AIRBOURNE – HARD ROCK, KTERÝ POŘÁD KOPE JAKO MEZEK. AUSTRALANÉ NA NOVÉ DESCE ZASE NEZKLAMALI

Sedm let. Přesně tolik uplynulo od poslední řadové desky australských hardrockových divočáků. A jestli měl někdo strach, že se za tu dobu Airbourne uklidnili, začali přemýšlet nad trendy nebo hledat nějakou uhlazenější cestu, může být naprosto v klidu. Nehledali. A díky bohu za to. Airbourne se 28. srpna 2026 vrátili se svou šestou studiovou deskou, jednoduše nazvanou Airbourne, a už samotný název působí jako jasné prohlášení: tohle jsme my. Bez omluv, bez zbytečných kudrlinek a hlavně bez brzd.

Airbourne patří mezi kapely, u kterých člověk vlastně nechce žádnou zásadní revoluci. Chce riff, který ho praští mezi oči, refrén, který může řvát po prvním poslechu, bicí jako dělové rány a Joela O'Keeffea, který zní, jako by každou větu zpíval s jednou nohou na monitoru a druhou na hraně pódia. Přesně tohle nová deska nabízí. A nabízí toho dost na to, aby po sedmileté pauze nepůsobila jen jako připomínka starých časů, ale jako důkaz, že tahle australská mašina má pořád plnou nádrž.

Úvodní GUTSY nedává posluchači prakticky žádný čas na rozkoukání. Je to přesně ten druh skladby, který by mohl být vytesaný do erbu Airbourne: přímočarý riff, tah na branku, obrovská energie a refrén stvořený pro koncertní halu. Žádná rozehřívačka. Deska rovnou kope dveře dovnitř.

Ještě větší sílu má Alive After Death (Last Plane Out). Tady už nejde jen o další hlučnou hardrockovou jízdu. Skladba vzdává hold nesmrtelnosti hudby a legendám, které tu fyzicky nejsou, ale pokaždé ožijí ve chvíli, kdy jejich muziku znovu pustíme. V kontextu kapely, která se ke svým kořenům nikdy neotáčela zády, funguje tenhle moment překvapivě silně. Airbourne umějí být hluční, drzí a zábavní, ale tady připomínají, že za vším tím pivem, potem a decibely je také opravdová láska k hard rocku.

Here She Comes a Kid In A Candy Store vracejí desku zpátky do typicky airbournovského světa, kde se nic zbytečně nekomplikuje. Druhá jmenovaná je přesně ten nakažlivý, lehce nestydatý rockový kus, u kterého si člověk během chvíle podupává nohou. A ano, někdo může znovu vytáhnout obligátní srovnávání s AC/DC. Jenže po tolika letech už je skoro zbytečné řešit, komu Airbourne co připomínají. Jejich rukopis je dávno čitelný sám o sobě. Vezmou klasický australský hard rock, nalijí do něj vlastní přepálenou koncertní energii a pustí ho ze řetězu.

Sky High nepolevuje ani na vteřinu a Who Put The Rhythm In You? ukazuje, že kapela umí vedle tvrdého riffování vytáhnout i pořádně rozhoupaný groove. Právě ve střední části alba je nejvíc znát, že Airbourne sice nemění základní recept, ale umějí si pohrát s tempem a náladou natolik, aby se dvanáct skladeb neslilo do jedné dlouhé rockové šablony.

Zvláštní kapitolu představuje Christmas Bonus. Vánoční Airbourne samozřejmě nevypadají jako koledníci se svíčkou v ruce. Je to hlučné, rozverné a přesně tak přehnané, jak člověk čeká. Na papíře by podobný kus mohl působit jako vtípek, který se rychle omrzí, jenže mezi ostatními skladbami funguje jako krátké odlehčení a další připomínka toho, že tahle kapela se nikdy nebrala smrtelně vážně.

Pak přichází Last Man Standing, jeden z těch songů, které mají přímo v DNA vzdor. Airbourne byli vždycky nejsilnější ve chvíli, kdy zpívají o tom, že se neuhýbá, nevzdává a jede se dál, i když už všechno kolem hoří. Tohle není sofistikovaná poezie a ani se o ni nesnaží. Je to hardrockový kopanec do zadku, a přesně tak má fungovat.

Rock 'N' Roll Ya už svým názvem dává jasně najevo, co bude následovat. Je to skoro manifest celé kapely: hlasitost, kytary, život na cestě a bezpodmínečná oddanost hard rocku. Bogotá pak přináší kus silničního života a připomíná, že Airbourne jsou především koncertní zvíře. I ve studiové nahrávce je cítit pohyb, klub, hala, pódium a publikum. Tohle nejsou skladby stavěné k tichému poslouchání do sluchátek při práci. Chtějí ven, nahlas a ideálně před několik tisíc lidí.

Hells Got No Vacancy patří k nejúdernějším momentům závěru. Má v sobě přesně tu drzost, díky které Airbourne fungují tak dobře: žádné dlouhé přemýšlení, jen riff, rytmus a refrén, který se okamžitě zabydlí v hlavě. Produkce navíc celé desce prospívá. Brian Howes se ke kapele vrátil po Black Dog Barking, za zvukem stojí také zkušený Mike Fraser, mix obstaral Zakk Cervini a mastering Ted Jensen. Výsledek je mohutný, ale neztrácí špínu a živost, které Airbourne potřebují. Kytary řežou, bicí mají váhu a Joelův hlas se přes všechno dere dopředu jako motor vytočený těsně před červeným polem.

Finální Send Me To Rock 'N' Roll Heaven je přesně ten závěr, který tahle deska potřebovala. Vedle hlučné oslavy hard rocku je v ní i vzpomínka na ty, kteří jeho historii tvořili. Lemmy, Bon Scott, John Bonham a další jména nejsou pro Airbourne jen plakáty na zdi jsou součástí hudební DNA, ze které kapela celý život čerpá. Závěr tak nepůsobí jako sentimentální brzda, ale spíš jako zvednutá sklenice směrem k rockovému nebi.

Je na Airbourne něco převratného? Ne. A právě v tom je pointa. Tahle kapela nikdy nepotřebovala dokazovat, že umí hrát všechno. Potřebovala dokazovat, že umí hrát svůj hard rock tak, aby mu člověk věřil. A na Airbourne mu věřit jde. Po sedmi letech nezní unaveně, opatrně ani jako kapela, která se vrací jen proto, že je čas vydat další desku. Zní hladově. Zní živě. Zní jako parta, která by nejraději nahrávání ukončila tím, že vyrazí dveře studia a rovnou vběhne na pódium.

Airbourne zase nezklamali. A říkám to jako někdo, kdo má tuhle kapelu opravdu rád možná právě proto jsem od nové desky čekala hodně. Výsledek ale přesně připomíná, proč je mám ráda. Není to hudba, která si hraje na něco, čím není. Je přímočará, hlasitá, nakažlivá a plná radosti z hard rocku. Když chcete experiment, hledejte jinde. Když chcete kytary, pot, řev, refrény, které se vám zavrtají do hlavy, a pocit, že za chvíli někdo proletí skrz aparát, jste správně.

Airbourne možná znovu nevynalezli hard rock. Jenže oni ho ani vynalézat nepotřebují. Stačí jim zapojit kytary, otočit volume doprava a připomenout, proč tenhle žánr pořád dokáže být zatraceně zábavný. A jejich eponymní šestá deska to dělá sakra dobře.

Tak zase příště, a do té doby se snažte držet volume doprava. Protože jestli nám Airbourne na téhle desce něco znovu připomněli, pak to, že hard rock ještě rozhodně nepatří do důchodu. 

Denča