Aleš Brichta: Když se věci domluví u piva, vznikají tradice. Třeba Rockové Vánoce na Barče

Kulturní dům Barikádníků - pro fanoušky prostě Barča - není jen obyčejným kulturákem. Je to místo, kde se psala historie českého rocku a metalu.

Právě tady začínal Aleš Brichta se svými prvními kapelami, a právě tady vznikla tradice Rockových Vánoc, která přetrvává již mnoho let. Krátce před letošním ročníkem jsme si s Alešem Brichtou povídali nejen o Barče, ale také o jeho hudebních začátcích, textařské práci, fanoušcích a pohledu na dnešní svět.

Dnes jsme na Barče. Hrával jste tu už v začátcích a dokonce jste tu i pracoval. Jak byste popsal svůj vztah k tomuto kulturáku? Proč právě Rockové Vánoce na Barče?

Barča je prostě pro mě místo, kde v Praze jsme začínali už s Arakainem. A nejen s Arakainem, ale já už dřív s Apadem a s kapelama, s kterejma jsem hrával, tak jsem tam měl pár vystoupení. A já měl výhodu v tom, že jsem tam na tom kulturáku už dělal, protože jsem tam začal dělat vedoucího investic. Takže jsem tam znal ty lidi okolo. Tenkrát hlavním vedoucím Kulturního domu Barikádníků byl Karel Čech, což byl člověk, s kterým jsme byli kamarádi a s kterým jsme vlastně ty úplně první základní věci dohadovali. Navíc jsem měl i velmi dobré vztahy na kulturáku s Jirkou Zajícem, což byl ekonomickej náměstek, se kterým jsme právě řešili takový věci, a vymejšleli i ty první Rockový Vánoce, když jsme seděli v hospodě a říkali si, že by bylo dobrý udělat nějakej rockovej vánoční koncert. Tak kde jinde, než na Barče, kde už jsem já měl nějaký známý a všechno, tak jsme se prostě dohodli. To se říká, že všechny základní věci vznikaj u piva. A je to fakt, protože my jsme si prostě vždycky sedli v hospodě na pivo, dali jsme kafčo, pivko, panáka,... dohodli se a vyřešili jsme všechny věci, který bysme jinak, kdybysme to měli dělat oficiální cestou, tak bysme se z toho zbláznili, protože než bysme to všechno poskládali dohromady, tak by bylo po koncertě a po akci a už by byl další rok. Takže tímhle způsobem to fungovalo vždy, všechno to je na bázi přátelskejch a dobrejch vztahů mezi lidma, vždycky když tohle všecko funguje, tak všechno jde, i věci, který se zdají nemožný. No ale já jsem prostě rád, že Barča.

Tenkrát vznikla nějaká tradice, nějak se mi podařilo přispět ke vzniku týhle tradice, která je dobrá, která trvá, jako myslím si, že zaplať pánbůh, že to teda ještě vydrží i dál a že tam ty Rockový Vánoce budou i v dalších letech. Pro nás bylo strašně důležitý, že jsme prostě měli nějaký zázemí, kde se tenhle koncert dal dělat, a kde se sešly kapely a kde jsem potom mohl pozvat na Barču spoustu kapel i dalších. Ať už to byly kapely z Česka, tak i takový akce, jako první vystoupení Tublatanky v Čechách, kdy jsem se vlastně seznámil s Martinem Sarvašem. Martin byl výhradní textař a manažer Tublatanky, a s ním jsem domluvil veškerý věci tím stylem, že první koncert, kterej oni měli v Čechách, byl v Praze, byl právě na Barče, no a od toho se potom odpíchly i ty další jejich kontakty.

Prostě se to rozjelo, takže Tublatanka najednou z neznámý kapely, protože v tý době nikdo o nich nic nevěděl, zvlášť v Čechách ne. My jsme je tenkrát na Barču zvali jako support, jako předkapelu Arakainu, ale výbornej fór byl, že jsme je vzali jako support a následující tejden se v televizi objevil klip Skúsime to cez vesmír, kterej oni natočili, no a když jsme 14 dnů na to hráli na Barče znova, tak nebyla Tublatanka support, čili předkapela Arakainu, ale byl Arakain předkapelou Tublatanky. Prostě klasická věc, jak se něco objevilo v televizi, tak to najednou bylo to slavný a na to se dělalo promo a na to se tahali lidi. No a ty druhý prostě bohužel měli smůlu. My jsme teda smůlu neměli, protože jsme s klukama byli kamarádi, takže jsme byli v pohodě. Ale najednou bylo srandovní, že se to otočilo během 14 dnů sestava, která tam hrála, tak byla stejná, akorát z hlavní kapely jsme byli předkapelou. Ale tak to bylo, byla taková doba, žádnej problém.

My jsme naštěstí měli s veškerejma muzikantama v Čechách, nebo i na Slovensku, dobrý a přátelský vztahy, takže jsme si dokázali vyjít vstříc. My jsme jezdili na Slovensko hrát, kluci nám tam zařizovali koncerty a dohadovali vystoupení, já zrovna tak jsem tenkrát zařizoval klukům tady nějaký koncerty po Čechách, aby oni si zahráli taky a bylo to vysloveně na tý bázi, že manažer Tublatanky, jak říkám, tenkrát byl Martin Sarvaš, s kterým jsme byli dobrý kamarádi, a vždycky jsme to dohodli a všecky věci prostě fungovaly. Když jsme měli nějakej problém, tak vždycky šlo všechno vyřešit najednou. A to když se budete bavit s někým oficiální cestou, tak bude problém a když se něco dohodne, tak najednou zjistíte, že sice se domluvíte, ale ta serióznost jednání je ve hvězdách. Přátelský vztahy a dobrý vztahy mezi lidma, kdy prostě člověk najednou zjistí… že s někým se domluví, ano, jasně, ale jak je něco na papíře, tak to ještě neznamená, že to bude fungovat. A když s tím člověkem půjdete do hospody na pivo, dáte si pivo a panáka, nebo kafe, tak zjistíte najednou, že je všechno jinak.

A většinou je to naštěstí dobře. Takže takhle tenkrát vlastně začínala Barča, kdy jsme tam dělali první koncerty, takový výraznější, když se zvali tam zároveň i různý takový hosti, a říkám, byli to i hosti ze zahraničí a nemyslím jenom Slovensko, měli jsme tam třeba i Pretty Maids a podobný kapely. Prostě najednou Barča začala fungovat jako takový středisko, kde se ty kapely scházej a rádi si tam zahrajou. Když se někomu řeklo, "Chcete zahrát v Praze?" "Kde?" "Na Barče." A když se řeklo "Na Barče", tak najednou všichni zareagovali "Barča? Jo, tak to jo."

Takže tohle prostě je takovej ten moment, kdy vznikla určitá tradice a já jsem strašně rád, že jsem mohl bejt u vzniku tý tradice a že jsem přispěl třeba i k tomu, že je to místo, který nějakým způsobem funguje.

Ačkoliv jste známý metalový zpěvák, tak v mládí jste poslouchal country hudbu. Ovlivnila Vás nějak ve Vaší pozdější tvorbě?

Já jsem vlastně countrysta, protože jsem na country vyrostl. Dokonce jsem hrával i country s kamarádem, a taky folk, to vůbec nemusím řešit, pro mě country a folk je totéž. Já jsem vlastně začínal s country a folkovou muzikou sám protože klasicky, co má člověk dělat. Tak se španělkou, s kytarou někde brnkat, měl jsem právě kamarády, s kterejma jsme měli kapely a hráli. Třeba můj výbornej kamarád, baskytarista Honza Růžička, kterej je countrysta, je známej i z toho, že hraje všude možně, tak jako funguje. A já navíc chodil na výběrovou školu se rozšířeným jazykovým vyučováním, v Praze na Žižkově do Lupáčovky, kde shodou okolností se to slezlo, všechno možný, tam třeba chodil právě i ten Honza Růžička, byly tam vlastně lidi z různejch oborů, byli tam lidi, který měli něco společnýho s kulturou. No a vyváděli jsme tam všechno možný. Zakládali jsme tam ve škole školní kapely, a hráli jsme prostě jak se dalo. No a v rámci toho, co jsme vytvořili, tak potom ty muzikanti se třeba dali dohromady a hráli po různejch kapelách, který existujou do dneška. Je to příjemný, když se člověk potkává po spoustě let s lidma z branže, aniž by tušil, že se k tomu třeba nějak vrátili nebo že u toho vydrželi a oni třeba už jsou úplně s něčím jiným. Hrajou třeba už úplně jinou muziku, potká se s nimi člověk na místě, kde by je vůbec nečekal. Ale je to prostě příjemný setkání, si člověk říká "Jo, tak je to v pohodě, tak je to ok."

Jak jste se cítil v roli zpěváka, který stál u zrodu legendární metalové kapely a po 20 letech vystupování tuto kapelu opustil? Měl jste tehdy jasnou představu, co chcete dělat dál? Řekl jste si "Tak, teď to budu dělat jinak", a jak na tuto vizi pohlížíte dneska?

Já jsem si svoji muziku dělal nezávisle na tom, i když jsem byl v Arakainu, tak jsem furt něco vytvářel, takže pro mě to bylo jenom pokračování. Jako žádnej rozdíl.

Projekt Zemětřesení byl věnovaný odkazu Jiřího Schelingera. Jak jste tento projekt prožíval a co vám dal?

Já se přiznám, já jsem bohužel neměl možnost se s Jirkou poznat, takže to pro mě bylo docela nepříjemný. Ale ty písničky mě oslovovaly, bavily mě, líbilo se mi to a bavili jsme se o tom hodně s Frantou Čechem, kterej tu muziku psal pro něj. Mě ta muzika prostě oslovovala, mě to bavilo, a říkal jsem "Jo, baví mě to, líbí se mi to, jsem rád, že to můžeme nějak pojmout po svým a že s tím není problém", takže jsme to samozřejmě trošku upravovali, ale ty základy jsme jeli stejně jako Jirka v době, kdy to natáčel nebo kdy to připravoval. Takže je to svým způsobem výzva, udělat ještě něco, zvláště po zpěvákovi, jako byl Jirka Schelinger. Je to v podstatě i drzost, i zkusit něco točit, třeba nějakou písničku, kterou on už nazpíval i předtím, tak to celý natočit a nazpívat. První člověk, kterej Jirku pamatuje a kterej tu písničku zažil, tak mi to samozřejmě omlátí o hubu a řekne, že je něco špatně. Ale já jsem to v podstatě bral tak, že mě se to líbí, tak to prostě zkusíme a uvidíme, jak to dopadne. Já myslím, že to dopadlo docela dobře, nikdo mi to nevyčetl, takže snad je všechno OK.

Co si myslíte o metalové hudbě 80. let, kdy jste se poprvé proslavil, a o dnešní hudbě? V čem se podle Vás změnila?

No, změnilo… ono je to relativní. Já se přiznám, že metalovou muziku dneska nějak moc nesleduju, respektive já nesleduju obecně nějak tvorbu, která běhá po světě. Já prostě vím, že mi leze na nervy hip hop a tyhle záležitosti, stejně jako mi kdysi lezlo nebetyčně na nervy disko, tak dneska mi vadí hip hop a tahle muzika. Jinak co se týče nějakýho konzumního, tak nevím, já to prostě nesleduju, takže je mi to fuk, no.

Myslíte, že v dnešní době sociálních sítí mají kapely snazší se proslavit?

Dneska mají jednodušší dostat se do povědomí lidí, ale teď je otázka, jaký jsou. Já to neposoudím, protože sám jsem to nezažil. Když prostě vyzkouším něco sám na sobě, tak můžu k tomu něco říct, ale mluvit za někoho to, co si myslím, je sice hezký, ale vůbec to nemusí odpovídat pravdě.

Myslíte, že v 80. letech to bylo těžší kvůli cenzuře?

No v Čechách třeba, kvůli cenzuře, to bylo složitější. Ale dneska třeba, v rámci konkurence a dostupnosti všeho, ta kapela musí bejt fakt dobrá, aby se dokázala z tý hromady nějakým způsobem vyhrabat a vykouknout. Takže dneska, čím víc toho je, tak tím víc je složitější, aby prostě těch pár, opravdu, který budou něčím zajímavý a budou dobrý, aby se dokázali vyšvihnout a ukázat.

Máte nějaké hudební vzory, které Vás při tvorbě ovlivňují?

Já jsem měl rád kapely, jako byli třeba Iron Maiden, jako byla Metallica … prostě pár těch vzorů bylo. Ano, poslouchal jsem třeba i Beatles, Rolling Stones, a tyhle kapely, ale to myslím, že měla celá naše generace, tyhle kapely oblíbený. Jako styl, kterej je bavil a nějakým způsobem určoval i ten jejich vývoj a jejich vkus. Takže se to těžko říká, ale ty kapely samozřejmě mám rád, ale to byly ty klasiky, to znamená veškerá ta klasická muzika šedesátejch let. Sedmdesátky a osmdesátky …, ano, bylo to prostě vždycky, když vykoukla nějaká kapela, která mě zaujala a zajímala, jako byli třeba svého času ti Iron Maiden nebo Metalica, to byly kapely, který vybočovaly z toho průměru a nějakým způsobem mě oslovily. Taky můžu říct, měl jsem rád Judas Priest. Měl a mám je rád do dneška, ale zase se z toho nezblázním.

Kterých muzikantů – přátel nebo kolegů, se kterými jste spolupracoval - si nejvíc vážíte a proč?

To se říká strašně těžko. Zaprvý nebudu nikoho jmenovat, protože bych někoho urazil a tak dále. Ano, byli samozřejmě muzikanti, kteří pro mě byli vynikající a tak dále, ale je taky problém v tom, že já když s někým dělám, tak já potřebuju, abychom si sedli nejen muzikantsky, ale i lidsky. Potkal jsem muzikanty, se kterejma jsme si seděli jak lidsky tak muzikantsky, a zaplať pánbůh, že jsem měl tu možnost s nima dělat. Já jsem dělal s lidma všeho možnýho ražení - od Štěpána Smetáčka přes Boba Vondrovice až po Petra Jandu, a tyhle lidi. Jo, samozřejmě, vážím si jich a rád jsem s nimi dělal a rád s nimi budu dělat třeba i někdy v budoucnu. Ale nejsem schopnej jmenovat nějaký konkrétní jednotlivce.

Kromě zpěváka jste také výborný textař. Kde hledáte inspiraci pro své texty?

Ve světě kolem sebe a v životě. Což je dneska obrovskej problém, protože mě teďka honěj, že mám textovat, protože mám připravenou a natočenou muziku na další album. Dneska je jedinej problém v tom, že já inspiraci beru v životě kolem sebe. No a v tom případě teďka jsem v problému, protože kdybych teďka měl napsat všechny texty, bleskovka, tak mám problém v tom, že by to bylo neskutečně nasraný album. To by byly hrozně naštvaný texty, votrávený, protože svět dneska okolo mi přijde, že stojí za prd. Zvláště teda v Čechách teďka, podle mě je situace taková, že člověk hrozně špatně hledá něco, co ho nadchne a ovlivní a bude příjemně přitahovat, nebo nějak motivovat.

Stalo se Vám někdy, že jste napsal text během pár minut, a pak se z něj stala hitovka? A naopak, napsal jste text či píseň, která Vám dala hodně práce a ta potom byla méně úspěšná, než jste očekával?

Co se týče textů, tak já píšu tím stylem, že řeknu "Jo, fajn, tak mi to sem přineste", sednu si k textům a začnu něco dělat, a princip je takovej, že jsem schopnej si sednout a za 15 minut mám otextovanou desku. Já píšu strašně rychle, v tomhle problém nemám.

Psát texty pro jiné muzikanty vyžaduje vcítit se do nich a psát jim to, takříkajíc "do úst." V čem se liší psaní textů pro sebe a psaní pro někoho jiného?

No, problém je, že když člověk píše pro někoho jinýho a vím, že je to nějakej zpěvák, tak abych se mu trefil do frázování a do všeho, tak je dobrý, když toho člověka znám osobně a vím, jak zpívá a jak přistupuje k tomu natáčení, vyjadřování a k věcem, který souvisej s nahráváním. To když člověk neví, tak je problém, protože já něco napíšu a pak člověk zjistí, že "Jo, on to bude zpívat jenom tehdy, když… bude svítit sluníčko, nebo něco jinýho", a je to hrozně subjektivní a velice individuální. Není to jednoduchý, psát texty.

Je nějaký koncert, na který nikdy nezapomenete?

Tak takovejch koncertů je víc, ale vypálit teď z hlavy nějakej jedinej se nedá.

Máte nějakou vtipnou historku z koncertu, o kterou se můžete podělit?

Obávám se, že ta vtipná historka by vůbec nemusela bejt vtipná třeba pro toho, kdo v ní figuruje, takže já tyhle věci dělám hrozně nerad.

Na které skladby jste nejvíc hrdý a nejlépe se Vám hrají?

Ano, mám rád třeba Proč, ale zrovna tak mám strašně rád třeba Nechte vlajky vlát, což je písnička, která vznikla, dá se říct, náhodou. To je klasická tříakordovka, klasickej Alkehol. Ale když to vzniklo, když jsme to psali tenkrát s Hattrickem, tak to vzniklo strašně rychle. My jsme tu písničku vlastně s Otou Herešem a s Petrem Kunou Bunešem ji dali dohromady v hospodě, jenom v hlavě, když jsme si prostě jenom brnkli. Brnkli jsme si, jakoby, pusou, nějakej nástřel, co by jako asi mohlo bejt, no a vzniklo to strašně lehce. Některý ty věci prostě najednou jdou samy od sebe.

Jsou i písně, které byste nejraději vyřadil, ale nejde to, protože je lidé od Vás vyžadují?

Ano, jsou věci, ke kterejm už člověk občas cítí nenávist. Já, když mám zpívat Dívku s perlami ve vlasech, tak říkám, "Do prkený ohrady, už zas a proč?" Svýho času mi to říkal Petr Janda, když jsme se bavili, a on říká "To je strašný, to si nedokážeš představit, jaký to je, když musím jít na pódium a vím, že budu muset zase zpívat Slzy tvý mámy šedivý, tak se mi chce blejt." Tak jsem mu říkal, "No dobrý, ale ta písnička je známá a je populární." A on říká "No, počkej, až se potkáš s tím, že budeš mít nějakou písničku, který se nebudeš moct zbavit, ani kdyby ses rozkrájel." Tak to je zrovna dneska můj případ, zrovna s Dívkou s perlami ve vlasech. Tý se už taky asi nezbavím.

Co byste řekl o svých fanoušcích? Jací podle Vás jsou?

Zaplať pánbůh, myslím si, zaprvý - věrný, zadruhý - rozumní, a zatřetí - blázni. A to je strašně dobře.

Potkáváte ještě fanoušky "pamětníky" z 80. a 90. let? Máte s nimi nějaké nostalgické vzpomínky?

Já na hřbitov většinou nechodím, takže nepotkávám.

Tak, ty osmdesátky a devadesátky nejsou tak dávno za námi a spousta lidí, kteří je zažili, tak pořád ještě jsou živí.

No dobře, ale když se na ně člověk podívá, nebo se s nimi dá do hovoru, tak si říká, jestli jsou vlastně ještě vůbec naživu. Ty názory a tak, už je to prostě někde jinde. Je spousta lidí, který třeba někde potkám, s kterejma jsme se potkávali před mnoha lety, ale s některejma se vůbec nebavím, protože bych si s nima názorově vůbec nerozuměl.

Plánujete v příštím roce vydat něco nového?

Já bohužel neplánuju, za mě plánuje management a lidi okolo. Já prostě vím, že musím vydat něco novýho. Ano, mám komplet natočenou muziku na další desku, to kapela už natočila, no ale musím na ní napsat texty a musím to nazpívat. A teďka je otázka, kdy se k tomu člověk dokope, protože já jsem neskutečně línej. Ale úplně hrozně.

Tak přeji, ať se to podaří a ať to brzy vyjde. A poslední otázka - Je něco, co byste chtěl vzkázat svým fanouškům a našim čtenářům?

Já jim přeju, ať se drží jedný základní filozofie, kterou každýmu přeju, a ta je "Hlavně se nenechte nikým a ničím nasrat." A jestli tohle dodržíte, tak uvidíte, že ten svět bude rázem fungovat líp.

Tak já děkuji za rozhovor a přeji, ať se Vám dobře daří a ať se dnešní koncert vydaří.

Závěrem bych ráda poděkovala Aleši Brichtovi, že si i ve svém nabitém programu našel čas na rozhovor a v prostoru mezi zvukovou zkouškou a samotným vystoupením mi tento rozhovor poskytl. Poděkování patří také celé kapele Aleš Brichta Project, se kterou jsem měla tu čest strávit odpoledne a část večera a kterou jsem velmi ráda poznala osobně, a rovněž ostatním účinkujícím kapelám Traffic Trouble a Turbo, za milé setkání. A v neposlední řadě patří obrovské poděkování manažerovi Marku Polarovi za pozvání, organizační zajištění celé akce a umožnění tohoto rozhovoru. Rovněž všem zúčastněným přeji mnoho sil, energie a inspirace do dalších koncertů i hudebních projektů.