Bára Zemanová: „Nebojím se začínat znovu. Tentokrát už přesně vím, co chci říct“

Do povědomí veřejnosti se Bára Zemanová dostala jako energická červenovláska ze SuperStar, která na pódiu dokázala rozpoutat pořádnou rockovou bouři. Od té doby však ušla dlouhou cestu. Zažila rychlý nástup popularity, spolupráci s výraznými osobnostmi české hudební scény, vyhoření, mateřství i návrat, při kterém musela některé věci začít budovat téměř od začátku.

Dnes stojí před publikem jako zkušenější a vyzrálejší interpretka, která už se nebojí ukázat vlastní zranitelnost, zpívat česky o osobních tématech ani jít proti proudu. V otevřeném rozhovoru pro Rebel Sound mluví o životě po SuperStar, zakázané lásce ukryté v singlu Mayday, rodinném fungování kapely, respektu žen v rockovém prostředí i připravované třetí desce, která má být autentická, ostrá a bez zbytečných mantinelů.

Po mateřské říkáš, že ses vrátila na scénu s tím, že začínáš skoro od nuly. Kdy sis poprvé uvědomila, že se nevracíš jako "Bára ze SuperStar", ale úplně jiná, zkušenější a vyzrálejší interpretka?

Myslím, že "Bára ze SuperStar" je ve mně trochu pořád. Taková ta divokost a energie je na pódiu pořád se mnou. Jen jsem se dřív často ztrácela, nevěděla jsem, jakou cestou se vydat a pořád narážela hlavou do zdi. Možná proto jsem v minulosti na čas vyhořela. Ale během mateřství jsem v sobě zase objevila tu jiskru, po muzice se mi stýskalo a vytvořila se kolem mě nová parta- kapela, co začala táhnout za jeden provaz.

Co je dnes podle tebe největší rozdíl mezi mladou Bárou, která chtěla prorazit, a současnou Bárou, která už ví, co chce svou hudbou říct?

Když jsem byla mladší, ničeho jsem se nebála, šla jsem do věcí po hlavě bez přemýšlení. Pořád jsem někde lítala za muzikou, po festivalech a sbírala zážitky. Bylo mi ale jen 17 let, když jsem začala bydlet v Praze, a neuměla jsem v té veliké řece plavat Neměla jsem žádnou kotvu. Každá nadávku v internetových diskuzích jsem brala smrtelně vážně. Dneska už můžu říct, že člověk trochu vyzrál a ví, co chce dělat, co může budovat a nad čím třeba dnes mávnout rukou.

Říkáš, že po SuperStar jsi přeskočila kroky, které jiní budují roky. Co je dnes tím krokem, který sis musela vědomě projít znovu, aby ses cítila pevně na nohou?

Myslím, že jsem se díky soutěži mohla rychleji přiblížit svým snům: natočit desku pod velkým vydavatelstvím, spolupracovat se skvělými muzikanty, zazpívat si s Karlem Gottem, účinkovat v divadle…a to vše jen díky tomu, že jsem prošla SuperStar. Pro holku z vesnice t byl velký skok. Neuměla jsem si ale vybudovat "to kolem". Management, nějaký marketing, budování komunity, profesionální přístup neměla jsem tenkrát ponětí, jak moc je to důležité a začala jsem si tohle tvořit až s novou sestavou.

Ještě tě lidé vnímají jako "tu holku ze SuperStar", nebo máš pocit, že ses z téhle nálepky už definitivně vymanila?

Pořád mě tak někteří vnímají, pamatují si mě prostě jako tu malou červenovlásku, co zpívala Guano Apes. A víte co? Mně to vůbec nevadí. Jsem to prostě pořád já.

Co je podle tebe největší mýtus o rychlé slávě? A kdy jsi zjistila, že realita funguje úplně jinak, než sis představovala?

Já především nešla do SuperStar kvůli slávě. To potvrdí všichni, kdo mě znají a prožívali to tenkrát se mnou. Do soutěže mě přemluvil můj táta, muzikant, který ve mně viděl potenciál. Měla jsem už tenkrát kapelu, ale neměli jsme moc možností si někde zahrát. Já se televize strašně bála, kvůli trémě jsem málem neprošla ani prvním kolem. Nebyla jsem nikdy žádný sebevědomý střelec, takže jsem si na kamery zvykala dlouho. To, že sláva SuperStar rychle opadne, jsme všichni zjistili ihned po soutěži.

Plzeňsko má dlouhodobě silné bigbítové podhoubí. Co podle tebe dělá tamní scénu specifickou – a jak moc tě tenhle region formoval v tom, jak dnes přemýšlíš o rocku?

Náš region je opravdu hodně bigbítový. Máme tady obrovské množství kapel, s velkou přemírou cover bandů. To byla výhoda v tom, že jsem už ve 14ti přišla do kontaktu s kapelou a mohla nabrat zkušenosti s živým hraním. První koncert byl na pouti v nedaleké vesnici a jako honorář jsme dostali koláče. Víc než region mě ale formovala hudba, kterou poslouchali moji rodiče a brácha. Ten mě naučil mít rád třeba Kiss. Odmalička jsem milovala taky Lucii a Davida Kollera.

Už jako patnáctiletá jsi zpívala s partou o generaci starších chlapů. Co ti tahle éra dala do výbavy, kterou dnes využíváš na pódiu i ve studiu?

Určitě mi pomohla, co se týče práce s mikrofonem a intonací na živých koncertech. Naučila mě slyšet svůj zpěv i bez odposlechu a přizpůsobit se všem punkovým podmínkám. Mohla jsem zpívat prakticky kdekoli v garáži, v malém klubu, na poli. Kluci mě taky naučili mít pochopit chlapský bigbíťácký humor.

Jako teenagerku tě výrazně ovlivnili Guano Apes. Co sis z jejich energie přenesla do vlastní tvorby a kde ses naopak vědomě vydala vlastní cestou?

Sandra mě inspirovala nejen tvorbou, texty a naprosto jedinečným výrazem. Ale ten hlas! Vždycky jsem chtěla mít ten chraplák jako ona a působit tak cool. Byla jsem k sobě hrozně kritická, když jsem nedokázala zařvat jako ona. Než jsem přišla na to, že každý hlas je prostě specifický a že asi nikdy nebudu úplně "screamovat". Já sem ráda někdy i romantička. Od Sandry jsme hodně tenkrát okoukávali taky pohyby a oblečení. Guano jsem milovala!

Kteří další interpreti nebo kapely tě inspirují dnes? A odkud nejčastěji čerpáš nápady pro vlastní tvorbu?

Já se poslední dobou vracím ke starým kořenům, ke kapelám, které nás inspirovali v mládí. Ať už jde o srdcové Foo Fighters, Jimmy Eat World, Black Stone Cherry, Paramore, Halestorm nebo třeba úplný pravěk jako je P.O.D. nebo Rage Against the Machine.

Česká rocková a metalová scéna bývá často vnímána jako poměrně mužský svět. Musela sis někdy jako frontmanka získávat respekt navíc, nebo tě muzikanti od začátku brali jako sobě rovnou?

Několikrát se mi stalo, že se nade mnou kluci povyšovali. Smáli se mi v backstage, říkali mi "maličká" a když jsem něco řekla, nebylo to bráno vážně. Někdy od pořadatele festivalu, někdy od zvukaře, někdy od spoluhrajícího člena kapely. Brát vážně "názor ženy" v nějakém pracovním poli, které je specifické spíše pro muže, je vlastně fenomén až posledních let. Ale nebylo to na denním pořádku. Potkala jsem kolem muziky většinu skromných a úžasných lidí, což je pro mě třeba i parta kolem Rybiček 48.

V kapele máš manžela, bratra i švagra. Jaké jsou největší výhody takového rodinného line-upu a kde naopak musíš hlídat, aby rodina nepřerostla kapelu?

Výhody? Určitě důvěra, komunikace, společné plány i mimo pódium a zkušebnu. Tím, že jsme rodina, vídáme se častěji než jako parta kámošů, co se sejde 1x týdně na zkoušku. Hodně o hudbě diskutujeme, plánujeme. A i když Ted s námi není v pokrevním rodinném svazku, tak ho všichni tak bereme. Kelly Family hadr.

Duet s Rybičkami 48 patří dodnes mezi tvoje nejznámější skladby. Vnímáš ho spíš jako důležitý milník, nebo něco, co už chceš překonat vlastní tvorbou? Jak tehdy ke spolupráci vlastně došlo? Kdybys měla vybrat jednu věc, kterou ses od Rybiček 48 naučila, co by to bylo?

Zamilovaný/Nešťastná byla totální bomba, jsem ráda, že se u posluchačů chytila a hraje se dodnes. My ji s klukama máme samozřejmě taky v playlistu a moc ráda se občas vydám i na koncert Rybiček, zazpívat si ji v "plné polní". Písničku tenkrát složil Kuba, zrovna v tu dobu jsme se hodně potkávali s R48 na stejných festivalech a akcích, probíhaly bujaré večírky. A když mi Kuba jednou zavolal a pustil nápad na tenhle song, hned jsem byla pro všema deseti. Jsem ráda, že si mě k téhle písničce vybrali. Jenom natáčení klipu by vydalo na knížku.

Singl "Mayday" původně vznikl v angličtině, ale nakonec dostal český text. Co se v tobě změnilo, když jsi ten příběh poprvé zazpívala česky – a najednou to bylo mnohem osobnější? Mayday" pracuje s tématem zakázané lásky. Co je podle tebe na takových vztazích nejvíc přitažlivé a zároveň nejvíc destruktivní?

Já jsem dřív zkoušela zpívat i anglicky, protože si tam dovolím víc experimentů s hlasem a celkově je angličtina v rockové hudbě hodně melodická. Nicméně jsem se před pár lety rozhodla, že chci zpívat pro české publikum a že dám našemu rodnému jazyku přednost. Můžu líp vyjádřit svoje pocity, nejsou to už jen melodie bez významu. A to chci, jít do hloubky. Přesně jako u tématu zakázané lovestory v Mayday, což je příběh z mého života. Tahle láska dokáže být strašně silná a je hodně těžké ji opustit. I když se donutíte na toho člověka zapomenout, někde ve vás stejně zůstane napořád- to symbolizuje i vesmírné prostředí z klipu. Tu nekonečnost v tom, co jste jednou tak silně cítili.

V klipu Single lady jsi party queen, ale song je o kamarádce. Co je pro tebe na tomhle období největší nostalgie – svoboda, chaos, nebo to, že člověk nic neřešil?

Single lady je z jedné strany totálně o mně, já jsem známý milovník mejdanů. Chtěla jsem zavzpomínat na léta, kdy život byl jeden velký večírek, pořád jsem s kapelou hráli a bylo nám jedno, co bude zítra. Byly to totiž krásný časy! Teď už žijeme jinak, ale pokusili jsme se v klipu "vrátit čas", i proto jsme natáčeli v klubu House of Blues. Tam jsme zažili v mládí hodně vylomenin. Textově je příběh o mojí kamarádce, která se v jednu chvíli vyprdla na chlapy a jela si na vlně single života. Vyprávěla nám o tom tak barvitě, že jsem o tom musela napsat písničku.

Chystáš do budoucna další hudební spolupráce? Je někdo, s kým by sis ráda zazpívala nebo něco vytvořila?

Momentálně nejvíc bojuji o čas pro naši tvorbu, v tom je rodičovský život trochu složitý. Je víc povinností, víc práce a času zbývá málo. Kromě bookingu a práce kolem kapely, obsahu na sociální sítě a zkoušek, chodíme všichni normálně do práce. Prioritní je teď tvorba materiálu pro naši novou desku. Nicméně jsem v poslední době potkala hodně zajímavých kapel, se kterými si spolupráci dovedu určitě představit! Oni budou vědět, protože to bylo oboustranné.

Pracuješ na třetí studiové desce. Jaká témata a emoce se na ní tentokrát nejvíc promítají? A je na ní něco, co by tvoje fanoušky mohlo překvapit?

Budu se možná opakovat, ale hlavními prvky desky bude návrat ke kořenům, autentická energie a žádné mantinely. Je nás v kapele pět a chci dát prostor těm pěti živlům se smíchat a vytvořit něco jedinečného. V čem bude kus nás všech. Chci, aby deska byla pěkně ostrá. Témata textů se točí kolem aktuální situace ve světě, vnitřních traumat a démonů i vzpomínek na naše dětství.

Zažila jsi dobu, kdy se úspěch měřil prodanými CD a podpisovými akcemi. Dnes rozhodují streamy a sociální sítě. Jak tenhle posun vnímáš a baví tě fungovat v dnešní digitální době?

Ze začátku jsem moc nadšená nebyla kdo neměl instagram jakoby nebyl. Vadilo mi, že mě k tomu společnost tlačí. Pak se přidávaly další a další platformy a já si uvědomila, že se prostě nějak přizpůsobit musíme. Nemusím mít profil všude, ale tam, kde se mi hezky funguje. Natáčet a stříhat videa mě začalo nakonec bavit, většinou tvoříme obsah z backstage nebo humorné pozvánky na koncerty. Baví mě vymýšlet scénáře a parodie, na kraviny jsem byla vždycky mistr.

Kdybys měla fanouškům předat jednu jedinou myšlenku, kterou by si měli odnést z tvé hudby i životního příběhu, jaká by to byla?

Neboj se stát si za svým, nestyď se za svou jinakost. Neboj se zkoušet nové věci a říkat nahlas, že máš někoho rád. Odpouštěj druhým, žij a miluj naplno. Jo a neseď doma a jdi se bavit mladý jsme jen jednou a Netflix bude dobrej na důchod.

A kdyby za tebou dnes přišla malá holka s tím, že chce být jednou zpěvačkou jako ty, jakou radu bys jí dala, aby ji hudba spíš posílila, než semlela?

Aby zpívala každý den, aby se snažila chodit do nějaké komunity stejných nadšenců a aby se nebála jít proti proudu. Aby se snažila být vždycky autentická a nebála se mít svůj vlastní styl, i když by ji někteří lidí kritizovali. Snažit se nečíst hejty ze sociálních sítí. A jejím rodičům bych poradila, aby ji co nejvíce brali za kulturou a na živé koncerty.

Řekla bych jejím rodičům, aby ji brali na živé koncerty, do divadla a za kulturou jak jen to půjde. Poradila bych jí, aby se nebála mít vlastní styl, vlastní intonaci, aby se nebála se projevit.

Na závěr – co bys chtěla vzkázat čtenářům Rebel Soundu a svým fanouškům, kteří tě podporují na tvé hudební cestě?

Moc děkuji, vážení čtenáři a posluchači, za vaši vášeň k muzice ta je totiž pro mě jako hnací motor. Podporuje naši kapelu při tvorbě, motivuje nás v tom, abychom makali a zajistili vám co nejlepší hudební zážitky! Děkujeme, že chodíte na koncerty, komunikujete s námi na sítích a podporujete českou rockovou hudbu.

Bára Zemanová dnes nepotřebuje utíkat před svou minulostí ani se zbavovat nálepky dívky ze SuperStar. Bere ji jako součást příběhu, který ji postupně dovedl k mnohem pevnější a autentičtější hudební identitě. Z divoké teenagerky, která se vrhala do všeho po hlavě, se stala zpěvačka, autorka, maminka a frontmanka, která už dobře ví, proč chce stát na pódiu a co chce svými písněmi předávat.

Její další kapitola se teprve píše. Připravovaná deska má spojit energii všech pěti členů kapely, návrat k rockovým kořenům i témata, která nejsou vždy jednoduchá nebo příjemná. Jedno však zůstává stejné Bářina potřeba žít, milovat a tvořit naplno. Protože jak sama připomíná, mladí jsme jen jednou a na Netflix bude času dost v důchodu.