David Zbavitel: „Moderátor, který se bojí ptát, není moderátor.“ Muž, který vede rozhovory a zároveň rozdává smích jako klaun Chytrolín

David "Zbavoš" Zbavitel je mužem dvou světů, které by na první pohled nemohly být vzdálenější – a přesto v jeho podání fungují v naprosté symbióze. Na jedné straně moderátor, který už roky zpovídá metalové legendy i domácí scénu, na straně druhé klaun Chytrolín, jenž rozdává úsměvy tam, kde jich často není nazbyt. Jeho projekt Klauni z Balónkova i Klaunosanatorium dokazují, že i tvrdá rocková duše může mít obrovské srdce.

V rozhovoru jsme se ponořili nejen do zákulisí jeho moderátorské práce a setkání s hudebními ikonami, ale i do momentů, kdy smích léčí víc než slova. Jak se rodí dobrý rozhovor? Co ho po letech v éteru stále žene dopředu? A kde se vlastně potkává rocker s klaunem? Více se dozvíte v celém rozhovoru.

Davide, jak se v tobě vlastně zrodil klaun? Kdy přišel ten prvotní impuls založit Klauny z Balónkova?

Klauni z Balónkova byla shoda událostí a okolností. V roce 2000 jsem po svém otci převzal uměleckou agenturu. Kromě toho jsem už tehdy působil na rádiu Čas. Při realizaci akcí pro různé subjekty mě v Plzni kamarád naučil pár balónků, mě to začalo bavit, a tak jsem se je učil dál. Jako moderátor jsem dělal akce pro děti. No a během těch akcí se pořadatelé divili, že vystupujeme v civilu a nemáme žádný kostým. Tak jsem si od kamaráda vypůjčil kostým, dal jsem si jméno Chytrolín (inspirací byla postava starostova syna Chytrolína z pohádky Strach má velké oči), zapojil do toho další kolegy a Klauni z Balónkova byli v roce 2007 na světě.

Letos v březnu odstartoval už devatenáctý ročník Klaunosanatoria. Jaké to pro tebe je, odložit civil a jít na dětské oddělení, kde radost není samozřejmostí?

Problém s tím jít do nemocnice jsem neměl nikdy, po revoluci jsem pár let dělal ošetřovatele, rok dokonce i na patologii. Pocitově vynikající!! Ale to jsem zjistil až po prvních návštěvách, kdy jsem skutečně zjistil, že dokážu vykouzlit nejenom na tváři dětí úsměv a poděkování. Takže se to pro mě stalo takovým řekněme posláním. A jsem za něho rád už devatenáct let což by mě v životě nenapadlo.

Jak moc je psychicky náročné "ordinovat" smích tam, kde je smutek? Odcházíš od dětí nabitý energií, nebo naopak vyčerpaný a potřebuješ si dát odstup?

Je to jednoznačně pozitivně nabitá energie a dobrý pocit. Při každé návštěvě stačí jenom vejít na oddělení a všichni se usmívají, jsou rádi, že tam jsem, a navíc když se s kýmkoliv dám do řeči (ať už je to dítě, rodič nebo personál) výsledkem je vždy úsměv a radost. A to nejde, aby člověk byl vyčerpaný. Dokonce i když se cítím vyčerpaný tak mě právě návštěvy nemocnic dobíjí baterky.

Jak se v tobě potkává tvé rockerské já s klaunem Chytrolínem? Je to spíš přirozené propojení, nebo vědomý způsob, jak si udržet rovnováhu?

Těžká otázka. Ale odpověděl bych asi takto. Každá z "poloh" je úplně jiná a v podstatě by se asi nemusely vůbec nijak potkat. Na druhé straně se my si myslím povedlo právě tyhle dva rozdílné světy propojit. Třeba tím, že při klaunských vystoupení někdy používám rockové songy, které jsem si přetextoval pro děti. Na druhou stranu mé rockerské já je na tom podobně jako celá metalová komunita. Jsou to lidi s velkým srdcem a rádi pomáhají. O tom se dokážu přesvědčit každý rok, kdy zjistím, že projekt klaunosanatorium podporuje finančně velká řada rockerů. Takže asi bych odpověděl že se to před lety asi moc nepotkávalo, ale časem se z toho opravdu stalo přirozené propojení.

Tvůj pořad Backstage píše už šestou kapitolu. Jak se za tu dobu proměnil tvůj styl vedení rozhovorů? Opíráš se dnes víc o instinkt, nebo se vracíš k té poctivé "staré škole" z devadesátek?

Šest let není ještě tak dlouhá doba, aby se úplně razantně změnil styl vedení rozhovorů. Asi bych to nazval onou poctivou starou školou. Spíše za tu dobu jsou jiné aspekty, u kterých ta změna je nutná. Český metalový hudební rybníček je hodně malý, a proto se stává, že se někteří hosté opakují častěji. V tomhle případě je nutné si druhý nebo třetí rozhovor připravit více a trochu jinak protože by se pak mohlo stát, že se budou otázky a odpovědi opakovat. Takže to chce více hledat informace a vymyslet co by se dalo udělat jinak (témata, prostor a podobně). Další změna, kterou jsme začali letos je rozhovor s pro nás zajímavým hostem, který splňuje kritérium muzikanta nebo rockera, ale přitom se věnuje povolání nebo činnosti, která je zajímavá. Dva příklady: jeden z posledních byl s bubeníkem metalové kapely Decay, který je ředitelem Základní školy no a druhým je farář církve evangelické, který mě loni v říjnu oddával a je to rocker který dodnes navštěvuje koncerty.

V 90. letech jsi v rádiu provázel posluchače romantickými "Písničkami z lásky". Co z téhle školy empatie využíváš dnes, když potřebuješ "rozpustit ledy" u nabroušené metalové hvězdy?

To už je opravdu dávná historie!! V současnosti nepoužívám dle otázky nic z toho, protože nabroušenou metalovou hvězdu jsem v podstatě nezažil. Nabroušení bývají jejich manažeři a lidi kolem, kteří někdy dokážou znechutit okolí. O managementu kapel Electric Callboy nebo Lordi by se dalo vyprávět, jak neustále měřili čas rozhovoru.

Jako teenager jsi hltal metalové kapely z kazet a plakátů v pokojíku. Jaký to byl vnitřní pocit, když jsi poprvé strčil mikrofon pod nos někomu, koho jsi jako kluk uctíval? Musel jsi v sobě toho "fanouška" hodně tlumit, abys zůstal profesionálem?

Pocit byl fantastický. Byl to takový splněný sen setkat se popovídat si s lidma jako Ronnie Atkins, Mille Petrozza nebo Dee Snider. A skvělé na tom je, že pořád mám těhle jmen celou řadu, takže někdy hledám záměrně i kontakty na kapely podle toho, které mám v oblibě. Musím ale brát v potaz to, že ne vždycky se trefím více rockerům, proto to musím vhodně kombinovat. A co se týká osobních setkání spíše jsem i ventiloval že jsem fanoušek od mládí, protože to rozpustí ledy a atmosféra je příjemnější. Naopak někteří dokonce ví, co dělám v TV Rebel a že se na to koukli, když byli v České republice – David Readman nebo GUS G.

Setkal ses někdy s hosty, kteří působí drsně nebo uzavřeně na kameře, ale v zákulisí jsou úplně jiní? Jak jako moderátor pracuješ s touto ztrátou autenticity?

No takovou řekněme oficiální polohu asi skoro každý nebo spousta z nich. Ať už masky, nebo oblečení nebo dokonce i u některých kontrola každého záběru, jestli je to pro ně hezký záběr. Zažil jsem i takové, kteří záznam požadovali ke kontrole celý, jestli tam není něco špatně řečeno. Většinově jsou to strašně příjemní lidé a jsou v zákulisí jiní. To spíš vychází z toho, že jsou často na cestách a potřebujou se chovat jinak nebo tak jak to cítí. Jak s tím pracuju? Chápu to a rozumím tomu. Přidám možná dva příběhy úplně rozdílného chování – ve Vizovicích jsme seděli ve stanu cateringu a k vedlejšímu stolu si přisedlo 5 pánů, kteří jako by vypadli z oka trhovcům z vietnamské tržnice, na nohách plážové obutí, barevné kraťasy a trika s nápisem BEACH apod… a oni to byli pánové z kapely THE HU – na podiu ďáblové s hrdelními vokály. Druhý Lita Ford – po jejím koncertu jsem ji čekal před šatnou s deštníkem, abych ji doprovodil na místo natáčení (vnitřek likérky). Když jsme ji vzali dovnitř byla z toho tak unešená, že jsme ji museli vykládat o slivovici a dalších alkoholech co tam dělají.

Která z tvých vysněných kapel tě nejvíc překvapila svou civilností a u které jsi naopak pochopil, že je lepší nechat si ty idoly raději jen na deskách?

Kapely, které jsem od mládí poslouchal vyberu EXODUS a Toma Huntinga naprosto pohodový týpek, který s náma bez problémů řešil svoje zdravotní problémy. Dalším naprostým pohodářem byl i Mark Osegueda z DEATH ANGEL – na setkání s ním se znovu těším, protože poslední pokec byl ještě před vydáním sólovky Kerryho Kinga. Nechat idoly na deskách tak tenhle případ asi žádný. Samozřejmě byly odmítnutí nebo několikahodinová čekání bez úspěchu, ale to spíše přičítám vystavěné zdi kolem muzikantů s různých managerů.

Jak se změnil tvůj přístup k přípravě rozhovorů od začátků v rádiu až po současnost?

To záleží podle toho, jak se na to podíváš. Z jakého úhlu. Rádio to je 15 let, televize zhruba 11 roků. Na začátku to byla asi větší nervozita právě třeba kvůli setkání s hvězdami mého mládí. Později zase možná náročnější příprava tak aby se rozhovory neopakovaly, nebo spíše otázky. Taky je potřeba čas od času udělat nějaký upgrade, aby to pro fanoušky bylo zajímavé. A asi v neposlední řadě člověk stárne a někdy si míň pamatuje.

Jakou vlastnost považuješ dnes za klíčovou pro moderátora, když se rozhovory často zkracují a prostor pro dialog je omezený?

Přehled. Celkem podstatná věc pro moderátora zvlášť v rockovém rádiu. Aspoň základní přehled o tom, kdo sedí proti tobě, co je zač. Navíc jsem byl vždycky zastáncem hesla "míň je někdy víc" takže o to víc je potřeba mít nějaké informace předem – mít přehled.

Máš po těch desetiletích v éteru nějaký vnitřní "red flag", podle kterého během první minuty poznáš, že host nebude spolupracovat a rozhovor si budeš muset tvrdě vydřít?

Ono to je poznat opravdu po první větě. Povětšinou jsou sice všichni upovídaní ale čas od času se najde jedinec, který na každou otázku odpoví jednovětně nebo dokonce jednoslovně.

Jak podle tebe vzniká skutečně hluboký rozhovor – je to víc o hostovi, atmosféře, nebo o tvém vlastním naladění?

Tohle asi musí být kombinace zmíněného. Je fajn když si moderátor s hostem tzv. sedne a mají si o čem povídat. Atmosféra místo pokecu je celkem důležité a pak je asi taky fajn mít v ruce něco co host řekněme ne až tak úplně čeká. Proto si před většinou povídání projíždím starší rozhovory a hledám něco zajímavého co kdy daný host řekl. Ono to docela funguje, a i tenhle aspekt přispěje k fajn rozhovoru.

Jak se podle tebe proměnilo publikum rocku a metalu za posledních dvacet let?

Zestárlo. Ale jinak asi moc ne. Je to taková stálá komunita. Samozřejmě přibyly technologie, které se využívají k poslechu muziky, které nebyly před 20 lety.

Jako fanoušek 80. let a sběratel vinylů – co tě na současné přetechnizované metalové produkci nejvíc unavuje a co ti naopak v roce 2026 dává naději, že poctivé muzikantské řemeslo má stále svou váhu?

Unavuje není až tak úplně správné slovo spíš je škoda, že spoustu věcí udělá technika nebo technologie a zmizí ta surovost z 80-tek. A toto je přesně ten okamžik obráceně, kdy se pořád najdou frajeři, kteří prostě hrajou.

Co je pro tebe dnes větší výzva: rozesmát stovku dětí, nebo rozpovídat introvertního muzikanta, který by nejradši utekl z dohledu kamery?

Muzikanta, který by chtěl utéct od kamery – na takového jsem ještě nenarazil, takže to nevím. Rozesmát stovku děti se mi celkem daří pravidelně. Asi je to nesrovnatelné, ale čistě hypoteticky je větší výzva děti. Dětský divák je největší kritik, protože si na rozdíl od dospělých nic nenechá pro sebe a když se mu něco nelíbí dá to najevo.

Kdy se ti naposledy stalo, že ti "klaunská schopnost" číst lidi pomohla diplomaticky vybruslit ze situace v zákulisí, kterou by tvé horkokrevné rockerské já nejradši poslalo do háje?

Přiznám se, že nevím, co znamená klaunská schopnost diplomaticky číst lidi znamená. Navíc já jsem typ člověka, který co na srdci to na jazyku a někdy napřímo a bez oné diplomacie. Možná spíš si můžu dovolit trochu víc k lidem, kteří i mají nějaké postavení v dané společnosti. Jakožto klaun a padesátník si bez problémů můžu dovolit říct např. řediteli ahoj chlapečku a všichni to berou v pohodě včetně dané osoby. Lidi do háje bych asi neposílal druhá vlastnost, co myslím, že mám je to, že jsem celkem splachovací a když už je někdo řekněme protivný nechám to tak.

Tvé tetování – Hetfieldův mikrofon s klaunskou čepicí – je tvou značkou. Je to definitivní symbol smíření s tím, že se tyhle dva světy v tobě prostě nedají oddělit?

Takhle jsem nad tím nepřemýšlel. Já jsem dlouho žádné tetování neměl a když jsem se teda rozhodl, že ano, tak jsem chtěl něco, co by mě charakterizovalo. Moderátor a klaun – jasné dva světy. A protože Metallica je moje srdcovka tak bylo jasno. Ale v podstatě asi máš pravdu, v mém případě je to spojitá nádob.

Jak bys chtěl, aby si tě scéna pamatovala za dvacet let? Jako moderátora, který se nebál ptát, nebo jako člověka, který propojil nespojitelné světy?

Moderátor, který se bojí ptát, není moderátor. Určitě ono propojení dvou světů, což je něco, co se mi povedlo a za to jsem rád. Takže varianta druhá.

Čemu se v roce 2026 nejvíc usmíváš, když pozoruješ nastupující generaci moderátorů? Chybí jim ta "vydřená" zkušenost z terénu?

Existují lidé, kteří si myslí, že moderátoři, jsou ale opak je pravdou. Takové typy, kteří on air jak já říkám "melou" tedy mluví jen myšlenky, které je napadají a nemá to žádnou souvislost. Spíše, než zkušenost z terénu jim chybí sebereflexe.

Co bys na závěr doporučil někomu, kdo s rozhovory a moderováním teprve začíná?

Asi toho je víc. Takže nebát se, mít trochu zdravé nervozity (ten kdo ji nemá nemůže být dobrý), být zdravě sebevědomý, mít svůj projev a na něm pracovat a cvičit a cvičit a cvičit. Tím myslím samozřejmě hlasově, protože bez tréninku a cvičení není šampión. Já jsem si kdysi nahlas četl noviny od začátku dokonce a toto vřele doporučím každému. Funguje to.

Děkujeme Davidovi za rozhovor a za čas, který nám věnoval. Bylo nám potěšením nahlédnout do jeho světa, kde se potkává moderování s klaunským posláním, a oceňujeme otevřenost, se kterou s námi sdílel svůj příběh. Zároveň si z rozhovoru odnášíme jeho cenné postřehy a rady nejen k vedení rozhovorů, ale i k samotnému přístupu k této práci.