ARCHEONIC: Digitální bolest, Orwell i realita undergroundu. „Jsme pět bláznů, které pořád baví dělat přesně to, co dělají.“

Deset let na scéně, koncerty doma i za hranicemi, vlastní pohled na svět a hudba, která se nebojí otevírat témata, před nimiž je jednodušší zavřít oči. Archeonic na albu Digital Pain namířili pozornost k odvrácené straně dnešní kybernetické a digitální doby k závislosti na sociálních sítích, manipulaci, osamělosti i pocitu, že některé Orwellovy vize přestávají být pouhou fikcí. V rozhovoru pro Rebel Sound ale nezůstáváme jen u desky. Dostáváme se k zákulisí tvorby, sporům ve zkušebně, tvrdé realitě undergroundové scény, koncertům na Masters of Rock i u Černého moře, hledání nového zpěváka po nečekaném odchodu jeho předchůdce i k otázce, co vlastně drží kapelu pohromadě po celou dekádu. A odpověď je možná jednodušší, než by člověk čekal: radost z hudby, koncertů a lidí pod pódiem.

Když posloucháme Digital Pain, nepůsobí jako kolekce jednotlivých skladeb, ale jako ucelená výpověď o světě, který je stále více propojený technologiemi a přitom paradoxně čím dál osamělejší. Byl tenhle koncept jasně daný už od začátku, nebo se zrodil až během skládání? Jaké události nebo osobní zkušenosti nejvíc ovlivnily podobu celé desky?

Tak na začátek musím říct, že jsi po dlouuuuuhé době jedna z mála lidí, která: zná naši tvorbu, historii, naše skladby, texty, fylosifii…. Je to, ač se to možná někomu nezdá, v dnešní docela výjimka. Díky za to.

Takže k desce. Ano, máš naprostou pravdu. Šlo o záměr. Já mám rád monotematická alba. Jednak mi přijde, že díky tomu celá deska drží tak nějak víc pohromadě a navíc každý kdo si ji poslechne uslyší, že jsme si s deskou opravdu dali záležet a krom muziky jsme věnovali spoustu času právě i s lyrickou částí desky. Každému by mělo být tím pádem jasné, o co nám jde a co chceme deskou vyjádřit. Náměty pro texty společně s P. T. sbíráme všude kolem nás. Stačí mít jen otevřené oči. Jde o témata, která jsou propojena zlem v podobě dnešní cyber-digitální doby. Je to obrovské semeniště témat, které by vystačilo na spousty a spousty desek, nejen pro Archeonic.

Název skladby 1984 okamžitě připomene Orwellův román. Jak moc vás ovlivnila samotná kniha a jak moc jste do ní promítli vlastní pohled na dnešní společnost? Máte pocit, že některé věci, které byly kdysi sci-fi, dnes skutečně žijeme?

Knihu jsem přečetl snad na jeden zátah. Je až neuvěřitelné, že kniha, která vznikla těsně po druhé světové válce, se tak neskutečně zrcadlí právě do naší doby. Podívej se kolem sebe, jsou země, které už tento scénář de facto praktikují. Otázka je, jestli pan Orwell vizionářsky předpověděl vývoj lidstva, nebo jde o náhodu, nebo se prostě někdo knihou nechal inspirovat. Každopádně pocit z knihy, když jsem ji dočetl byl skličující, ale když si uvědomíš, že je dnes nenápadně kniha uváděna do reálného života, tak jsem ještě o několik levelů sklíčenosti výš. A mezi námi, myslím, že to bude stále horší a horší a vůbec bych se nedivil, kdybychom tuto knihu za pár let žili všichni.

Virtual Cramp vyšla ještě před albem a mnozí fanoušci ji dodnes berou jako jednu z vašich nejsilnějších skladeb. Když se na ni podíváte s odstupem několika let, změnil se váš pohled na její význam? Naplnilo se její poselství více, než jste tehdy čekali?

"Virtual", je v podstatě kritika závislosti na sociálních sítích, virtuálním světě, internetu a moderních technologiích. Popisuje zrádnost doby, kde na jedné straně je nám nabízeno pozlátko v podobě nejrůznějších výhod, jako například online komunikace, moře rychle dostupných informací, zábavy, sociálních interakcí ... prostě svět na dosah ruky. Na straně druhé se ale stáváme slepými otroky virtuálního světa a s odstupem času zjistíme, že jsme se nevědomky zapouzdřili do svých virtuálních profilů, životů a jsme izolovaní víc než kdy předtím. S tím může ruku v ruce přijít závislost, osamocenost, zmanipulovaná realita a strach z toho tam venku.

"Virtual"však jako jedna z mála našich skladeb ukazuje cestu ven. Ta jednuduše zní: "Odpoj se! "

V každé kapele existuje skladba, která dala vzniknout největším sporům. Která skladba vás nejvíce prověřila při aranžích, přepisování nebo hledání správné atmosféry? Jak tyto tvůrčí střety probíhají uvnitř Archeonic?

Byla jedna taková skladba na druhé desce, která v hrubé podobě nezněla špatně, ale když byla deska hotová, vyvolávala určité emoce a lehkou nevoli. Proto jsme skladbu po pár koncertech vypustili z reportoáru a už ji nikdy nebudeme hrát. Nikdy. Střety probíhají asi jako všude jinde. Něco málo hádání, něco málo přemlouvání, všudy přítomná věcná i méně věcná argumentace a na závěr prostě musí vypadnout rozhodnutí. Někdy je to otázka jedné zkoušky, někdy je potřeba zajít na pivko a někdy se s tím srovnáváme prostě dýl. Ale jelikož jsme v jádru klidní hoši, tak se vždycky nějak domluvíme. Hele, je nás pět. Pět hlav, pět názorů, postojů...pokud jde o nový tvůrčí proces, tak se tomu asi nikdo nevyhne. A pokud jsou, jak ty říkáš střety, věcné, na místě, mají hlavu a patu, tak je to svým způsobem dobře i pro tu skladbu, potažmo pro celou kapelu.

Mnoho českých kapel má špičkovou hudbu, ale jen málokteré se podaří překročit hranice republiky. Co podle vás rozhoduje? Je to kvalita hudby, kontakty, marketing, finance, nebo prostě štěstí ve správný okamžik?

Určitě mix vše z toho, co popisuješ. Za mě, kvalitní muzika by měl být základ. Bohužel to dnes až tak úplně nefunguje. Znám pár kapel, který by neměly vyjíždět za hranice okresu a přesto okupují festivaly, jezdí do zahraničí, vydávají desky. ... Pokud nemáš známosti, pokud nemáš peníze a pokud nemáš, i to všudy přítomné/nepřítomné štěstí, tak si nikde prostě nezahraješ. Kdo to neví, tak za každým jedním odehraným festivalem, je moře telefonátů, mailů a spoustu a spoustu stráveného času. Kapel je strašně moc a dostat se kamkoli, ať už je to festival u nás nebo někde ve světě, je fakt náročná práce. Co se Archeonicu týče podívali jsme se např. do Rumunska, na Ukrajinu, do Polska a samozřejmě na Slovensko, takže nějaké dílčí úspěchy už za sebou máme a snad máme na co plynule navazovat. No uvidíme co přinese čas a snad se náš výčet festivalů a destinací bude dál a dál rozšiřovat.

Když dnes začínající kapela vydá album, musí být zároveň aktivní na sociálních sítích, natáčet videa a neustále tvořit obsah. Nemáte někdy pocit, že dnešní muzikanti tráví více času propagací než samotnou hudbou? Jak se s tím vy osobně vyrovnáváte?

Těžce. Muzikant je od toho, aby skládal, aranžoval a hlavně hrál. U nás tuto sisyfovskou práci zastává zpěvák P.T.. Bereme to jako nutné zlo, které bohužel k dnešní době patří. A je to i tom, o čem jsme se bavili před chvílí. Promotéři festivalů a podobně hledí na sledovanost tvojí kapely, na počet shlédnutí, lajků a já nevím čeho všeho a pokud toto nemáš, tak se s tebou nikdo nebaví a ty prostě nehraješ. Je to trochu začarovaný kruh. Jak tě mají lidé znát, když nikde nemůžeš hrát, protože od nich nemáš lajk. :-) Všechno má svou odvrácenou stranu, takže to bereme tak jak to je a snad nám třeba i tento rozhovor k pár zpřízněným duším pomůže.

Kdybyste měli možnost znovu prožít jeden jediný koncert Archeonic, který by to byl a proč? Co se během něj stalo, že na něj dodnes vzpomínáte?

Asi zatím náš největší koncert proběhl na podiu "Masters of Rock" ve Vizovicích. Spousta lidí, skvělé ohlasy, velký profi festival. Pak asi nezapomenutelný "Black sea festival" na Ukrajině, kde jsme se z pódia dívali přímo na hladinu Černého moře. Ono, každej festival má své kouzlo, svou nezaměnitelnou atmosféru, těžko vyzvednou jeden, dva nad ostatní. Ale abych nemluvil jen o festivalech, měli jsme tu možnost zahrát si i na narozeninách a jednou dokonce i na svatbě. Byl to takový dvojkoncert v Plzni v Parlamentu a bylo to fakt super. Super klub, super lidi, super atmosféra. Na taková vystoupení a setkání se prostě nezapomíná. Někdy prostě nemusí jít o mega festival, aby si člověk koncert užil a zapsal si ho někde do paměti, popřípadě do srdce.

Jakou nejtvrdší kritiku jste kdy na svou hudbu dostali? Byla to chvíle, která vás naštvala, nebo vás naopak posunula dál?

Nejtvrdší kritiku? To nevím. Ale vybavuju si jednu věc, která mě hodně zvedla ze židle. Recenze totiž začala slovy: "Tuto desku jsem chtěl rovnou hodit do koše, ale pak mě zaujal obal, tak jsem si ji pustil…" Chápeš to? Taková arogance. A ještě je pan chytrolín natolik inteligentní, že toto napíše a uveřejní.

Tady ty "neořezané tužky" si myslí, že všemu rozumí, vše ví nejlíp a na všechno mají patent. To, že ta kapela do desky investovala spoustu a spoustu umu, času, invence a peněz, to asi neví. Možná proto, že nikdy žádnou desku nevydala a většinou ani na nic nehraje a neví co se za vydáním desky vlastně schovává. Je to takový druh arogance moci.

Nebo když ti týpek napíše, že muzika jako dobrý, ale on tam nenachází žádné zpěvné refrény, které si může popěvovat, když jde ráno do práce… Tak takovej člověk by asi neměl dělat recenze na hudbu, které nerozumí, a měl by psát o něčem, co mu je bližší a co se mu líbí.

I z těchto důvodů, jsme se rozhodli, že už žádné desky k recenzím posílat nikomu nebudeme. Hele, nechci, aby to znělo nabubřele, arogantně nebo tak něco, ale raději tu desku dám člověku, který má rád muziku, naši muziku a z desky bude mít opravdovou radost. Latr, už jsem se zase nas…l.

Ostatně, v dnešní době je naše muzika veřejně dostupná, takže si každý může udělat svůj osobní názor a nemusí se někým, někam nechat slepě vést a spoléhat se tak na názor člověka, který: možná, jako, asi, něco ... zná, umí a rozumí.

Je něco, co fanoušci o Archeonic vůbec netuší? Nějaký moment, krize nebo rozhodnutí, po kterém vůbec nebylo jisté, že kapela bude pokračovat?

Taková krize se nám zatím úspěšně, zaplať kdož chce, vyhýbá. I když ... teď mi na mysl vytanula jedna hodně nepříjemná situace, která nás potkala v ukrajinské Oděse, kde jsme odehráli koncert na již zmiňovaném festivale.

Zde nám totiž náš tehdejší zpěvák přímo po koncertě zničehonic oznámil, že už s námi hrát nechce, nebude a že s námi dokonce ani nejede domů. Jelikož jsme nic netušili, tak si asi dovedeš představit to nemilé překvapení, úžas, rozladění, trocha vzteku a pak … cca půlroční martyrium s hledáním nového zpěváka.

Nakonec vše pro Archeonic dobře dopadlo, zpěváka jsme našli a snad toto byla jediná krizovka, která nás potkala a další už se konat nebude.

Každý muzikant má album, které ho přivedlo k hudbě. Existuje ale i deska, která vám ukázala, jak hudbu dělat nechcete? Čím vás odradila a ovlivnila vaše vlastní směřování?

Tak to jsi mě popravdě docela zaskočila. Zajímavá otázka. Takhle z fleku mě žádná deska nenapadá. Deska typu: "To je fakt hrůza, tak takhle bych hrát/znít nikdy nechtěl". Nevím. Já to mám tak, že když se mi něco nelíbí, tak to neposlouchám a neřeším to.

Jediné, co mě teď napadlo, je deska "Death Magnetic"od Metallicy. A to kvůli, dle mě, opravdu špatnému zvuku. Ale tam jsem si neřekl:" takhle bych nechtěl znít", ale spíš:" sakra, jak taková kapela může mít za otřesnej zvuk". Asi to mám spíš obráceně a spíš si řikám něco ve smyslu:" To je ono, takhle bych chtěl hrát, znít, skládat ….". Muziky je spousta, tak proč si hlavu lámat nad něčím špatným, když se můžu rovnou nechat inspirovat tím dobrým.

Když skládáte novou hudbu, myslíte při tom na koncertní energii, nebo si nejdříve potřebujete říct příběh a teprve potom řešíte, jak bude fungovat na pódiu?

Skladby u nás většinou vznikají tak, že někdo z nás přinese/pošle kostru nové skladby k posouzení ostatním klukům z kapely. Ti si ji zhodnotí a pokud se skladba líbí, tak se na ní začne makat. Ale někdy vše nakopne i jeden dobrej nápad/riff ve zkušebně a když je dobrá konstalace, tak je skladba hotová více méně za jednu dvě zkoušky.

Co se textů týče, ty se dodělávají většinou již na hotovou, popřípadě již na rozdělanou věc. To, jak bude celá skladba nakonec fungovat na pódiu, respektive pod ním, je pro muzikanty samotné ošemetná otázka. Každej ke skladbě může mít nějaký svůj osobní vztah, kterej pohled na danou skladbu může hodně ovlivnit nebo zkreslit. Tudíž toto posouzení raději necháváme na lidech pod pódiem. Pokud vidíme, že lidé usínají, tak už skladbu na příštím koncertě prostě nehrajeme.

Představte si, že za dvacet let vznikne dokument o Archeonic. Jaký okamžik byste chtěli, aby tvořil jeho hlavní kapitolu? Co by podle vás mělo definovat odkaz kapely?

My teď shodou okolností slavíme deset let od založení kapely. A další shodou náhod jsme právě jeden podobný dokument o Archeonicu natočili.

Nicméně, co bude za dvacet let, nikdo z nás neví. Budeme tady? Bude tady Archeonic? Budeme tady my jako lidstvo? Těžko říct. Pokud má někdo nápad na nějaký dokument o Archeonic, tak proč to odkládat, pojďme do toho hned.

Ale pokud se vrátím k tvé otázce. Náš odkaz je a asi i v budoucnu bude: radost z toho, co děláme. Radost z koncertování, radost z lidí, z jejich reakcí. Radost z toho, že jsme tak dlouho spolu a že nás to pořád baví. Radost a potřeba pořád vymýšlet nové věci, skladby, klipy, dokumenty… myslím, že to je ten základ a důvod, že stále fungujeme a hrajeme. Jsme prostě kapela s desetiletou soudržností pěti bláznů, které baví dělat přesně to, co dělají. Amen

A úplně na závěr, kdybyste měli možnost poslat jedinou zprávu sami sobě do roku 2015, kdy Archeonic začínali, co by v ní stálo? Bylo by to varování, povzbuzení, nebo naopak výzva udělat něco úplně jinak?

Tak to nevím. Asi je vše tak, jak má být. Možná pokud bychom něco změnili, tak bychom tu třeba ani neseděli. Kdo ví.

Popravdě, když vidím, jak dnes funguje undergroundová scéna, obsazování festivalů, koncertů ... a podobný věci, tak tohle vědět před deseti lety, tak radši chodím na ryby nebo jezdím na motorce. Ale já jsem rád, že tuto možnost nemám a popravdě jsem rád za každý den s Archeonicem.

PS: Strašně rád bych ti poděkoval za možnost napsat pár vět pro vaše čtenáře, které tímto zdravím a taky za skvělé, neotřelé a opravdu nápadité otázky. Přeji ti hodně úspěchů a hodně spokojených čtenářů.

Ahoj a rád tě/vás všechny uvidím někde na našem koncertě.

Mik & Archeonic

Archeonic v tomhle rozhovoru nepůsobí jako kapela, která by potřebovala cokoli přikrášlovat. Mluví otevřeně o digitálním světě, který je fascinuje i děsí, o zákulisí undergroundu, kde samotná kvalitní muzika často nestačí, i o momentech, které by jinou kapelu mohly rozložit. Přesto z jejich odpovědí nejvíc nevystupuje hořkost, ale soudržnost a chuť pokračovat. Po deseti letech jsou stále partou pěti lidí, které baví skládat, hrát, vymýšlet nové věci a potkávat se s fanoušky pod pódiem. A možná právě v tom je nejsilnější odpověď na všechny otázky kolem budoucnosti Archeonic: dokud tahle radost nezmizí, má jejich příběh důvod pokračovat. A pokud si z Digital Pain odnést jednu krátkou větu? Občas se odpojit od virtuálního světa, a o to víc se připojit k tomu skutečnému.

Denča