George Rain: „Právě prožívám své nejaktivnější tvůrčí období…“

George Rain rozhodně nepatří mezi muzikanty, kteří by uměli stát na místě. Se SEBASTIEN připravuje nové album, v CITRONU se postavil do role hlavního frontmana, v RockOpeře Praha si užívá svět velkých rolí a zároveň dokončuje své první sólové akustické album. K tomu připočtěme další autorskou práci, projekt Erazim a neutuchající chuť posouvat se dál a je jasné, že o klidném období se u něj rozhodně mluvit nedá.

V otevřeném rozhovoru pro Rebel Sound jsme se proto neomezili jen na jednu kapelu. Mluvili jsme o nové energii v SEBASTIEN, o zodpovědnosti, která přichází s padesátiletým odkazem CITRONU, o zákulisí RockOpery, hejtech na sociálních sítích, umělé inteligenci i o vášni, která George žene dopředu stejně silně na pódiu jako mimo něj. A došlo i na svět, který je od zkreslených kytar zdánlivě na míle vzdálený antické mince.

Po albu Quo Vadis a poněkud zvláštním odchodu bývalého basáka Petra jste s příchodem mladé krve v kapele (Adama a Vojty) chytili druhý dech. Byla pro tebe tvorba nových skladeb v češtině i angličtině spíš vědomou snahou definitivně otočit list, nebo přirozenou reakcí na novou chemii v kapelním chatu?

Pro mě je tvorba nové muziky celoživotní proces. Před natáčením každého nového alba máme s klukama dohromady připraveno minimálně 20, někdy i 30, nápadů, ze kterých pak vybíráme ty nejlepší. Je pravda, že nás "starší" Adam s Vojtou úžasně doplnili a "nakopli" a oba navíc také tvoří. V kapele máme zase skvělou atmosféru, ale ten tvůrčí proces zkrátka jede dál klasickým způsobem.

​Točíte nové singly souběžně v české i anglické verzi a zapojili jste jak tuzemské, tak zahraniční hosty. Jak náročné je při skládání a psaní textů hlídat, aby frázování fungovalo stejně přirozeně v obou jazycích a angličtina nezněla jako pouhý překlad?

Snažím se melodie, pokud možno, zachovat stejné v obou jazycích, ale mnohem těžší je to právě u češtiny. Ta vždycky akcentuje první slabiku a má strašně moc souhlásek. Kdysi jsem se o tom bavil s Fabiem Lione a on coby Ital vůbec nechápal, jak dokážeme v češtině zpívat a kde máme samohlásky.  Navíc se vždycky snažím, aby naše texty byly dobré a nesly i nějakou myšlenku a poselství, a když to chci spojit s klenutou melodickou linkou, je to občas náročné. Nakonec se to vždycky podaří, ale je fakt, že český text mi trvá mnohem déle než anglický, protože právě řeším všechny ty akcenty, dlouhá a krátká písmena a chci, aby všechno šlo nakonec zazpívat správně česky.

​Přejmenování z Navaru na Sebastien proběhlo i kvůli tomu, že cizinci název "Navar" neuměli moc vyslovit. Přesto jste v roce 2022 vydali pod hlavičkou Navaru desku Návrat Havranů u Smile Music. Jaké to pro tebe bylo, vrátit se po letech k českým kořenům Navaru, a kolik z toho původního autorského ducha v dnešním Sebastienu pořád žije?

Tohle byla pro mě velká nostalgie a moc jsem si to nahrávání užil. Jednalo se v podstatě o skladby staré 15-20 let, které jsme v době aktivního působení Navaru nestihli natočit a vydat. Tak jsme si ke 20. výročí vzniku kapely udělali radost. I Bart byl nadšeně pro a jsem vděčný Smile Music, že nám album vydali. Dodnes ho moc rád poslouchám. Bylo to zajímavé i proto, že jsme se po letech sešli s nástroji v ruce s Ondrou a Radkem, se kterými jsem v listopadu 2008 zakládal Sebastien! "Návrat havranů" od Navaru tak byl, co se sestavy týče, blíž debutu Sebastien, "Tears of White Roses", než dnešní Sebastien. Já ale miluju úplně stejně to staré i to nové…

​Díky nové sestavě můžeš na pódiu častěji odložit kytaru a soustředit se čistě na zpěv. V čem ses jako frontman nejvíce proměnil, když máš volné ruce, a v čem ti kytara naopak dřív dodávala určitou pódiovou jistotu?

Na pódiu jsem úplně nejradši jen s mikrofonem! Líbí se mi ta volnost a možnost bez omezení komunikovat s fanoušky. Když u zpívání ještě hraješ na kytaru, musíš stát na jednom místě u stojanu s mikrofonem a občas je taky potřeba alespoň po očku sledovat hmatník. Myslím, že lepší frontman umím být právě v roli sólového zpěváka. Kytaru si naopak nejvíc užívám ve studiu, nebo při skládání a tvorbě demo-nahrávek. Je to samozřejmě můj nástroj číslo jedna, ale pódium mě zkrátka úplně nejvíc baví bez ní.

Když se cesty Citronu a Ládi Křížka rozešly, musela to být obrovská výzva. Jaká byla tvá úplně první myšlenka ve chvíli, kdy bylo jasné, že celý repertoár legendy odzpíváte na pódiu sami dva s Pavlem Hanusem? Jak konkrétně máte rozdělené úlohy i pěvecké rejstříky, jaká mezi vámi funguje u mikrofonu chemie a jaký je to pocit táhnout padesátiletý odkaz Citronu bez hlavního klasického frontmana?

Tohle byla opravdu obrovská výzva, protože Láďa je samozřejmě excelentní zpěvák a Citron má za sebou 50 let úspěšné kariéry! Zkrátka, Citron i Křížek jsou legendy. Před prvním koncertem, na kterém jsme měli zpívat my s Pavlem, jsem tak byl opravdu nervózní – a to už přes 20 let trému nemívám a na koncerty se vždycky těším. Dopadlo to ale výborně a nejdůležitější bylo, že nás podpořili fanoušci! Byli zkrátka úžasní! Písničky Citronu mají takovou sílu, že nás dokázaly přenést přes tohle krizové období. V kapele a jejím okolí se nicméně pořád řešilo, že Citron by měl mít skutečného frontmana – střed pódia – hlavního zpěváka. No, a nedávno se věci vyvinuly tak, že tahle role připadla právě mě! Premiéru v roli zpěváka Citronu jsem měl na letošním Holba rocku na grilu v Opavě, a byl to můj druhý koncert za posledních 20 let, před kterým jsem byl dost nervózní. Tohle je věc, kterou zkrátka nechceš pokazit! Znovu jsme ale cítili obrovskou podporu z publika a doufám, že se nám podaří v tomto duchu pokračovat. U jiné kapely bych sám přišel s tím, že to bez členů nejslavnější sestavy dál nemá smysl. Citron ale prošel tolika érami i styly a vystřídalo se v něm tolik muzikantů i zpěváků, že si upřímně myslím, že ten neuvěřitelný příběh máme táhnout dál a napsat jeho další kapitolu. Udělám pro to, co bude v mých silách.

Jirko, festival Rock Castle má neuvěřitelnou atmosféru díky zámeckému areálu v Moravském Krumlově. Jaké to pro tebe je stoupnout si na tohle pódium právě v čele legendy, jakou je Citron, a cítit energii fanoušků v tak specifickém prostředí?

Na Rock Castle se moc rád vracím. Ta atmosféra, o které mluvíš, je opravdu jedinečná. Navíc, vystoupíme tam společně s Jardou Bartoněm a Vaškem Vlasákem a zahrajeme s nimi exkluzivní set z alba "Plni energie", které má letos 40. výročí! Už se na oba moc těším, bude to výjimečný koncert a doufám, že si ho s námi fanoušci užijí.

V RockOpeře Praha působíš poměrně krátce. Měl jsi předtím vůbec nějakou divadelní či hereckou průpravu, nebo jsi do světa kostýmů, rekvizit a přesné scénické režie skočil jako úplný nováček přímo z klasického metalového klubu?

První vystoupení v RockOpeře jsem měl na Silvestra roku 2023 a je pravda, že předtím jsem byl divadelním prostředím naprosto nepolíben. Milan Steigerwald mi zavolal a nabídl mi alternaci Kamila Střihavky v roli Odina v opeře "Ragnarock: Vikingové", což se prostě nedalo odmítnout. Strašně moc mě to v RockOpeře baví. Dnes už účinkuji v několika vlastních rolích a alternuji Kamila, Viktora Dyka, Honzu Toužimského a Jirku Zonygu. Dostávám převážně role "záporáků" a hrozně si je užívám!

V čem je pro tebe z interpretačního hlediska největší rozdíl, když stojíš na pódiu RockOpery? Jak moc je svazující muset se vedle dravého zpěvu soustředit na scénický pohyb, návaznost děje a reakce ostatních postav?

Role v RockOpeře jsou opravdu vždycky spojením více "disciplín" najednou, ale já to prostě miluju a moc se vždycky na představení těším! Byla to další z mých životních výzev, nepodceňuji to a vždycky jdu na scénu připravený. Zažil jsem už i situaci, kdy jsem se musel naučit roli včetně skladeb a textů do druhého dne! Jsou to chvíle, kdy jdeš na limit a přijde mi fascinující ověřovat si, co všechno je lidský mozek schopen vstřebat a zvládnout, když je pod tlakem.

V RockOpeře se na jednom pódiu potkává neuvěřitelná směs osobností – od metalistů přes operní pěvce až po akrobaty. Jak se ti s touto různorodou partou spolupracuje a jaká panuje atmosféra v šatně předtím, než se rozsvítí reflektory?

Všechny účinkující spojuje jedna věc – jsou to úžasní srdcaři! A to je vlastně ten hlavní důvod, proč mě RockOpera tak baví… Milan s Pavlou v divadle vytvořili skvělou partu, vždycky si užijeme spoustu srandy a přitom víš, že na pódiu všichni vždycky podají maximální výkon. Naše šatnové debaty a výbuchy smíchu s Honzou z Arakainu, Petrem z Motorbandu, Honzou z Černé, nebo Martinem Slukou jsou legendární! 

​Vnímáš, že nespokojení lidé mají na internetu tendenci hned všechno rozmáznout, zatímco ti spokojení si koncert prostě užijí a nic nepíšou. Jak ses za ta léta naučil odstiňovat hejty na sociálních sítích ve chvíli, kdy stojíte před vyprodaným davem, který ty písničky zpívá s vámi?

​Máš pravdu, je to zvláštní nesoulad skutečné reality s tou virtuální! Někdy mám vážně pocit, že jsem byl na úplně jiném koncertě než někteří hejtři. Celkově mi to přijde prostě divné. Já sám jsem nikdy nenapsal žádný hejt a nechápu, proč bych měl trávit svůj čas tím, že budu někomu jinému hanět nebo zesměšňovat jeho práci. Když se mi něco nelíbí, mám přece právo se tím nezabývat, ne? Čas tak rychle letí, každý okamžik je obrovský dar a už nikdy se nám nevrátí. Tak proč se zaměstnávat tím, že půjdu aktivně na stránku někoho, koho nemám rád, a budu vymýšlet, jak mu zkazit den? Jakou stopu tím po sobě zanechávám? A jak by se mi líbilo v kůži toho hejtěného? Nedává to zkrátka smysl, tak se, prosím, zkusme respektovat a hrajme si radši s dětmi! 

Předělávka ikonického hitu od Olympicu s Láďou Křížkem nasbírala bez jakékoliv placené reklamy stovky tisíc zhlédnutí. Čím si vysvětluješ, že zrovna u téhle skladby fanoušci přijali váš cover s tak obrovským respektem a nadšením?

S naší verzí "Slz tvý mámy" se všechno stalo tak nějak samo a přirozeně. Od mého telefonátu s Láďou a nápadu zpracovat spolu právě tuhle věc jako duet, přes samotné nahrávání – zpěvy jsme točili ve studiu kytaristy Vitacitu až po videoklip z RockOpery od skvělého Míly Levka a setkání s Petrem Jandou! Celé to byl jeden velký zážitek, byli jsme nadšení a myslím, že právě tahle naše emoce je cítit i z finální nahrávky a klipu. Sám jsem byl překvapený  i v kontextu Tvé předchozí otázky – že máme i v nemilosrdném prostředí komentářů na YouTube drtivou většinu reakcí kladných nebo přímo nadšených! Coverům jsem se celý život bránil a o to větší mám teď radost, že, když už jsme se rozhodli zpracovat cizí skladbu, povedlo se nám to uskutečnit právě takhle.

Když ti bylo 14 let, na hudebce ti řekli, že nemáš sluch a nemá smysl to zkoušet – a ty ses u mikrofonu objevil vlastně jen proto, že ses styděl o trochu míň než ostatní. Je tvůj příběh důkazem toho, že vášeň a vytrvalost jsou v metalu tisíckrát důležitější než oficiální tabulky ze školy?

Tady Tě trochu opravím – i když zírám, co všechno o mně víš!  Že nemám hudební sluch mi řekli u zápisu na základní školu, když mi bylo asi 6 let. Táta býval v mládí muzikant a chtěl mě dát do třídy s rozšířenou výukou hudební výchovy. Já si doma prozpěvoval od malička, jenže jsem byl v tom věku hrozný trémista! Začal jsem před jakousi komisí roztřeseným hlasem zpívat úvod státní hymny a uprostřed druhého slova jsem hlasitě polkl a zastavil. Nedivím se, že mě nechtěli! Dětství jsem tedy nakonec prožil s "angličáky", s kolem BMX, Spidermanem a Batmanem a až později v těch necelých 14ti letech jsem si k hudbě našel cestu sám. Nebo spíš, ona si našla mě. V noci ze 14. na 15. prosince 1997 jsem v hlavě uslyšel svou první melodii a toho večera můj život dostal jasný směr a cíl! Věřím, že vášeň a vytrvalost je jediná cesta k úspěchu, ať děláš úplně cokoliv!

Dnes je generování hudby přes AI obrovským tématem. Jaký máš na tento fenomén názor – vnímáš ho jako hrozbu pro hudební scénu, nebo naopak věříš, že pot, emoce a živelnou energii z pódia žádný počítačový algoritmus nikdy nahradit nedokáže?

Když se AI generovaná hudba objevila, nejdřív mě to fascinovalo a trochu znepokojovalo. Říkal jsem si, jestli nedopadneme jako děrné štítky, nebo počítačové diskety v propadlišti dějin. Dnes už si ale myslím, že můžeme zachovat klid. Je sice úžasné slyšet dokonalý za pár vteřin vygenerovaný kompilát toho nejlepšího, co AI ve své databázi na dané zadání vyhledá, ale je to v podstatě úplně jiná disciplína. My, muzikanti, děláme přece hudbu proto, že chceme něco sdělit a nápady, které se v nás zrodí, toužíme interpretovat a předávat dál. Nejsme dokonalí, ale to je právě jádrem jedinečnosti každého z nás! Je to naše výhoda! Proto si myslím, že AI nikdy nenahradí lidmi tvořené umění. Nemá ani ten potenciál, protože vlastně dělá něco jiného – dokonalou složeninu všeho dostupného. Je to zajímavé, umí to na chvíli vzbudit emoci a zní to moderně a sexy, ale pro mě jsou mnohem víc autentická slova a tóny konkrétního muzikanta, nebo zpěváka, kterého mám hezky postaru a lidsky rád. Člověk je sice ve své tvorbě také vždycky něčím ovlivněn, ale finální dílo pak okoření tou špetkou sebe a to žádná AI neumí…

Mluvil jsi o tom, že chystáte dvě nové skladby s videoklipy v češtině i angličtině a kontinuálně pracujete na dalším materiálu. Jaké jsou tvé hlavní cíle pro nadcházející období — dočkáme se brzy plnohodnotné nové řadové desky SEBASTIEN a plánujete i větší turné napříč republikou včetně Prahy?

Dovolím si nejdřív trochu odbočit a začnu aktuálně splněným cílem, který je nejčerstvější právě v těchto dnech – novým EP Tanji. Jmenuje se "Plamen" a napsal jsem jí pro něj 3 skladby. Z výsledku mám velikou radost, zdá se, že se fanouškům líbí a přeju Tanje maximální úspěch!

A teď už k Sebastien – opravdu pracuje na novém albu. První skladby máme finálně natočené – i s velice zajímavými hosty a brutálně skvělou produkcí od Martina "Hollyho" Hollandra – a připravili jsme už i videoklip k prvnímu singlu, opět ve spolupráci s Mílou Levkem! A to není zdaleka všechno! Momentálně ale ještě vyčkáváme, řešíme se Smile Music ideální načasování singlů a vybíráme z naší před-produkce další songy, které se na finální album nakonec dostanou. Vyjít by mělo na jaře 2027 a samozřejmě ho podpoříme spoustou koncertů, na které se už teď moc těším!

Ještě předtím ale u Smile Music vyjde mé první sólové album, které představí výběr mých skladeb v akustické podobě. Odehrál jsem akusticky celou řadu koncertů s manželkou a vystupovali jsme tak i s kluky ze Sebastien – např. v loňském roce v Hamburku. Dává to těm písničkám úplně jinou tvář. Nakonec jsem akusticky hrál i sám na jedné akci Smile Music a jim se tahle verze tak zalíbila, že mi rovnou na místě nabídli vydání CD! Album už mám kompletně nahrané a nazpívané a momentálně je ve fázi mixu. Bude na něm výběr z mých starších skladeb a dvě novinky, které zatím nikde nikde nevyšly. Úplně všechny zvuky a nástroje na tomto albu pocházejí ode mě. 

Další mou hudební prioritou je teď samozřejmě Citron! Sestava se vyjasnila, vrátil se Djordje a nemůžu se už dočkat, až se pustíme do tvorby nového materiálu! Věřím, že je teď v kapele obrovský potenciál, který prostě musíme využít!

A, aby toho nebylo málo, jsem také součástí a jednou z tvůrčích sil multižánrového a mezigeneračního projektu Erazim, kde se v historických kulisách pověsti o posledním Paulánském mnichu Erazimovi z Kuklovského kláštera věnujeme tématům dobra a zla, lásky a sedmi smrtelných hříchů podle papeže Řehoře I. Velikého.

Celkově mám pocit, že právě prožívám své nejaktivnější tvůrčí období…

​Tvým velkým koníčkem je oceňování antických mincí pro aukční síň. V čem je pro tebe svět tisíce let starých mincí nejlepším relaxem od zkreslených kytar a neustálého cestování v dodávce – a co bys na závěr vzkázal čtenářům časopisu Rebel Sound?

Numismatika je, vedle hudby, mým druhým celoživotním koníčkem. Nebo možná posedlostí...?  Já zkrátka neumím dělat věci napůl!!! Historické mince jsem začal sbírat ještě dřív, než jsem vzal poprvé do ruky kytaru. Už ve 12ti-13ti letech jsem docházel na setkání členů Numismatické společnosti v Pardubicích a studoval jsem vývoj měnových systémů Českých zemí, všechny dostupné mincovní katalogy a další literaturu. Nejvíc jsem v té době miloval český středověk a období pražských grošů. V posledních letech jsem se naopak zaměřil na antiku a té jsem – jak jinak  – naprosto propadl! Stal jsem se v podstatě expertem na mince císařského Říma (orientačně jde o první čtyři staletí našeho letopočtu) a proto jsem nabídl své služby aukčnímu domu Aurea Numismatika, se kterým teď už delší dobu spolupracuju…

Jak asi vidíš, prožívám to se stejnou vášní jako metalový koncert a oboje mě obrovsky baví a nabíjí! Jsou to takové mé dva póly, v jejichž centru je moje milovaná manželka a mé dcery. Tohle všechno potřebuju k životu, jinak bych nebyl kompletní.

A co vzkázat na závěr? Tobě moc děkuju za rozhovor, opatruj se a těším se na naše další setkání. Čtenářům a všem rockovým fanouškům přeju radost a vášeň v životě, ať každý náš den stojí za to a jako soundtrack ať nám k tomu hraje skvělá muzika pěkně nahlas! Moc si vás všech vážím, díky a uvidíme se na koncertech…

Z rozhovoru s Georgem Rainem je cítit jedna věc naprosto jasně: hudbu nebere jako zaměstnání ani jako položku v kalendáři, ale jako celoživotní motor. Ať už stojí v čele CITRONU, skládá nový materiál pro SEBASTIEN, vstupuje do další role v RockOpeře nebo zavře dveře studia a ponoří se do akustické tvorby, pořád v tom zůstává stejná posedlost dělat věci naplno.

Právě proto bude zajímavé sledovat, kam ho tahle mimořádně nabitá etapa zavede dál. Jedno je ale jisté už teď George Rain má před sebou další kapitoly a podle jeho vlastních slov rozhodně nemá v úmyslu ubrat. Za Rebel Sound děkujeme za otevřený rozhovor a přejeme, ať je těch dalších koncertů, skladeb i nových výzev co nejvíc.

Matess