EPIDEMY: „Metal hrajeme srdcem a na nic si nehrajeme“

EPIDEMY nejsou kapelou, která by chtěla slepě následovat aktuální trendy nebo měnit svou tvář kvůli větším pódiím. Základem jejich tvorby je poctivý thrash metal, energie, emoce, a především radost z hudby, které jsou ochotni věnovat většinu svého volného času. Přestože se muzikou neživí, ke každému koncertu, nové skladbě i prezentaci kapely přistupují profesionálně a naplno.

V rozhovoru pro Rebel Sound otevřeně mluví o realitě menších metalových kapel, věrnosti vlastnímu stylu, náročném životě za koncertními kulisami i o tom, proč by odmítli vyprodanou O2 arenu, kdyby kvůli ní museli přestat být sami sebou. Nechybí ani vzpomínky na porouchanou dodávku cestou na Masters of Rock, pivní setkání s hudebními legendami nebo jasná odpověď na otázku, jakou stopu by po sobě EPIDEMY jednou chtěli zanechat.

Kdybyste měli popsat Epidemy člověku, který nikdy neposlouchal metal, jak by zněla vaše nejupřímnější definice?

EPIDEMY není jen kapela. Je to parta lidí, které spojuje stejná vášeň pro hudbu a stejný pohled na to, jak má znít poctivý thrash metal. Nehrajeme proto, abychom se vezli na trendech nebo někomu dokazovali, že jsme nejtvrdší. Hrajeme proto, že nás to baví a protože věříme, že hudba má mít energii, emoce a vlastní tvář. Když někdo metal neposlouchá, asi mu nebudu vysvětlovat, co je thrash metal. Řeknu mu, že jsme kapela, která dává do každé skladby maximum. Naše písničky vyprávějí nejčastěji příběhy o tom, že zlo a dobro nejsou jen černobílé pojmy. A když přijdete na koncert, nechceme, abyste jen stáli a poslouchali. Chceme, aby tu energii cítili s námi. Jestli si po koncertě někdo řekne: "Tohle nebyla jen hlasitá muzika, tohle mělo duši," pak jsme svůj cíl splnili.

Existuje skladba, která vás jako kapelu vystihuje lépe než vaše nejposlouchanější věc? Proč právě ona?

Ano. A možná překvapivě to není naše nejposlouchanější skladba. Takovou skladbou je pro nás teď myslím nejvíce Bez soucitu. Je v ní všechno, co chceme posluchačům předat. Má agresi i melodii a emocemi nabitý text, který není jen prvoplánový. Když někdo chce poznat, kdo jsme a kam hudebně směřujeme, pustil bych mu právě tuhle skladbu. Ne proto, že je nejlepší. Ale proto, že je nejvíc EPIDEMY. Nicméně si stojíme za všemi skladbami, co jsme stvořili jako EPIDEMY. Protože všechny jsou EPIDEMY.

Který moment v historii Epidemy byl ten, kdy jste si řekli: 'Jo, tohle už není jen koníček'?

Upřímně? Pořád to máme jako koníček. Nikdo z nás se tím neživí. Myslím, že v téhle době už to asi úplně není možné. Je to o tom, že nás to baví a jsme rádi, že začíná být dost lidí, které EPIDEMY baví společně s námi. Nicméně i když to pořád bereme jen jako koníček, dáváme do toho vše. Chceme, aby vše kolem kapely bylo profi zahrání, prezentace na podiu po stánek s merchem. Zároveň chceme, aby pořadatelé věděli, že je na nás spoleh, dodržujeme pravidla, neprudíme a vždy zahrajeme dobře aby se lidé bavili.

Co vás na dnešní hudební scéně nejvíc štve a co vás naopak pořád motivuje pokračovat?

To, co asi všechny kapely v našem ranku. Česká scéna moc nepřeje a nepodporuje menší kapely. Stále a jen sází na velká jména. Lidem v Česku bohužel velmi často stačí jen jakýsi revival známých hitů a jsou nadšeni, hlasí ti, že lepší kapelu neznají. Což nás trochu mrzí. Naopak co tě pořád motivuje jsou ti ostatní lidé, kteří chodí na koncerty, žijou tou metalovou scénou a po koncertě přijdou a řeknou jako, že fakt dobré.

Kdybyste mohli vymazat jednu zažitou představu o metalistech, jaká by to byla?

Kdybych měl vymazat jednu zažitou představu o metalistech, tak rozhodně tu, že jsou agresivní nebo nebezpeční. Ve skutečnosti jsem zažil pravý opak. Metalová komunita je plná lidí, kteří si navzájem pomáhají, respektují se a spojuje je hlavně láska k hudbě. Jasně, na pódiu to vypadá jako totální válka a pod ním létají vlasy i moshpit, ale jakmile koncert skončí, zjistíš, že se bavíš s úplně normálními lidmi. Možná máme černá trička a hlasitou hudbu, ale srdce máme často větší než leckdo v obleku.

Máte při skládání nějaké pravidlo, které nikdy neporušíte? Nebo naopak žádná pravidla neexistují?

Ne pravidla nejsou. Teda jen aby se song pohyboval v daném žánru EPIDEMY. Jinak nápady nosí každý. Někdy je to skoro celý song někdy pár riffů. Snažíme se to nahrát doma a pak na zkoušce už jen dáváme dohromady. Všechny skladby, co jsme udělali se pak doladili tak nějak spontáně. To, co nám nesedělo se na desku nedostalo. Do budoucna zvažujeme spolupráci s producentem. Chceme zkusit zase tuhle metodu práce, která EPIDEMY posune dál.

Která skladba vás při vzniku nejvíc potrápila, a nakonec dopadla úplně jinak, než jste čekali?

No potrápila asi úplně ne. Snad jen Podepsáno krví, to byla taková rychle vzniklá skladba, kterou přinesl náš zpěvák Paulie. Je to parádní věc, ale prostě nebyl čas dát. Pěvec to nadrtil s bubeníkem a jelo se do studia. Paulie ji pak nahrál s bubnem celou sám, všechny kytary a sóla a my se jí pak s Jirkou museli naučit. Jinak mě vždycky ve studiu nejvíc trápí skladby o kterých si myslím, že to bude brnkačka nahrát a pak se zasekneš třeba na nějaké pasáži a ne a ne to dát. No a samo kolegové mají pivíčko v ruce a radí, jak to máš udělat.

Jaká je největší věc, kterou fanoušci o životě kapely nevidí, ale měla by zaznít?

Myslím, že spousta lidí vidí hlavně těch 60 minut na pódiu. Ale už nevidí všechno, co tomu předchází. Hodiny ve zkušebně, skládání nových věcí, nekonečné debaty o aranžích, cestování, nakládání a vykládání aparátu nebo to, že po koncertě místo oslav často balíme techniku a jedeme několik hodin domů. Každý z nás má normální práci a kapela je něco, čemu obětujeme svůj volný čas, energii i peníze, protože to prostě milujeme. A právě to je možná nejdůležitější – na pódiu nestojíme proto, že musíme, ale proto, že bez té muziky neumíme fungovat. Ono tě to prostě pohltí. Nejen ten čas koncertu, ale vše okolo. Je to jako hodně návykové.

Kdyby vám někdo nabídl vyprodanou O2 arenu pod podmínkou, že výrazně změníte svůj styl, šli byste do toho?

Ne. Samozřejmě by bylo úžasné zahrát si před vyprodanou O2 arenou, ale ne za cenu toho, že přestaneme být sami sebou. EPIDEMY vznikly jako thrashmetalová kapela a taková chceme zůstat. Když si nás jednou někdo přijde poslechnout, chceme, aby dostal přesně to, co od nás čeká – poctivý thrash metal. Kdyby se O2 arena měla někdy povést, chceme, aby to bylo díky naší hudbě, ne proto, že jsme se přizpůsobili trendům. Ale samo, to je opravdu jen hodně velký sen.

Co je podle vás důležitější: perfektně odehraný koncert, nebo koncert, na který budou lidé vzpomínat ještě za rok?

Ideální je samozřejmě obojí. Ale pokud si mám vybrat, tak na prvním místě musí být dobře odehraný koncert. Když kapela nehraje dobře, žádná pyrotechnika, kouře a choroška to nezachrání. A když se k dobrému výkonu přidá skvělá atmosféra, energie mezi kapelou a publikem a něco výjimečného, vznikne přesně ten koncert, na který budou lidé vzpomínat ještě za rok.

Jaká byla nejabsurdnější nebo nejvtipnější situace, kterou jste zažili na koncertě nebo na cestách?

Těch bylo tolik, že bychom z toho vydali vlastní knihu. Asi nejvtipnější je, že skoro každá kapela řeší na cestách něco úplně jiného, než hudbu – jednou zapomenuté kabely, podruhé navigaci, potřetí hledání benzínky ve dvě ráno. A samozřejmě platí jedno nepsané pravidlo: čím důležitější koncert, tím větší šance, že se něco pokazí. Když jsme jeli poprvé na Masters of Rock, klekla dodávka. Podruhé nešly ohně. Jindy nejsou baterky, které jsi dal doma zcela určitě do tašky apod. Sice je to v tu chvilku peklo, hlavně třeba na festech, kde se hraje o každou minutu, ale tohle tomu dodává to opravdovost.

Kdybyste si mohli sednout na pivo s jakoukoliv hudební legendou, živou nebo neživou, kdo by to byl a na co byste se zeptali?

Tak u nás jsou všichni velcí fanoušci SLAYER, takže třeba dát si pivo s Jeffem Hannemanen to bylo dost dobré. Nebo s Ozzym. To bych si pak ten půlitr s kterým jsme si ťukli nikdy neumyl a nechal zavakuovat, aby tam ten ťukec byl navěky. Jinak těch vzorů by bylo hodně. Kdybychom si měli s každým ťuknout tak budeme v hospodě asi hodně dlouho. A samo asi bychom se zeptali, s jakým ďáblem uzavřeli smlouvu, že jsou tak dobří a jestli by nám na něj nedali kontakt.

Až jednou bude někdo psát příběh kapely Epidemy, jakou jednu větu byste chtěli, aby obsahoval?

Tady by to asi chtělo něco jako velkolepého, vzletného, hodné zapamatování něco jako třeba "Nikdy nešli tou nejjednodušší cestou, ale vždycky zůstali věrní sami sobě a své muzice." Ne proboha ne. Sláva nebo čísla na sociálních sítích jednou zmizí, ale když si po letech, když třeba nebudeš hrát, někdo řekne, že EPIDEMY byly poctivá kapela, která hrála metal srdcem a na nic si nehrála, tak to bude ta nejlepší vizitka, jakou si můžeme přát.

Za EPIDEMY odpovídal Johny.

EPIDEMY RULES

Z odpovědí Johnyho je jasné, že EPIDEMY nestaví svou existenci na velkých slovech, číslech na sociálních sítích ani představě rychlého úspěchu. Důležitější je pro ně odehrát kvalitní koncert, být spolehlivou kapelou a nabídnout fanouškům hudbu, za kterou si mohou bez výhrad stát.

Možná právě tato obyčejná upřímnost je jejich největší silou. EPIDEMY se nesnaží tvářit jako něco, čím nejsou. Hrají thrash metal, protože ho milují, a každou skladbou i koncertem dokazují, že skutečná síla kapely nemusí spočívat ve velikosti pódia. Stačí, když má její hudba energii, vlastní tvář a především srdce.

Denča