Beltine v plamenech: Deloraine a Irdorath proměnili brněnské Sono v pohanský rituál

Poslední dubnový den, kdy se podle starých příběhů tenčí závoj mezi světy a oheň Beltinu spaluje staré i nové stíny, se Brno na jednu noc proměnilo v místo rituálu. Magická noc ohňů, přerodu a dávných tradic tentokrát patřila kapelám Deloraine a Irdorath. Sono se stalo chrámem, kde hudba nebyla jen zvukem, ale zaklínadlem. Kde tanec nebyl pohybem, ale vzýváním. A kde se dav proměnil v jedno tělo, dýchající ve stejném rytmu.

K Sonu jsem dorazila krátce po páté hodině. Brány se otevřely chvíli po čtvrt na šest a už tehdy bylo jasné, že nepůjde o obyčejný koncert. Před vstupem postávali první věrní fanoušci, mnozí zahalení do kostýmů inspirovaných slovanskou mytologií, fantasy světy i starými pohanskými tradicemi. Po otevření bran si někteří fanoušci krátili nákupem merche, jiní obsazováním prvních řad u pódia a další medovinou či pivem. Sál se postupně zaplňoval lidmi, pro které jsou kostýmy na Deloraine téměř samozřejmostí.

Krátce po šesté hodině večerní vstoupili na stage běloruští Irdorath, kteří otevřeli koncert skladbou Lesavik. Ta vtáhla publikum do světa běloruských legend a temných lesů. Úvodní píseň z nového alba Bestiarium, které kapela představuje v rámci turné, otevřela večer s až hypnotickou silou. Přestože většina textů zazněla v běloruštině, jazyková bariéra zde neexistovala – právě naopak. Běloruština dodávala hudbě autentičnost a syrovost, která k těmto příběhům dokonale patřila.

Následovala Vuzhalka, při níž už publikum tančilo a zpívalo. Hudebníci si koncert očividně užívali – střídali nástroje jako dudy, niněru, didgeridoo a další tradiční instrumenty. Během skladby Rusalka usedla zpěvačka Nadzeya k niněře. Přestože je v pokročilé fázi těhotenství, její výkon byl fascinující. Možná netančila tolik jako minulé léto na Špilberku, ale každým pohybem i tónem dokazovala obrovskou sílu a oddanost hudbě.  Setlist kombinoval nové i starší skladby – zazněly například Dimna Juda, As Bas, Lojma, Staury Haury nebo energická Zhari-Zhari.

Nejsilnější okamžik večera však přišel s písní Zorami. Ta vznikla jako první skladba po propuštění Nadzeyi a Vladimira z vězení. Oba byli v letech 2021–2023 uvězněni kvůli účasti na protestech proti Lukašenkovu režimu v Bělorusku a byli označeni za politické vězně. Přestože nyní žijí v exilu v Německu, mnoho dalších lidí v běloruských věznicích stále zůstává. Během skladby se sálem zvedly desítky rukou se symbolem míru a celé Sono se na několik minut proměnilo v tiché, ale silné gesto solidarity. Závěr setu patřil skladbám Vaukalad, Paludnica a Balotnik, které publikum vyprovodilo hlasitým potleskem.

Deloraine nastoupili krátce před osmou hodinou večerní a svůj set otevřeli bouřlivým intrem a skladbou Divoký hon. Jak je u kapely zvykem, celý koncert se proměnil v jeden velký rituál, který provázel publikum až do samotného konce. Sál okamžitě ožil, fanoušci skandovali a zpívali společně s kapelou.

Následoval Nilfgaard, během něhož se na pódiu objevil samotný Emhyr var Emreis. Fanoušek v kostýmu nilfgaardského císaře působil natolik autenticky, že člověk na okamžik zapomněl, že stojí v Brně, a ne v císařském paláci Nilfgaardu. Emhyr se stal přímou součástí scény a působil majestátně, jako by se celý prostor proměnil v císařský dvůr.

Poté přišla Ostara – píseň o střetu zimy a jara. Na scénu přitančila Morana, zahalená do temných černých šatů s korunou z rohů, její pohled byl chladný jako poslední zimní mráz. Proti ní stanula Máša ve svém rudém kostýmu, zosobňující jaro, život a nový začátek. Celé vystoupení působilo jako divadelní rituál. Souboj dvou ročních období vyvrcholil vítězstvím jara a poražená Morana byla odnesena tanečníky z pódia. Následovaly skladby Lughnasad a Yennefer, které atmosféru zjemnily a přenesly ji do klidnějších, magičtějších poloh.

Mezi skladbami proběhl hudební kvíz, který vedla Turnawen. Na housle zahrála melodii Marigold, kterou publikum okamžitě poznalo. Následovala nová skladba Jarrilo, kterou rozpoznali jen fanoušci znalí z Patreonu.

Atmosféra se postupně zlomila do temna. Sál zalilo rudé světlo, vzduch zhoustl a přicházel Ragnarok. Na scénu vstoupila rohatá vědma v podání Máši a mezi hudebníky se zjevil svítící červený drak, kterého pohybem a světlem "oživili" tanečníci z uskupení Blackout Paradox. Následovaly skladby Lada a Samhain, po nichž se Sono proměnilo v lesní krajinu během Dryády. Tanečnice v kostýmech lesních bytostí se pohybovaly s ohněm, jako by samotný les začal dýchat a žít vlastním rytmem. Z tichého lesa se koncert plynule přesunul na sever, k Odinovi v podání Sparse. Rozezněla se píseň Ódin – Havranů pán a na scéně se objevila i Norma, která svými lany symbolicky splétala osudy všech přítomných.

Jak kapela slíbila, zazněla i skladba Král. Během ní si Spars usedl na vyvýšené pódium. Derias na to zareagoval pohotově a s úsměvem upravil text do improvizované hlášky: "Nedejbože, aby se nám tu usadil Spars," což vyvolalo smích v sále i u samotného Sparse.

Sono se následně zahalilo do rudého světla a na okamžik se proměnilo v něco, co už dávno nebylo jen koncertem. Na scénu vstoupily Máša, Turnawen a tanečnice v bílých šatech s lucernami v rukou, jako by nesly světlo skrze temnotu. Usadily se na vyvýšené pódium a začala znít skladba Sabat. Sálem se nesly opakující se verše: "Neboj se teď tančit nahá. Neboj se teď do tmy skočit." Sono se proměnilo v rituální oslavu – tanec, zpěv a pohanská energie zaplnily celý prostor. Na pódiu se objevil i Cernunnos, rohatý bůh lesa, který uzavřel kruh mystického sabatu.

Na Sabat navázaly skladby Steel for Humans a Silver for Monsters ze hry The Witcher 3. Závěrečná Mabon pak proměnila celé Sono v jednu velkou oslavu – tanečníci z Blackout Paradox začali na pódium postupně zvát fanoušky a hranice mezi publikem a scénou se zcela rozplynula. Tančilo se, zpívalo a celý prostor se proměnil v živoucí oslavu Beltainu.

Deloraine znovu dokázali, že jejich koncerty nejsou jen hudebními vystoupeními, ale jedním velkým pohanským rituálem, který propojuje příběhy, mytologii a publikum v jeden celek. Velké poděkování patří oběma kapelám za skvělou show, atmosféru a nezapomenutelný prožitek Beltainu. Díky patří také Blackout Paradox, kteří celý večer posunuli na další úroveň svými choreografiemi a ztvárněním postav, jako byla Morana či drak. A v neposlední řadě patří poděkování všem, kteří se na koncertu podíleli, stejně jako fanouškům, kteří se stali jeho nedílnou součástí.

Několik fotografií si můžete prohlédnout přímo pod článkem, kompletní galerii pak najdete na ZONERAMĚ. 

Text reportu: Kačí

Fotky: Kačí & Matess