ENTRAILS byly blackmetalové kapely, tedy přesně můj šálek čaje. INNER FEAR byla velmi mladá skupina s klávesistkou v sestavě, protože se jednalo o jednu z prvních kapel, která hrála v té době teprve se formující, takzvaný symfonický black metal. Mnohem víc jsem ale tíhnul právě k hudbě, kterou chystal Blackie pro album projektu ENTRAILS. Nabídl mi, ať se připojím na basu. Dodal jsem navíc pár riffů pro vznikající songy. Album "Serpent Seed" dodnes považuje spousta fans za jeden z vrcholů domácí extrémní scény, neboť se jedná o True Black Metal podpořený živelnou, spontánní a špinavou produkcí. Igor s basou či kytarou v devadesátkách nebo dnes má v hlavě v podstatě to samé. Vyloudit pár akordů k uspokojení zvláštní, lehce zvrácené a přitom překrásné touhy po muzice, která by navíc například po odehrání nacvičených partů mohla pokračovat s číší vína v ruce. Hlad, naivita a drzost? Vždyť právě to jsou hlavní atributy metalového umění. A já jsem metalový umělec.

Baskytara bývá v extrémním metalu někdy neprávem vnímána jen jako nástroj, který "drží spodek". Vy jste ale za desítky let prošel hudbou od black metalu přes death metal až k progresivnějším polohám. Co podle vás odlišuje baskytaristu, který pouze správně odehraje part, od baskytaristy, jehož osobnost je v nahrávce skutečně slyšet? A kde je v tomto směru nejvíc slyšet Igor Hubík?

Konkrétně v extrémním metalu není baskytara vnímána jen jako nástroj, který drží spodek. Ano, většinou při poslechu každý vnímá nejvíce kytarovou hru, protože přináší často hlavní melodii, ale stejně tak je basa s bicími důležitá při mnoha stop-timech, které dávají skladbě zapamatovatelné pasáže. Neexistuje metalový posluchač, který by neznal na stopkách založené hity jako "Raining Blood" nebo "Master of Puppets". Výraznými osobnostmi, které mají svůj vlastní styl a daly basovým partům vždy vyniknout, ať už hráčskými dovednostmi nebo třeba jen originálním zkresleným zvukem, jsou namátkou Angelripper, Cronos, Alex Webster nebo Steve DiGiorgio. Těchto pánů se navíc můžeš klidně zeptat na pomyslného baskytarového krále s jasně definovaným zvukem a jejich odpověď bude jednoznačná: Lemmy. Nemám tušení, kde jsem já nejvíc slyšet, ale vím, že se mi dodnes líbí basové party a také zvuk nástroje třeba ve skladbě "Strange Beauty of Fright" od ROOT. Nedávno jsem nahrával basu pro cover verzi písně "Hrabě X", jejíž basový part je legendární, stejně jako samotný hit. Zdánlivě je to pořád dokola, ale dohromady s ostatními nástroji a zpěvem se jedná o hudební klenot.

ROOT je kapela s mimořádně výrazným rukopisem, ale zároveň prošla řadou sestav a tvůrčích období. Co jste do jejího zvuku za více než čtvrt století přinesl vy osobně – nejen jako instrumentalista, ale také jako člověk v zákulisí? A existuje rozhodnutí, nápad nebo detail na některé desce, o kterém většina fanoušků vůbec netuší, že za ním stojíte právě vy?

Nikdy jsem o tom takhle neuvažoval. Pokud jsem osobně přinesl hudební nápady, které měly hlavu a patu, tak jsou zaznamenány na deskách. V každé sestavě jsem byl součástí týmu, jenž funguje jako celek. Nikoho pod pódiem nezajímá, co se děje v zákulisí, ale co kapela předvede. Abych pravdu řekl, nevím o konkrétním nápadu, za kterým stojím. Určitě je jich víc, ale vždycky je to spíš vyřčení myšlenky, ke které se vyjádří ostatní v kapele, doplní ji o další nápady a danou věc posunou ještě dál. Třeba když v noční Praze náhle vypoví službu dodávka a zbývá dvě stě kilometrů do Brna. Jeden člen vedle druhého chrlí jeden nápad za druhým a najednou sedíme ve vlaku. Inspirativní.

Na jedné straně jste baskytaristou ROOT, na druhé jste v Hypnos fungoval jako kytarista a na albu Heretic Commando jste sáhl i po akustické kytaře. Co se ve vašem hudebním myšlení změní ve chvíli, kdy vyměníte basu za kytaru? Je to pořád tentýž muzikant, nebo se s jiným nástrojem probudí úplně jiná část vaší osobnosti?

Častěji beru do ruky kytaru, ale zbožňuji oba nástroje. Hudební myšlení je stejné, jde jen o jiný styl hraní. Zajímavé je, že pokud doma hraji na baskytaru, tak u toho sedím, zatímco s kytarou vždy stojím. Mluvím pochopitelně o elektrofonických pádlech, s akustickou kytarou rovněž sedím. Pro HYPNOS jsem nahrával na akustiku pár něžných pasáží též pro album "The Whitecrow". Na akustické kytary jsme s ROOT zahráli živě unplugged dokonce v České televizi.

Solfernus vám dává ještě jiný prostor – nejste tam pouze hráčem, ale také kytaristou, skladatelem a autorem textů. Je pro vás svobodnější být součástí kapely, kde nesete větší část autorské odpovědnosti, nebo je právě tato svoboda někdy těžší než fungovat uvnitř tak silně definovaného světa, jaký má ROOT? Co o vás podle vás Solfernus prozrazuje, co by posluchač z ROOT nikdy nepoznal?

Oba spolky produkují odlišnou hudbu a minimálně u zpěvu je rozdíl markantní. Určitě SOLFERNUS hrne mnohem brutálnější a rychlejší hudbu než ROOT, ale i rouhačská sebranka umí zpomalit a zřídka se věnovat poslouchatelné muzice. Textový koncept je také jinde. Vlastně nebýt mě, tak to nemá s ROOT nic společného;-) Jak SOLFERNUS, tak ROOT disponují absolutní autorskou svobodou. Jinak bych tam nebyl. A co o mně SOLFERNUS prozrazuje? "My answer is NO!".

Equirhodont spojil vás, Big Bosse, Ashoka a další muzikanty v mnohem progresivnějším prostoru. Když vedle sebe postavíte Equirhodont a ROOT, jsou to pro vás dvě oddělené hudební planety, nebo mezi nimi existuje skrytá spojnice? A změnila zkušenost s Equirhodontem nějak váš způsob, jak přemýšlíte o harmonii, atmosféře nebo samotné roli baskytary?

Vzhledem k trojici zúčastněných ta spojnice moc skrytá není, ale že jsou to dvě oddělené hudební planety, je jasné na první poslech. Jedná se o hudbu, která vyžaduje vícero velmi soustředěných poslechů. Zejména druhé album "Black Crystal" zaznamenalo vynikající ohlasy také mezi muzikanty mimo metalovou scénu. Nechali jsme na té desce každý kus svého já a například Ashoka stálo nahrávání a samotná produkce alba polovinu psychických sil, které už mu nikdo nevrátí;-) Pro mě to byla vysoká škola studiové práce a právě s nahráváním baskytary byl celkem problém, neboť jsme sice měli půjčený nástroj s excelentním zvukem, ale ne zrovna dokonale seřízený, takže nám často některé pražce neladily. Myslel jsem tehdy, že po posledním nahraném tónu vypůjčený Fender rozsekám na třísky. Oběma albům EQUIRHODONT zoufale schází vinylová edice, tak snad se někdy dočkáme.

V posledních letech jste se výrazně podílel také na Ravenoir – nejen baskytarou, ale u některých skladeb i texty. Co vás na tomto projektu drží tvůrčím způsobem ve střehu? Když píšete text pro hudbu, jejímž hlavním autorem je někdo jiný, snažíte se vstoupit do jeho světa, nebo naopak potřebujete do skladby propašovat kus vlastního vidění temnoty?

Ještě v dobách velmi aktivních ROOT mluvil kytarista AD stále častěji o tom, že připravuje znatelně tvrdší nový projekt s pracovním názvem Rook a oslovil mě na post baskytaristy. Byl jsem velmi zvědavý na jeho zbrusu nový počin a už první demosnímky mě potěšily nejen proto, že se jednalo o svižný death metal. Za bicí usedl jeden z našich nejlepších bubeníků Patrik Sas, a to už jsem tušil, že půjde o maximálně příjemnou záležitost. Alesh mě požádal o nějaký text, tak jsem sepsal verše ke skladbě s názvem "Ravenoir". Lyrika a hlavně název se mu zalíbily natolik, že mi za pár dnů oznámil jméno nového projektu, čili RAVENOIR. U některých textů jsem měl zcela volnou ruku, u dalších pro změnu AD nadhodil dané téma. Jedním z vrcholů naší spolupráce je snad nejtemnější a nejpomalejší opus magnum "Alter Ego". Kytary a basu nahráváme v Aleshově domácím studiu, v bookletech jednotlivých alb pochopitelně pojmenovaném Studio Ravenoir. Slovem nezarmoutíš.

Založil jste Lava Productions, vydával mimo jiné archivní materiály ROOT a Krabathor a hudbu jste tak poznal i z pohledu člověka, který řeší nosiče, práva, distribuci a uchovávání historie. Co vás tato zkušenost naučila o hodnotě hudby mimo samotné pódium? A v době streamingu má pro vás fyzická deska pořád význam dokumentu, který může přežít svou dobu?

Právě v době streamingu je význam fyzického formátu zdůrazňován nejen samotnými vydavateli, kteří ten samý streaming využívají pro vizuální prezentaci svých LP a CD, zejména když jde o nějaký speciální box pro sběratele. Musím potvrdit, že vydávání nosičů je trnitá cesta dlážděná těmi nejlepšími úmysly. Kromě starých demáčů ROOT a KRABATHOR vydaných v podobě 2CD jsem po mnoha letech vydal pod hlavičkou Lava Productions reedice vyprodaných CD SOLFERNUS "Hysteria in Coma" a ROOT "Black Seal" v podobě nádherných digipacků s kompletními texty a bohatým fotomateriálem. O zániku fyzických nosičů jsem slyšel mnoho příběhů a všechny byly smyšlené. Moje sbírka se stále rozrůstá a takových je nás celá armáda.

Je na vás fascinující, že jste kdysi vedl fanclub Krabathor, psal o metalu a dělal rozhovory, takže jste si vyzkoušel i druhou stranu hudební publicistiky. Když dnes sedíte před novinářem jako zpovídaný muzikant, podle čeho během prvních dvou otázek poznáte, že se opravdu připravil? A jaká otázka vás naopak spolehlivě přesvědčí, že čtete nebo posloucháte už po sté tentýž rozhovor?

Že někdo po letech označí tyto aktivity za fascinující, mne dojímá. Poskytujeme rozhovory do různých zemí a zejména undergroundové fanziny mívají občas nějakou tu přidanou hodnotu v podobě jakési filosofie daného vydavatele, což je obvykle zároveň jediný redaktor, jenž je sám sobě šéfredaktorem. Zejména u těchto se otázky často opakují jako přes kopírák, ale je to dáno hlavně tím, že třeba píšou o kapele poprvé a určitě nás neznají tak jako většina tuzemských redaktorů a fotografů, se kterými se běžně setkáváme osobně. Myslím, že to je oboustranné. Když dobře připravený novinář narazí na zpovídaného, kterému se prostě z nějakých důvodů nechce, těžko bude výsledkem poutavé čtení.

Už v jednom starším rozhovoru jste řekl, že image je pro kapelu stejně důležitá jako samotná muzika. Platí to pro vás i dnes, kdy se image často nevytváří na pódiu nebo obalu desky, ale každý den na sociálních sítích? Kde podle vás končí autentická tvář muzikanta a začíná marketingová role, kterou po něm dnešní hudební svět vyžaduje?

Karel Gott se během koncertu několikrát převlékl a fanynky ve věkovém rozmezí pět až sto pět let se mohly zbláznit. V kombinaci s jeho hlasovými dovednostmi dal pokaždé svému vystoupení přidanou hodnotu v podobě nejvyšší možné společenské úrovně. Neznám tvé oblíbence, ale dám krk na to, že znáš KISS. Minimálně jsi zahlédla nějakou fotografii nebo klip BEHEMOTH. Zaslechla jsi určitě pár slov o RAMMSTEIN nebo dokonce znáš někoho, kdo byl nedávno v kině na GHOST. Neexistuje žádný dnešní hudební svět. Ten je pořád stejný a lidé chtějí vedle hudby nějaký koncept a vzezření. Proto platí drahé vstupné za koncert kapel, které nějak vypadají. Somrák s flašinetem na ulici vnucuje kolemjdoucím špatnou hudbu s image vola. KISS diktují výši vstupného a vždy se najde spousta lidí, kteří se na vyprodaný stadion ani nedostanou. Jde tedy hudba s image ruku v ruce nebo ne?

Za sebou máte desítky let v metalové scéně, stovky koncertů, několik kapel i pohled na hudební průmysl ze zákulisí. Co vám po tak dlouhé době ještě dokáže vrátit ten úplně prvotní pocit nadšení z muziky? Máte něco úplně mimo metal, čím si "vyčistíte hlavu", aby se z hudby nikdy nestala jen práce, rutina nebo povinnost?

Muzika samotná mě baví pořád stejně, o žádném prvotním nadšení nemůže být řeč – tedy pokud nejsem stále pronásledován tím prvotním nadšením. Zůstala mi v hlavě myšlenka Františka Štorma, který kdysi dávno uvedl v psaném textu, že pokud se někdo takovému stylu hudby věnuje po třicítce, hovoříme o mentální zaostalosti. Souhlasím a naštěstí v tom nejedu sám. Vždycky jsem věděl, že se z těchto zvláštních rituálů nesmí stát rutina a už vůbec ne povinnost. Rád si vyčistím hlavu hraním hokeje, což je s přibývajícími roky pokaždé velká výzva. Než odcházím s velkou taškou a hokejkou do haly, pouštím si na cestu nějaký ostřejší hit typu "Iron Fist", "K.I.N.G." nebo "War Ensemble", takže opět s hudební energií v zádech. Stejně tak se dobře odreaguji sledováním filmu, fotbalu a hokeje… A samozřejmě brnkáním na kytaru.

A úplně na závěr: kdybyste mohl odložit názvy ROOT, Solfernus, Hypnos, Equirhodont, Ravenoir i všechny další položky v diskografii a promluvit k lidem prostě jako Igor Hubík – co byste chtěl vzkázat fanouškům, kteří vás sledují desítky let, mladým lidem, kteří vaši hudbu objevují teprve dnes, a čtenářům Rebel Sound? A co byste si přál, aby o vás jednou zůstalo v paměti, až se nebude počítat počet desek ani koncertů?

Všem, kteří zasvětili svůj život tomuto druhu hudby, nezbývá než popřát hodně štěstí, pokud třeba bývají tu a tam okolím nepochopeni. Čtenářům Rebel Sound děkuji za přečtení rozhovoru. Těm, kdo nás sledují delší dobu, netřeba cokoliv vzkazovat, protože nám rozumějí. Cheersix-six-six!

Třináct otázek tak prošlo více než čtvrtstoletím v ROOT, dalšími projekty, studiovou prací, vydavatelskou zkušeností i pohledem na dnešní hudební svět. V odpovědích se opakovaně vracejí svoboda, energie, fyzické nosiče a přesvědčení, že z hudby se nesmí stát rutina ani povinnost. Rozhovor se proto uzavírá stejně přímo, jako probíhal: poděkováním čtenářům Rebel Sound a pozdravem Cheersix-six-six!

Denča