Electric Callboy – TANZNEID: Když se odvaha potká s genialitou

Jsou kapely, které vydají nové album a během několika týdnů se po něm slehne zem. A pak jsou tu kapely, jejichž každá nová nahrávka se stává hudební událostí. Electric Callboy dnes bez nejmenších pochybností patří právě do té druhé skupiny. Německá šestice si během posledních let vybudovala postavení, o kterém se většině evropských kapel může jen zdát. Vyprodané koncertní haly, miliony přehrání na streamovacích platformách, videoklipy, které během několika hodin obletí celý svět, a fanouškovská základna, jež rok od roku neustále roste. Přesto si Electric Callboy zachovali to nejdůležitější, radost z hudby, odvahu experimentovat a schopnost dělat věci po svém, aniž by ztratili vlastní identitu.

Po fenomenálním úspěchu alba TEKKNO bylo jasné, že očekávání od jeho nástupce budou obrovská. Každý nový singl vyvolával bouřlivé reakce, fanoušci rozebírali každou ukázku a sociální sítě zaplavovaly spekulace o tom, kam se kapela posune tentokrát. Když proto Electric Callboy oznámili nové album TANZNEID, bylo jasné, že nepůjde jen o další položku v diskografii. Mělo jít o potvrzení, že úspěch posledních let nebyl náhoda, ale začátek nové éry jedné z nejvýraznějších kapel současné moderní metalové scény.

Přiznám se, že jako dlouholetá fanynka jsem se na tuhle desku těšila snad víc než na jakoukoliv jinou letošní novinku. Když mi dorazila předobjednávka a já poprvé vložila LP do přehrávače, měla jsem jedinou otázku, dokážou Electric Callboy znovu překvapit, když většinu skladeb fanoušci už znali ze singlů? Odpověď přišla prakticky okamžitě. Ano. A možná ještě víc, než jsem čekala.

Pravdou je, že velkou část alba jsme už před jeho vydáním znali. RATATATA, Hypercharged, Elevator Operator, The Way You Are, Still Waiting, Let The GoodTimes Roll, Revery i titulní TANZNEID se postupně představily jako singly. U mnoha kapel by to znamenalo, že finální album už nebude mít čím překvapit. Jenže Electric Callboy opět dokázali, že album není jen seznam skladeb. Je to příběh.

A právě jako celek funguje TANZNEID naprosto fantasticky.

Od první minuty je cítit, že kapela přesně ví, co chce posluchači nabídnout. Moderní metalcore se zde přirozeně prolíná s elektronikou, tanečními beaty, popovými melodiemi i tvrdými breakdowny. To všechno ale nepůsobí jako samoúčelný experiment. Naopak. Každý zvuk, každý přechod i každá změna tempa mají své místo a vytvářejí charakteristický rukopis kapely, který dnes poznáte během několika vteřin.

Obrovskou pochvalu si zaslouží produkce. Album zní mohutně, čistě a neuvěřitelně živě. Kytary mají správnou ostrost, baskytara krásně podporuje rytmiku, bicí doslova ženou jednotlivé skladby kupředu a elektronické prvky nepůsobí jako efektní ozdoba. Jsou plnohodnotnou součástí každé skladby, a právě díky nim má TANZNEID svůj nezaměnitelný charakter.

Stejně skvěle funguje i dvojice Kevin Ratajczak a Nico Sallach. Kevinův scream má stále obrovskou sílu a energii, zatímco Nico dokáže během několika sekund přejít od jemných melodických linek k refrénům, které člověku zůstanou v hlavě ještě dlouho po skončení alba. Jejich vzájemná souhra je jedním z největších důvodů, proč Electric Callboy dnes zní tak výjimečně. Ani jeden se nesnaží dominovat. Naopak. Společně vytvářejí jeden z nejcharakterističtějších vokálních tandemů současné metalové scény.

A právě díky tomu na mě TANZNEID nepůsobí jako další řadová nahrávka. Je to album, které si člověk nepustí jen jednou. Nutí vás vracet se zpátky, objevovat nové detaily a znovu si připomínat, proč jste se do téhle kapely vlastně zamilovali.

TANZNEID

Už stejnojmenný otvírák dává jasně najevo, že Electric Callboy nemají v plánu brzdit. Bez dlouhého rozjezdu spustí lavinu tvrdých riffů, elektronických beatů a energie, která vás okamžitě vtáhne do děje. Přesně takhle má vypadat úvodní skladba alba. Nejenže představí jeho atmosféru, ale zároveň ve vás probudí chuť slyšet další a další skladby.

Právě tady se naplno ukazuje síla celé kapely. Tvrdé pasáže střídají melodické refrény s naprostou samozřejmostí a ani na okamžik nepůsobí, že by některá část byla navíc. Všechno do sebe zapadá s chirurgickou přesností.

RATATATA (feat. BABYMETAL)

Když Electric Callboy oznámili spolupráci s japonskými BABYMETAL, internet doslova explodoval. Na první pohled to možná vypadalo jako bláznivý nápad. Dvě kapely z úplně jiných hudebních světů. Jenže právě podobné spojení Electric Callboy vždycky bavilo. A výsledek? Jedna z nejvýraznějších skladeb jejich kariéry.

RATATATA je čistý hudební chaos v tom nejlepším slova smyslu. Elektronické beaty se střídají s nekompromisními breakdowny, japonské melodie se během několika vteřin promění v metalcorovou smršť a člověk se nestačí divit, jak dokonale to všechno funguje pohromadě.

Na první poslech působí skladba jako jedna velká párty. Po několika dalších ale začnete objevovat drobnosti, kterých jste si předtím vůbec nevšimli. Skvěle vystavěné přechody, precizní práci bicích i perfektně napsané vokální linky. Přesně tohle odlišuje Electric Callboy od kapel, které sází jen na první dojem.

Na koncertech už dnes patří RATATATA k absolutním vrcholům večera a vůbec se tomu nedivím. Je to skladba, která vás nenechá stát v klidu ani na jedinou sekundu.

Hypercharged

Jestli některá skladba dokonale vystihuje energii Electric Callboy, pak je to právě Hypercharged.

Od prvních tónů připomíná rozjetý vlak bez brzd. Kytary řežou s neuvěřitelnou přesností, bicí šlapou jako dokonale seřízený motor a elektronické vrstvy dodávají celé skladbě moderní tvář. Přesto ani na okamžik nepůsobí přeplácaně. Všechno má své místo.

Velkou pochvalu si zaslouží především rytmická sekce. Právě ta drží celou skladbu pohromadě a vytváří pevný základ, na kterém si kytary i oba zpěváci mohou doslova dělat, co chtějí.

Kevin zde předvádí jeden ze svých nejagresivnějších výkonů na celé desce. Jeho scream má obrovskou sílu a nádherně kontrastuje s Nicovým čistým zpěvem. Tenhle kontrast je ostatně jedním z největších důvodů, proč Electric Callboy znějí tak jedinečně.

Let The Good Times Roll(feat. The Offspring)

Po předchozí dávce tvrdosti přichází skladba, která připomíná, že Electric Callboy nikdy nebyli kapelou, která by se brala příliš vážně. Tentokrát však jejich nespoutanou energii posiluje host, jehož hlas zná několik generací rockových a punkových fanoušků. V Let The Good Times Roll se k nim připojuje Dexter Holland z The Offspring a právě jeho nezaměnitelný projev dodává skladbě další rozměr.

Tohle spojení přitom nepůsobí jako náhodně sestavená spolupráce dvou známých jmen. The Offspring patří mezi kapely, které Electric Callboy ovlivňovaly dávno předtím, než se německá šestice vůbec vydala na vlastní cestu. Setkávají se zde proto nejen dvě kapely, ale také dvě hudební generace a dva rozdílné světy, které mají ve skutečnosti překvapivě mnoho společného.

Punkrocková lehkost The Offspring se přirozeně propojuje s moderním electronicorem Electric Callboy. Výsledkem je nakažlivá směs melodických kytar, elektroniky, výrazné rytmiky a bezstarostné energie, která jako by byla stvořena pro letní festivaly, otevřené silnice a koncertní haly plné zpívajících fanoušků.

Největší síla skladby spočívá v chemii mezi jednotlivými hlasy. Charakteristický vokál Dextera Hollanda přináší nostalgickou příchuť punkrockových devadesátých let, zatímco Nico Sallach a Kevin Ratajczak drží píseň pevně v současném světě Electric Callboy. Ani jedna strana se přitom nemusí přizpůsobovat nebo ustupovat. Každá si zachovává vlastní tvář, a právě díky tomu jejich propojení funguje tak přirozeně.

Refrén je okamžitě zapamatovatelný, ale nesklouzává k laciné prvoplánovosti. Jeho jednoduchost je záměrná. Nepotřebuje složité konstrukce ani přehnané změny tempa. Stačí mu silná melodie, správná dávka punkové drzosti a poselství, které člověka vybízí, aby alespoň na několik minut odhodil všechny starosti a nechal dobré časy jednoduše plynout.

Kapela přesto nezapomíná na tvrdší stránku své tvorby. Pod veselou a uvolněnou atmosférou stále pracují hutné kytary, masivní bicí a elektronické vrstvy, které skladbě dodávají typický rukopis Electric Callboy.

Celek však tentokrát nepůsobí jako útok na posluchače, ale spíše jako obrovská oslava hudby, přátelství a radosti z přítomného okamžiku.

Let The Good Times Roll je přesně tím typem skladby, která možná není nejsložitější položkou alba, ale patří mezi jeho nejbezprostřednější momenty. Je hlasitá, pozitivní, lehce bláznivá, a především neuvěřitelně lidská. Spojení Electric Callboy s The Offspring navíc ukazuje, že opravdová energie nestárne. Jen se může převléknout do modernějšího kabátu, přidat elektroniku, pořádný breakdown a znovu rozpoutat večírek.

Právě proto věřím, že se Let The Good Times Roll stane jednou z těch skladeb, které budou fanoušci na koncertech zpívat ještě dlouhé roky. Nejen kvůli chytlavému refrénu, ale také proto, že v sobě zachycuje něco, co dnes není vůbec samozřejmé čistou, nefalšovanou radost z hudby.

Elevator Operator

Pokud někdo stále tvrdí, že Electric Callboy stojí jen na internetových vtípcích a extravagantních videoklipech, Elevator Operator je ideální odpovědí. Ano, kapela se stále umí bavit a humor je nedílnou součástí její identity. Jenže pod touhle bláznivou slupkou se skrývá perfektně napsaná skladba.

Od prvních sekund působí uvolněněji než předchozí trojice písní, ale rozhodně neztrácí tah. Groove je neuvěřitelně nakažlivý, rytmika šlape s naprostou přesností a elektronické motivy krásně doplňují tvrdé kytary. Přesně v takových chvílích si člověk uvědomí, jak moc se Electric Callboy za poslední roky hudebně posunuli. Dříve by podobný nápad možná fungoval hlavně jako vtip. Dnes z něj dokážou udělat plnohodnotnou skladbu.

Nico znovu potvrzuje, že jeho hlas patří mezi největší přednosti kapely. Jeho čisté vokály jsou naprosto přirozené a dávají skladbě lehkost, kterou následně Kevin svým screamem okamžitě rozbije. Ten kontrast funguje dokonale a ani po několika posleších neomrzí.

Na koncertě si umím Elevator Operator představit jako moment, kdy se celý dav přestane soustředit na to, jak vypadá, a začne si vystoupení jednoduše užívat. Přesně o tom Electric Callboy vždy byli.

The Way You Are

Po divoké jízdě přichází skladba, která ukazuje citlivější tvář alba. The Way You Are není postavená na šokujících zvratech ani zběsilém tempu. Její síla spočívá v atmosféře.

Text se dotýká tématu přijetí sebe sama. V době, kdy se svět často snaží lidem diktovat, jak mají vypadat nebo jací mají být, působí tahle skladba až překvapivě upřímně. Electric Callboy nikoho nepoučují. Spíš připomínají, že největší hodnotu má člověk právě tehdy, když zůstane sám sebou.

Hudebně jde možná o jednu z nejmelodičtějších skladeb alba. To ale neznamená, že by kapela ubrala na tvrdosti. Kytary stále drží pevnou kostru celé skladby, bicí mají správný tah a elektronické vrstvy jen podtrhují její atmosféru.

Právě tady podle mě nejvíc vyniká Nico. Jeho hlas zní klidněji než v předchozích skladbách, ale o to větší emoce dokáže předat. Kevin se naopak objevuje přesně ve chvílích, kdy je potřeba dodat písni větší sílu. Oba dohromady vytvářejí nádhernou rovnováhu. Ale pokud vydržíte do úplného finále, tak Kevin rozjede svůj neuvěřitelný scream,  temnotu a pachuť krve! 

Čím déle jsem album poslouchala, tím víc jsem se k The Way You Are vracela. Není to skladba, která vás ohromí během prvních deseti sekund. Je to píseň, která roste s každým dalším poslechem. A právě takové bývají často ty nejlepší. Od popu jako byli The Backstreet Boys po tvrdej metal! 

Still Waiting(Sum 41)

Když se rozezněla Still Waiting, jedna z nejznámějších skladeb kanadských Sum 41, byla jsem opravdu zvědavá, jak se s ní Electric Callboy vypořádají. Převést tak výraznou punkrockovou hymnu do vlastního stylu totiž není jednoduchý úkol. Jejich předělávka však rozhodně nezklamala.

Electric Callboy zachovali energii, naléhavost i chytlavost originálu, ale zároveň skladbě vtiskli vlastní, mnohem mohutnější zvuk. Hutnější kytary, tvrdé bicí a moderní produkce jí dodávají větší tlak a místy téměř metalcorovou intenzitu. Přesto nepůsobí cize ani násilně přepracovaně. Naopak, do konceptu alba zapadá překvapivě přirozeně.

Původní text Sum 41 pracuje s frustrací, nejistotou a pocitem, že člověk stále čeká na změnu, která nepřichází. Právě jeho nadčasovost je důvodem, proč skladba ani po letech neztratila svou sílu. Electric Callboy její poselství nemění, ale díky tvrdšímu podání mu dodávají nový náboj, a ještě větší naléhavost.

Hudebně mě nejvíce baví práce kytar a bicích. Kapela se nesnaží původní skladbu zbytečně překombinovat ani přehlušit její charakter. Jednotlivé nástroje místo toho podporují atmosféru a nechávají vyniknout známou melodii i emoce, na kterých byla Still Waiting od začátku postavená.

Výsledkem není pouhá kopie originálu, ale pocta, která respektuje Sum 41 a zároveň zní jednoznačně jako Electric Callboy. Po několika posleších jsem si navíc uvědomila, že právě tahle skladba funguje jako pomyslný most mezi první částí alba a jeho závěrem. Připravuje posluchače na dvě následující novinky, které podle mě představují samotné srdce celé desky.

A pokud jsem si po poslechu prvních osmi skladeb říkala, že Electric Callboy už mě ničím nepřekvapí, Heartclub a The Savior mě velmi rychle přesvědčily o opaku. Právě tam totiž album ukazuje svou nejsilnější stránku.

Heartclub

Jsou skladby, které vás chytnou prvním riffem. A pak jsou skladby, které se vám dostanou pod kůži až ve chvíli, kdy si sednete, otevřete booklet a začnete vnímat každé slovo. Přesně tak na mě zapůsobil Heartclub.

Přiznám se, že jsem byla zvědavá, čím chtějí Electric Callboy překvapit po tolika vydaných singlech. Odpověď přišla během prvních několika sekund.

Tvrdé kytary, nekompromisní tempo a přesně ten typ energie, který člověka okamžitě přinutí otočit hlasitost ještě o několik stupňů výš. Přesto už po první sloce začíná být jasné, že tentokrát nejde jen o další koncertní vypalovačku.

Hudebně je Heartclub učebnicovým příkladem toho, proč dnes Electric Callboy nemají ve svém stylu téměř žádnou konkurenci. Kapela dokáže během několika sekund přejít od nekompromisního metalcorového útoku k refrénu, který je melodický, emotivní, a přitom vůbec neztrácí sílu. Právě v tom je jejich největší kouzlo. Tvrdost nikdy není samoúčelná a melodie nikdy nepůsobí lacině.

Čistý zpěv Nica dodává skladbě neuvěřitelnou hloubku a emoce. Kevin naopak přichází ve chvílích, kdy je potřeba posluchače znovu doslova udeřit do hrudi. Ani jeden se nesnaží dominovat. Oba společně vyprávějí jeden příběh.

A právě text je tím, co mě na Heartclub zasáhlo nejvíc.

Nejde o jednoduchou skladbu o lásce nebo vztazích, jak by mohl název napovídat. Naopak. Vypráví o člověku, který hledá místo, kam skutečně patří. O pochybnostech, o vnitřním boji, o snaze neztratit vlastní tvář ani ve chvíli, kdy se svět kolem snaží určovat, kdo máte být.

Je to téma, které dnes rezonuje možná víc než kdy dřív. Sociální sítě nás každý den přesvědčují, že musíme být dokonalejší, úspěšnější a šťastnější než ostatní. Heartclub jde přesně opačným směrem. Připomíná, že největší síla člověka spočívá právě v tom, že zůstane sám sebou.

Dalo by se říct, že se jedná o jednu nejtvrdších skladeb na albu.

A právě proto na mě tahle skladba zapůsobila víc než kterýkoliv předchozí singl. Není postavená jen na skvělém refrénu nebo tvrdém breakdownu. Má obsah. Má emoce. A hlavně má duši.

Nebudu přehánět, když řeknu, že po několika posleších se Heartclub zařadil mezi moje nejoblíbenější skladby, které kdy Electric Callboy napsali.

The Savior

Pokud je Heartclub srdcem alba, pak The Savior představuje jeho tep.

Už samotný začátek mě okamžitě přikoval k reproduktorům. Výrazné kytarové intro během několika okamžiků přechází do přesně toho zvuku, který je pro Electric Callboy tak charakteristický. Taneční elektronické beaty, výrazné syntezátory, tvrdé kytary a metalcorové pasáže se spojují v dokonale fungující celek.

Je ukázkovým příkladem toho, proč je tvorba Electric Callboy tak snadno rozpoznatelná. Kapela znovu propojuje zdánlivě neslučitelné světy. Diskotékovou energii, moderní elektroniku, chytlavé melodie a tvrdost metalcoru. Právě v tomto electronicorovém spojení se cítí naprosto přirozeně.

Každý riff má ve skladbě své místo, jednotlivé přechody působí plynule a změny tempa udržují píseň neustále v pohybu. V jednu chvíli máte chuť tančit, o několik sekund později přichází tvrdší pasáž, která celé skladbě dodá potřebný tlak. Přesto nic nepůsobí přeplácaně ani násilně poskládaně.

Velkou pochvalu si zaslouží také bicí. Jsou přesné, energické a společně s elektronickými beaty vytvářejí výrazný rytmický základ. Baskytara vyplňuje prostor mezi kytarami, syntezátory a elektronikou, takže výsledný zvuk působí mohutně, ale zároveň zůstává přehledný.

Po přečtení textu dostává The Savior další rozměr. Není to příběh klasického hrdiny, který přijde zachránit svět. Je to spíše pohled na člověka, který si uvědomuje, že největší boj musí svést sám se sebou. Se svými pády, pochybnostmi, chvílemi beznaděje i potřebou znovu najít sílu a postavit se na nohy.

Právě kontrast mezi vážnějším tématem textu a energickou, místy téměř klubovou hudbou funguje překvapivě dobře. Electric Callboy dokážou spojit tvrdé metalcorové pasáže s obrovsky chytlavými refrény a taneční elektronikou tak přirozeně, že výsledek nepůsobí jako experiment, ale jako jejich vlastní hudební jazyk.

The Savior není skladba, která by se snažila posluchače převálcovat extrémní tvrdostí. Její síla spočívá v energii, chytlavosti a dokonalém propojení diskotékových beatů s metalcorem. Při každém dalším poslechu navíc člověk objeví nový detail, elektronickou linku, melodii nebo drobnou změnu v aranžmá.

Když jsem po doposlouchání celé desky přemýšlela, ke kterým skladbám se budu vracet jako k prvním, odpověď přišla úplně sama. Heartclub a The Savior.

Ne proto, že jsou nové.

Ale proto, že jsou jednoduše skvělé.

Remixy: Bonus, který není jen do počtu

Po deseti skladbách přichází čtyři remixy. Přiznám se, že právě tady jsem byla asi největší skeptik. U spousty alb totiž remixy působí jen jako výplň nebo snaha natáhnout stopáž. Electric Callboy ale i tentokrát ukázali, že věci nedělají napůl.

Remixy We Got The Moves, TANZNEID, Hypercharged a Revery nepůsobí jako zbytečný přívěsek na konci alba. Každý z nich nabízí jiný pohled na známé skladby. Elektroniky je ještě o něco více, rytmus je tanečnější a některé motivy dostávají úplně nový rozměr. Nejsou to skladby, které bych poslouchala častěji než originály, ale jako bonus fungují výborně a krásně uzavírají celou desku.

Když fyzické CD a LP pořád dává smysl

V době, kdy většina lidí poslouchá hudbu přes streamovací služby, je radost otevřít album, které nabízí něco navíc.

Prémiová edice TANZNEID není jen o pěkném bookletu. Součástí balení je také speciální Heartclub NFC karta. Stačí ji přiložit k telefonu a okamžitě se otevře exkluzivní obsah připravený přímo kapelou. Čeká vás osobní poděkování od Kevina a Nica, tematická hra i další bonusy, které běžný posluchač na streamovacích platformách nenajde.

Možná je to drobnost. Ale právě podobné drobnosti ukazují, že Electric Callboy stále přemýšlejí nad tím, jak fanouškům nabídnout něco navíc. V době digitální hudby je to příjemné osvěžení a zároveň další důvod, proč sáhnout po fyzické verzi alba.

Verdikt

Přiznám se, že jsem od TANZNEID čekala opravdu hodně. Electric Callboy jsou moje srdeční záležitost a po fenomenálním TEKKNO jsem si říkala, že bude téměř nemožné nastavenou laťku znovu překonat.

Mýlila jsem se.

Možná TANZNEID nepřináší revoluci. Ale upřímně řečeno, ani ji nepotřebuje. Electric Callboy vzali všechno, co na nich fanoušci milují, a dotáhli to téměř k dokonalosti. Tvrdé riffy, obrovské refrény, elektronika, humor, emoce i produkce světové úrovně. Všechno zde funguje přesně tak, jak má.

Největší radost mi paradoxně udělaly právě dvě nové skladby. Heartclub a The Savior nejsou jen bonusy pro fanoušky. Jsou důkazem, že kapela ani po letech na vrcholu neztratila inspiraci. Naopak. Dokáže stále překvapit a napsat skladby, které bez problémů obstojí vedle největších hitů její kariéry.

Po několika posleších jsem si uvědomila jednu věc. TANZNEID není album postavené na jednom nebo dvou singlech. Je to deska, která funguje jako celek. Každá skladba má své místo, každá přináší jinou náladu a dohromady vytvářejí jednu z nejkompaktnějších nahrávek, jaké Electric Callboy doposud vydali.

Jako fanoušek jsem nadšená.

Jako redaktorka Rebel Sound musím říct jediné.

Electric Callboy znovu potvrdili, proč dnes patří mezi absolutní světovou špičku moderní metalové hudby. TANZNEID není jen další album do diskografie. Je to další důkaz, že i po letech lze dělat hudbu s obrovskou radostí, odvahou a chutí překvapovat. Pokud bude jejich další kapitola stejně silná jako tahle, máme se všichni jako fanoušci na co těšit.

Denča